"Válka je příměří"

30. 9. 2014 / Karel Dolejší

Ale ani tím není radno nechat se zmást. V koncepci speciální války předložené náčelníkem ruského generálního štábu Gerasimovem ZDE je stanoven poměr vojenských a nevojenských opatření v konfliktu nového typu na úrovni 1:4. Chcete-li, válka podle aktuálních představ ruského generálního štábu vypadá tak, že na každý rubl utracený za boj proti ukrajinským ozbrojeným silám připadají čtyři další vynaložené na špionáž, informační operace, veřejnou diplomacii, šíření propagandy a dezinformací, podporu politického rozkolu a paralýzy ve společnosti proti níž jsou nepřátelské aktivity zaměřeny, diplomatickou izolaci cílového státu na mezinárodní scéně, ekonomické sankce a další aktivity. Takže to že se někde střílí a umírají lidé je v takovém konfliktu teprve "třešničkou na dortu". Rozdíl mezi válkou a mírem se v mnohém stírá. Pokud se náhodou nestřílí, neznamená to ještě, že stále neprobíhají nepřátelské operace nevojenského charakteru, že pozice nejsou připravovány prostřednictvím nekinetických útoků.

Zahrnuje líbivý slogan "mír" ukončení špionáže, vydírání a podplácení příslušníků ozbrojených složek sousedního státu, ukončení dezinformační a propagandistické kampaně, dodávek těžkých zbraní a rotace pravidelných jednotek vlastní armády na cizím území? Nebo jde prostě jen o to, aby se alespoň chvíli nestřílelo - aby napadený rezignoval a vzdal se bez boje? To stojí za vážné zamyšlení.

Kdyby bylo minské příměří dodržováno - jako že v řadě bodů se od počátku nedodržuje a jen přechodně a v určité míře snížilo intenzitu bojů - stále by to znamenalo pouhé oslabení "speciální války" o 20%. A takové oslabení války můžete nazývat jak je libo, nicméně k míru má stále nekonečně daleko.

Vést válku podobným způsobem ovšem vede k nemalým nákladům nefinančního charakteru. Znamená to zničení mezinárodní důvěry ve vlastní stát v ještě větší míře, než jak se to dosud zatím "povedlo" Spojeným státům ZDE a dokonce úvahy, zda je rozumné s podobně jednajícím státem spolupracovat v klíčovém odvětví, jaké představuje energetika ZDE. Pokud hospodářství takového státu kromě energetických surovin dokáže exportovat prakticky už jen zbraně, statečné řeči o spoléhání na vlastní síly nemohou zakrýt fakt, že se ekonomicky začíná pomalu propadat do černé díry.

Ekonomické sankce proti Rusku jsou velmi nedokonalou alternativou k vojenskému zasahování Západu do krize na Ukrajině. NATO se nedokáže shodnout ani na tom, zda a za jakých podmínek poskytnout neutrální Ukrajině nepřímou vojenskou pomoc, prakticky jedinou alternativu k přímému vojenskému angažmá, které si nikdo nepřeje. Ekonomické sankce se tak staly náhražkou neexistujícího konsensuálního řešení ve vojenské oblasti.

Tyto sankce zajisté nefungují, jak by si leckdo na Západě představoval. Dlouhodobě poškozují ruskou ekonomiku mnohem více, než Moskva přiznává, ovšem na druhé straně z krátkodobého hlediska nevedou k izolaci politického vedení od zbytku společnosti, naopak posilují jeho postavení. Ekonomické sankce jsou nejmenší společný politický jmenovatel široké koalice a protéza. Západ na ní pajdá, aby udržel křehkou politickou jednotu. Mohou dokonce přispět k tomu, že Evropa upadne zpátky do recese. Nepřímá vojenská pomoc spojená s politickými garancemi z ukrajinské strany by byla mnohem efektivnější.

V této situaci z některých kruhů slyšíme, že sankce je třeba zrušit, ačkoliv Rusko své vlastní sankce proti Ukrajině neruší - a proti ruské agresi na území sousedního evropského státu nedělat raději vůbec nic. Vždyť se prý uzavřelo příměří. Když bude Západ místo oponování neoimperiálnímu Rusku vyvíjet nátlak na Kyjev, aby kapituloval, zavládne v Evropě Pax Russica a obchody na východě, při nichž angličtinu nepotřebujete a uplatní se dokonce i absolventi VUMLů, se opět rozhýbou. No nebyla by to krása?

Neexistuje ovšem žádný způsob, jak putinskou elitu v Kremlu uklidnit a uspokojit. Na Ukrajině ani kdekoliv jinde. Trpí velmocenskou bipolární poruchou, kvůli které téměř vše, co nemá sama 100% pod kontrolou prostřednictvím tajných služeb, považuje automaticky za nepřátelský komplot. Projevy nezávislosti se netolerují, vyžaduje se naprostá poslušnost "blízkého zahraničí". A víte přece, s kým má Rusko hranici? S kým chce ZDE ZDE.

Těm, kdo v takové situaci volají po "míru", je třeba jasně říkat, že ke spravedlivému míru musejí být vždy dva. Míru hodného toho jména se nedosahuje tím, že jedna strana se všeho vzdá a druhá si může dělat, co se jí zlíbí, dokonce i ze 4/5 pokračovat v agresi nevojenskými prostředky.

"Mír" jako zaklínadlo aplikované jen na jednu stranu nefunguje. Zaříkávání zmíněného druhu se blíží rituálnímu opakování proslulé orwellovské formule: Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.

Vytisknout