Kde člověk stojí, závisí na tom, kde sedí

2. 10. 2014 / Ivo Šebestík

"Kde člověk sedí", je velmi prospěšné mít na zřeteli při každém setkání v podstatě s jakýmkoliv výkladem věcí tohoto světa. Od letáčku propagujícího přednosti výrobku, jehož "nová receptura" by byla při bližším ohledání doložitelná pouze vyšší cenou, přes zaručeně upřímně míněné programy politických stran, až k výkladům o příčinách vojenských misí, při nichž se vykladačům třese hlas vzrušením nad náhlým vytrysknutím humanity v srdcích doposud zjevně a podle střízlivého očekávání okoralých.

Je nesporně chvályhodné, že se přibližně před třemi desítkami let roztrhl pytel s informacemi a jak léta běží, zeje v tom pytli díra čím dál větší, takže informační peří z něj prší už v hustých mračnech. Patrně není na této planetě lidské bytosti, která by neběhala po ulicích oním informačním peřím hustě obalena. Vzhledem k tomu, že skutečně velkou část informací produkují lidé, kteří "někde sedí", je rozumné očekávat, že jelikož tam chtějí sedět i nadále (čemuž se člověk nemůže divit), mají na srdci více tento svůj zájem než službu objektivnímu posouzení věci, jevu, události.

A proto, že se mírná či větší úprava reality při svém výkladu stala úplně standardní záležitostí, začíná být tvrdohlavé lpění na objektivitě dosti na obtíž. A to dokonce i samotnému kritickému mysliteli, který tuší, nebo dokonce ví, že velkou část z toho, co na něj odevšad od rána do noci prší, musí přijímat s možností, že je to pravda jenom trochu nebo vůbec. Nešťastný kriticky myslící jedinec se stává štvancem své vlastní urputnosti a posléze dospívá do takového stádia, že nevěří ani vlastním hodinkám jejich čas a dožaduje se ověření z dalších, na nich nezávislých zdrojů. Nebo čte noviny a před každé sloveso v kladném významu připojuje NE, a naopak NE odebírá tam, kam je novinář vložil. Sledování televizních zpráv pak doprovází gesty a posunky, za které by se nestyděl ani temperamentní Ital po porážce svého fotbalového týmu.

Držet si kritický odstup od informací těch, "kteří někde sedí", a tím pádem i "někde (či za něčím) stojí" vyžaduje každodenní námahu. K tomu, aby ji člověk podstupoval, je ale třeba, aby mu "svět podle cizích a úmyslně zkreslených představ" přinejmenším nevadil. Aby si byl vůbec vědom toho, že takový svět existuje a že postupně, v horizontu let, možná desetiletí, může "píárový" prostor v podstatě ten reálný pohltit úplně.

Před nedávnem mi v jedné bruselské kavárně vyprávěl přistěhovalec z Afriky a psycholog-amatér v jedné osobě o nebezpečí existence virtuálního světa internetu a počítačových her vedle světa skutečného. Měl tuhle dualitu za novinku způsobenou teprve rozvojem informačních technologií. Ve skutečnosti ale dualita (a polarita) dvou prostorů v nějaké podobě existovala vždy. Na jedné straně je "skutečnost" snadno přijatelná, sdílená většinou nebo alespoň okolím, pohodlná, moderní a módní, nekonfliktní, možná i příjemná pro život a vedle ní pak skutečnost bez uvozovek. Ta druhá. Složitá, mnohovrstvá, nebezpečná, pokud se jedná o domýšlení do detailů. Jakou vůli musí mít člověk, aby se přidržel raději této skutečnosti, z níž mu plynou nepohodlí, nedorozumění, konflikty, a někdy i šaškovská čepice s rolničkami, aby se odlišoval od těch "normálních"? Není divu, že tuhle křížovou cestu kritickým myšlením většina lidí podstoupit nechce.

Vytisknout