Jaký je rozdíl mezi spojencem a vazalem?

1. 10. 2014 / Ivo Šebestík

Jednou z dvojic pojmů, které jsou užívány, mírně řečeno, nepřesně, je dvojice spojenec - vazal. Obecně můžeme říci, že za spojence považujeme rovnocenného partnera, se kterým v rámci onoho spojenectví sdílíme podobná práva. Spojenec existuje podle pravidla "Já pán, ty pán". Kde toto pravidlo selhává, nejedná se o spojenectví, ale v nejlepším případě o vazalství. V případech horších může jít i o blbost či o čiré zoufalství.

Kuriózní praxe se ovšem týká takzvaných vojenských "spojenectví". Staří Řekové jsou možná v evropských dějinách "vynálezci" vazalství, jemuž přikládali význam spojenectví. A tento zvyk, stejně jako řecký zvyk považovat cizince za barbary, zůstal zřejmě trvalou součástí našeho myšlení až dodnes a hrozí, že se s námi povleče i dál do budoucnosti.

Athénský námořní spolek, takzvaná symachie, nebo Peloponéský spolek pod vládou Sparty se staly příkladem moderních vojenských paktů nejenom z hlediska smyslu a účelu, ale dokonce i v pokrytectví sebeprezentace, tedy v předstírání rovnosti členů. Byť tyto vojenské organizace ještě nedospěly k přijímání už zcela neprůhledných názvů, jako Varšavská smlouva nebo Severoatlantická aliance, které budí dojem, jak by v nich hrály první housle Poláci (Varšavská smlouva) nebo jak by prvních houslistů byl celý orchestr (NATO). Staří Řekové se zkrátka teprve učili, nebyli ještě v oboru politického matení pojmů takovými mistry, jimiž jsme se - za cenu matení pojmů v jejich celku - stali až my sami.

Spojenec je tedy ten, kdo disponuje stejným právem a má i stejnou sílu a vliv jako jeho partner ve spojenectví. Spojenec spolurozhoduje a neběží za koněm svého suveréna jako páže. Vazal je ten, který nemá ani jedno z privilegií rovnosti, ale stydí se to veřejně přiznat. A ten dominantní v nerovném "partnerství" jeho studu rozumí natolik, že to na něj veřejně neřekne. Nebo má zvrácený smysl pro humor a tiše se svému vazalovi směje? Obojí je možné.

Pokud má někdo pocit, že si zde hrajeme se slovy, pak jistě má pravdu. Na straně druhé je ale třeba připustit, že hra se slovy není tak nebezpečná jako hra se skutečností. Když například (a můžeme najít i křiklavější příklady) britský premiér stoje vedle amerického prezidenta zvedá hlavu hrdostí nad tím, že obě země jsou partnery v nějakém boji, jeho hlava je hlavou vazala, nikoliv spojence. Britský premiér si tuto drobnost odmítá připustit, neboť by tím utrpěla čest jeho země a jeho vlastní pocit důstojnosti a velikosti. Těžko říct, čeho si asi cení více. Pravda je ale nesmiřitelná vůči pocitům kohokoliv z nás. A je nakonec lépe včas si uvědomit vlastní slaboučkou pozici, než k tomu může být člověk donucen okolnostmi.

Vytisknout