Vlny secesionismu se přelévají na západ Evropy

1. 10. 2014 / Ivo Šebestík

Poté, co přibližně polovina Skotů volá po odtržení od zbytku Velké Británie a vedle vleklého "rozkládání" Belgie na část frankofonní a díl země hovořící převážně vlámsky (nizozemsky), je Katalánsko pouze dalším z příkladů, jak se secesionistická (nebo separatistická?) chřipka přenáší z jednoho kouta Evropy do druhého, jak by rozkládání států, federací, nebo dokonce impérií bylo něčím pozitivním a nadto i nesmírně lákavým.

Zvídavého pozorovatele jevů odehrávajících se na této díky lidem hodně kuriózní planetě může ovšem překvapovat, jak je možné, že někde jsou separatisté se svými snahami o vyříznutí části původně integrovaného území úspěšní a jinde jejich metody selhávají. Pokud není pozorovatel důkladněji informován o podrobnostech těchto státních rozpadů, pak se může přiklonit k názoru, který bohužel není správný, a sice že o zachování jednoty země či o jejím rozdrobení rozhodují výhradně vnitřní podmínky, oprávněnost nároků a míra vyspělosti a kulturnosti národů, které se před křižovatkou možného rozpadu takto ocitnou.

Mírový a téměř nekonfliktní rozpad Československa načasovaný na konec roku 1992 může tomuto zdání vyhovovat. Podle idealistického uvažování se to má s rozpady států asi tak, že část obyvatelstva, kterou od jiné skupiny dělí jazyk, náboženství, národnost, historická zkušenost, suma kulturních zvyků a tradic, vzpomínka na utrpěná příkoří, rozdílný výklad historie, nebo prostě výše HDP na hlavu, se v jistém okamžiku přestane ve své domovině cítit dobře a při pátrání po viníku této okolnosti padne (pouhou náhodou, pochopitelně) její zrak na "ty druhé". Okolní svět (nebo jeho významnější část) pak na základě moudré úvahy, důkladného rozboru situace, vrozeného smyslu pro právo a spravedlnost, zcela bez jakýchkoliv postranních úmyslů, přisoudí oné "ohrožené" skupině právo na samostatnost. Což má pak za výsledek (či následek?) uznání vytrženého kusu území svrchovaným státem, jenž je následně s láskou přijat do rodiny ostatních civilizovaných, kulturních, demokratických, zkrátka "těch našich" národů.

No, bohužel, tak to opravdu nefunguje. Západní Evropa postižená secesionismem se chová jinak než Evropa "východní". Její "separatisté" jsou více méně lidoví umělci pracující s folklórem, a to i tehdy, když se zdá, že jim nakloněná média opravdu horují pro rozpad společných států. Kdy se to všechno jeví být opravdu už už "na spadnutí" a příznivci separatismu i jeho odpůrci se utkávají v lítém boji plném podpásovek i (někdy) argumentů. Nakonec ale jakoby vítězí zdravý rozum a Španělsko, Velká Británie, Itálie, Belgie, případně další země, ve kterých se jejich "úspěšnější" části snaží zbavit břemene těch "méně úspěšných", zůstávají nadále vcelku.

Vůdcové secesionistů, autonomistů, zkrátka bojovníků za samostatnost, často sami dobře vědí, že rozložit plně integrované státy EU na menší celky by v konečném důsledku vedlo ke komplikacím. Přinejmenším i v takovém "detailu", jakým je automatické přičlenění nového státu do struktur EU. V tomto ohledu zde neexistuje právní precedens, a tak se dost dobře neví, jak by celá věc probíhala. Zda by například samostatné Katalánsko nemuselo prodělat znovu přístupová jednání. Třeba by se při nich ukázalo, že nesplňuje všechny předpoklady integrace do evropských struktur. A třeba by se nepřimhouřilo oko, jako se činilo v případě vstupu do EU některých zemí bývalého sovětského bloku.

Zkrátka a dobře, rozkládat dlouhodobě stabilizované evropské země jen pro to, aby se představitelé rozsáhlých regionálních samospráv stali - jak po tom nepochybně touží - prezidenty malých států, jejichž suverenita je v současném světě více méně iluzorní, není nic, zač by komu stálo bojovat.

A existuje ovšem ještě jeden důvod, pro který je možno s vysokou mírou pravděpodobnosti pochybovat o úspěších západoevropského secesionismu. Státy se rozpadají pouze tehdy, pokud k jejich rozpadu existuje vnější objednávka. Ta může mít zprvu podobu strategického zájmu o vytržené území. Mocnost nebo vně existující společenství zemí postupuje podle starého římského pravidla: rozděl a panuj. Má zájem získat na svou stranu celé území státu (vytvořit z něj spojence, získat jeho trhy, pracovní sílu, nerostné bohatství, vést skrze něj tranzit některého zboží či surovin, postavit zde vojenské základny, či mu prostě tuto území nějak chybí na mapě svého vlivu). A jelikož se celek nějakým způsobem tak blahodárné "integraci" brání, není nic snazšího než podpořit uvnitř země konflikt. Je pravda, že musí existovat nějaké podhoubí, že konflikt nelze vyrobit úplně na objednávku, jen tak z ničeho. A je též pravda, že konflikty se dobře zažehují a k jejich plápolání se lépe přilévá oleje tam, kde místní obyvatelstvo doposud ještě plně neusnulo na vavřínech konzumu, ale po jeho plném rozvinutí teprve touží.

Tuto metodu rozdělování k ovládnutí vybraných národů - divide et impera - používali Římané s výsledky vpravdě vynikajícími. Říman, jak hojně dokládají dávní letopisci, vědomi si, jak nutno pěti píseň toho, jehož chléb jedí, nikdy nikam nevstoupil s primitivním úmyslem dobývat, pustošit, plenit, krást, ovládat, rabovat a týrat místní obyvatelstvo, ale Říman vždy "jen chtěl pomoci slabým a ujařmeným". Úplnou náhodou proti některému svému mocenskému konkurentovi.

Současný svět pracuje analogicky, jen hesla, pod kterým se vytipovaná území rozkládají, jsou dnes jiná, moderní. V jistém smyslu se kolo dějin točí pořád dokola. To samo o sobě by možná ani nevadilo. Kola jsou ostatně od toho, aby se točila dokola. Díky tomuto otáčivému pohybu se bicykl nakonec skutečně pohybuje směrem dopředu, byť někdy i směrem do příkopu. Co nesporně vadí, je ale skutečnost, že konflikty, které někomu vyhovují, jiné lidi zabíjejí, připravují o domov, o budoucnost, o radost ze života. Jsou zločinem, za který nikdo nechce nést odpovědnost, a dokud je při síle ji ani neponese. Holanďané mají přísloví, ve kterém se krutě, leč pravdivě praví: "Co pro jednoho smrtí, je pro druhého chlebem".

Nelze pochopitelně vyloučit, že jednoho dne přejde "folklór" západoevropských secesionistů z virtuální roviny pouhých "úspěšných" politických programů do roviny skutečného rozpadu i států, o jejichž dezintegraci žádná světová mocnost nestojí. Může se tak stát samovolně. Je to ale málo pravděpodobné. Není zde totiž naplněna - naštěstí! - základní podmínka rozpadu států, kterou je bezohledná a sobecká vůle nějakého většího celku, schopného prosazovat se vojensky, ekonomicky a politicky - ať už USA, Ruska, případně někoho s jejich souhlasem.

Vytisknout