NE sankcím, Ano míru!

29. 9. 2014 / Jan Kavan

Když hovořím o léčení, dovolte mi malou odbočku. Nedávno mne velice zaujal projekt české organizace Educon, která ve spolupráci s palestinskou nemocnicí Al Shifa zajišťovala v Praze léčení raněných dětí z Gazy ve věku 12-15 let. Projekt získal podporu MZV ČR, ale narazil na tvrdý odpor MV ČR a tak místo palestinských dětí budeme asi léčit ukrajinské vojáky, jak navrhl ministr Stropnický. Měli bychom ale spíše podpořit například léčení raněných dětí z Donbasu, jak o tom uvažuje i poslanec Jaroslav Foldyna.

Čeho zatím sankce dosáhly? Oslabily rubl a snížil se HDP, ztížily přístup ruských firem k evropským kapitálovým trhům, omezily cestování některých vysokých představitelů RF, podpořily ruské investice do domácí výroby, a to i zemědělské, upevnily spolupráci Ruska s Čínou a povzbudily ruský export do Číny s perspektivou velkých dodávek plynu a ropy jakmile bude (za pár let) dobudováno nové potrubí. A to tu nehovořím o potížích, které sankce způsobily členským státům EU.

Dále sankce zvýšily mezinárodní napětí, ztížily dialog a jednání, kterým by se mělo hledat mírové řešení krize, novou krev dostalo zbrojení a harašení zbraněmi, odhalily rozpory v přístupu nejen mezi státy visegradského uskupení, ale i uvnitř NATO.

Jaký měl být účel sankcí? Pokud máme věřit oficiálnímu zdůvodnění, tak měly vytvořit tlak, který si měl údajně vynutit změnu politiky ruské vlády. Je dost těžké uvěřit tomu, že by si autoři tohoto nápadu nebyli vědomi historických precedentů, které vesměs prokazují, že ekonomické sankce nikdy nevedly ke změně politiky zvláště autoritativních režimů. Plošné sankce proti Kubě měly naivně posílit respektování lidských práv. Jsem rád, že jako ministr zahraničí jsem tuto politiku odmítl. Sankce nevedly ke "změně režimu" (přání G.W.Bushe) ani v Iráku ani v Iránu. Neúčinné byly i v bývalé Jugoslávii, Zimbabwe či JAR. Plošné sankce způsobují často velké problémy chudším občanům, ale neovlivňují rozhodování mocných. To je základní politická abeceda.

Vroucím, ale absurdním přáním některých autorů této politiky mohla být představa, že sankce vyprovokují lidové povstání nebo spíše aspoň palácový převrat, kterým by mocná ruská elita svrhla prezidenta Putina.

Jaký je však současný dopad sankcí? Popularita prezidenta Putina dosáhla historického maxima, jeho nezpochybnitelná moc ještě více posílila, posílila se i role armády, neobyčejně oslabila opozice. Jsme svědky nebezpečného rozmachu nacionalismu, a bohužel i včetně posilování některých uskupení pravicových extrémistů.

Myslím si, že vděčný Vladimir Putin by měl největším jestřábům, kteří prosazují zpřísnění sankcí upřímně poděkovat.

Vypjatý nacionalismus převládl i na západní Ukrajině, což jistě potvrdí i blížící se parlamentní volby, které ovšem proběhnou pouze na území kontrolovaném ukrajinskou armádou. Podle posledních průzkumů zvítězí Blok Petra Porošenka s asi 27% a sekundovat mu budou ultranacionalisté z Radikální strany Oleha Ljaška, který proslul trýzněním starosty Luganska a povstaleckých velitelů, jejichž zakrvácené výslechy nechal natočit na videa. Pětiprocentní práh pro vstup do parlamentu prý překročí už jen strana Vlast Julije Tymošenkové. Tento parlament se bude moci chlubit jistou legitimitou, ale z jeho rozhodování mám značné obavy. Nedovedu si představit, že by například vyčistil vládu a bezpečnostní aparát od stoupenců Pravého sektoru a ultranacionalistické strany Svoboda.

Předpokládám, že výzva premiéra Jaceňuka, aby Západ nerušil protiruské sankce, dokud kyjevská vláda neobnoví svou kontrolu nad celým územím Ukrajiny a to i nad Krymem, bude oslyšena neboť pragmatičtí politici už pochopili, že se RF znovu získaného Krymu nevzdá,(včetně nesmírně důležitého přístupu k Sevastopolu a k Černému moři), ale i tak mohou zaslepení nacionalisté významně přispět k obnovení studené války a k novému závodu ve zbrojení.

Tomu je nutné za každou cenu zabránit. Uvítal jsem postoj slovenského premiéra Roberta Fica, který vysvětlil, že "I když jsme v NATO, neznamená to, že musíme mít na svém území základny s cizími vojáky. Kdyby nás do toho někdo nutil, vyvolal bych referendum" a dodal, že "Je špatné, pokud někdo chce takové malé země jako Slovensko vtahovat do velkých geopolitických soubojů. I za cenu odchodu z politiky bych nikdy nesouhlasil s vojenskou základnou NATO na území Slovenské republiky."

Všem rozumně uvažujícím lidem musí být nad slunce jasnější, že přibližování vojenských struktur NATO k ruským hranicím, musí nutně vyvolat ostrou reakci Putinovy vlády. Mezinárodní společenství by mělo zaručit neutralitu Ukrajiny, neboť perspektiva jejího členství v Alianci by byla sudem střelného prachu a místo záruky bezpečnosti by představovala permanentní zdroj napětí a nebezpečí ozbrojeného konfliktu.

Doufejme proto, že při realizaci 12 bodů dohody z Minsku převládne rozum , který zabrání vzniku nové železné opony napříč Ukrajinou. V této souvislosti již na začátku září vyzvalo naše Spojenectví práce a solidarity ve svém prohlášení, nazvaném "Ne válce a sankcím, Ano diplomacii a jednání" obě strany, aby přistoupily co nejdříve "k serioznímu jednání o post-konfliktním státoprávním uspořádání, které by občanům východní Ukrajiny umožnilo se podílet na rozhodování o kvalitě jejich životů". Osobně doufám, že takovým uspořádáním bude nějaká forma federalizace, ale to závisí na vůli obou ukrajinských stran, kterým v jednání snad pomůže především OBSE a OSN.

Každopádně je ale jasné, že v atmosféře pokračujících sankcí se dá o úspěchu těchto jednání úspěšně pochybovat. Je jasné, že pokud nebude roztočená spirála sankcí zastavena, nedojde k diplomatickému řešení konfliktu.

Je třeba zrušit sankce a dát jednání a míru šanci!

Vytisknout