Proč se Chodorkovskij zřejmě nestane ruským prezidentem a proč je to v postkomunistickém prostoru velmi zajímavé

23. 9. 2014 / Karel Dolejší

Chodorkovského liberální program podle redakce ruského liberálního listu neodpovídá tomu, co chtějí nižší vrstvy ruské společnosti, ale pouze potřebám relativně nepočetné střední třídy, kterou režim ignoruje. Chudší Rusové na počátku tisíciletí podporovali Putina proto, že jim slíbil částečný návrat k sovětskému chápání stability a růst životní úrovně. Teď když se růst životní úrovně zasekl, levý elektorát bude žádat silnou centralizovanou vládu realizující opět vysokou míru přerozdělování společenského bohatství, ne liberalizační a decentralizační reformy, které prosazuje Chodorkovskij. Proto je představa, že se právě tento oligarcha stane jednotící postavou skutečné opozice, nereálná, domnívá se NG.

"Protestní síla probuzená "levou krizí" nežádá pro sebe více svobod, samostatnosti a účasti v politice," píše výslovně redakce ruského listu. To by mělo být varováním pro západní komentátory - a také pro glosátory dění v postkomunistickém prostoru vůbec.

Mnozí komentátoři jsou ohledně situace v Rusku, podobně jako ohledně situace kdekoliv jinde, v zajetí vlastní středostavovské sociální bubliny. Také v Rusku se stýkají především s představiteli střední třídy a informace o situaci se k nim proto dostávají přefiltrovány specifickou perspektivou středostavovských Rusů. Ti mají nepochybně důležitou funkci ve společnosti, ale je jich velmi málo na to, aby sami rozhodli o budoucnosti Ruska. A námezdně pracující vrstvy se zde hodnotově se střední třídou prakticky vůbec nepotkávají, protože na rozdíl od západních, zejména kontinentálních západoevropských, nikdy nežily s výhledem na vlastní vzestup do středního stavu. Dnes už samozřejmě ani západoevropští námezdně pracující z velké většiny nemají před sebou skutečný vzestup mezi střední třídu, nicméně mnoho let vlivu středostavovských hodnot se do jisté míry podepsalo na tom, jak tito lidé uvažují a jakou politiku zpravidla podporují. To však není případ Ruska. A jen v malé míře je to případ postkomunistických států se západní orientací, jako Česká republika.

Případná revolta proti putinskému režimu bude jednoho dne sycena sociálními požadavky a vedle toho antiliberálními, na silný centralizovaný stát orientovanými očekáváními. Pravděpodobná je opět aliance části současných siloviků (zase jednou by třeba armáda mohla částečně vyhodit ze sedla zpravodajské služby) s "ulicí", tzn. spojení "horních" a "dolních" s minimální účastí "středních". Ideologicky by takovou alianci přikryl především dál stupňovaný nacionalismus.

Ruská střední třída takový vývoj neanticipuje a nesnaží se na něm sama podílet. Dosti často se orientuje na modifikované zapadnictví a tradiční ruský důraz na silný stát je jí protivný. Jestliže však nenajde způsob, jak vstoupit do zájmové koalice s námezdními, příští politické změny ji mohou ohrozit ještě více, než samotný putinský režim.

Slabé střední vrstvy ostatních postkomunistických států si přece jen vesměs počínaly poněkud rozumněji, než ty ruské. Přesto obecně vzato snaha městských sociálních liberálů moderovat a kultivovat levicové prostředí vychází do značné míry naprázdno. Až do Střední Evropy se tak šíří model založený na "straně jednoho muže" a klientských vrstvách převážně námezdně pracujících voličů, kteří na hodnoty středostavovských liberálů berou stále menší ohled.

Pojmové vyjádření zmíněných tendencí je samozřejmě až druhotné, přesto je ale myslím právě v tomto kontextu zajímavé sledovat, jak se vyvíjí například česká veřejná debata o lidských právech. Rezignace na primárnost základních práv a jednostranné vyzdvihování práv ekonomických a sociálních navazuje na tradici "komunistických" režimů a v delší perspektivě opět podkopává i tolik slovně vyzdvihované sociálno, protože ho činí neobranyschopným v podmínkách případných bojů námezdních s posíleným mocenským centrem.

Námezdní mohou sice uzavřít dočasnou alianci s nějakou sortou evropských caudillos, ale podobně jako v Latinské Americe, kde je tento systém doma, to nebude znamenat žádné sjednocení zájmů horních deseti tisíc s dolními. Ani to nepřinese lepší fungování státní správy a ekonomiky, protože v takových systémech pravidelně byrokracie bobtná nade všechny meze a stává se primárním konzumentem přerozdělovaných zdrojů i primární mocenskou základnou režimu - namísto námezdních, které neustále zásobuje na odiv stavěnými projevy starosti o jejich blaho.

Pakliže se hlavním problémem Evropy v budoucnosti stane nedostatek vitálně důležitých zdrojů, mimořádně plýtvavé caudillistické systémy jej rozhodně neumožní efektivně řešit.

Do budoucna nicméně vůbec nelze vyloučit vznik takových systémů v Evropě, která v rámci současného ekonomického modelu zajišťujícího pouze rozvoj Německa a několika málo dalších středně velkých ekonomik ostatním nabízí jen perspektivu rozpočtových škrtů a konkurenčního závodu ke dnu.

Dojde-li k vzestupu evropského caudillismu, bude to z hlediska politické kultury, ochrany menšin a respektu k právnímu státu výrazným krokem vzad, ať už caudillové sliby námezdním splní, nebo - jako Putin i Orbán - ve skutečnosti na sliby záhy rezignují a místo toho postaví vlastní mocenskou základnu na jiných vrstvách než na těch, které je původně vynesly k moci.

Ale to už bude mimořádně obtížné je od moci dostat politickými prostředky na Západě v posledních dekádách považovanými za jedině možné a přípustné.

Vytisknout