Skotsko zahájilo demokratickou občanskou revoluci

20. 9. 2014

Hovoří se o tom, jak neefektivní byla kampaň proti skotské nezávislosti. V jistém ohledu je to neférové: můžete používat jen to, co máte. Unionisté se snažili ochraňovat svazek, který byl založen na průmyslu a na impériu a na duchu dvou světových válek, a politický vztah nelze udržovat pouze na rozkládajících se historických citech. Vzhledem k tomu, že dva velké, inkluzivní stavební kameny poválečného britského konsensu, sociální stát a zdravotnictví pro všechny zadarmo, nyní londýnská vláda likviduje, toto se také nedá použít v politické kampani, zejména, když tyto dvě hodnoty uchovává při životě pouze ve Skotsku decentralizovaný skotský parlament. Vychloubání, že zisky ze skotské ropy používá londýnská vláda k financování privatizačních projektů a k zachraňování zkorumpovaných a krachujících bank, také žádnou volební podporu nevyvolá. Jedinou možností bylo strašení.

Referendum bylo katastrofou pro Camerona osobně. Téměř se mu Unie rozpadla pod rukama. Konzervativci dobře vědí, jak jsou ve Skotsku nenáviděni, a tak ustoupili stranou a nechali Labouristickou stranu, aby voliče přesvědčovala ke hlasování proti nezávislosti. Avšak pro labouristy byl výsledek stejně špatný: až se prach usadí, bude vidět, pravděpodobně ve Skotsku i v Anglii, že Labouristická strana zneužila své moci a svého vlivu proti demokratickým aspiracím. Labourističtí voliči si tohoto ošklivého zápachu začali být vědomi, protože jejich podpora skotské nezávislosti za pouhý měsíc stoupla ze 17 procent na 35. V krátkodobé perspektivě zřejmě vedoucí politikové Labouristické strany zafungovali pouze jako verbíři pro členství v Skotské nacionální straně.

Cameron byl nejprve nepřítomen a projevoval nezájem. Nakonec začal mít obrovský strach. Šéf Labouristické strany Miliband vypadal stejně neefektivně a během této kampaně byl naprosto zmatený a ztracený. Ve Skotsku se Miliband už stal terčem pohrdání. Normálně na to, aby se stali terčem posměchu, potřebují předáci Labouristické strany určité období v premiérské funkci, Miliband to nyní zvládl i bez toho.

Jak během této kampaně dosáhly na těchto ostrovech dospělosti sociální sítě, ostatní establishment bude už navždy v očích celé jedné generace Skotů zdiskreditován. To, že vysocí manažeři bank a supermarketu začali tancovat podle toho, jak londýnská vláda pískala, to, že jejich nesmysly šířil londýnský tisk, to se neočekávalo. Avšak i BBC rozsáhlým způsobem zodpověděla všechny otázky o své roli ve Skotsku po vyhlášení nezávislosti.

I když byli aktivisté za skotskou nezávislost v referendu poraženi, z referenda vyšli výrazně posíleni. Z úzkého zájmu buržoazní, občanské, nacionalistické strany vzniklo oprávněné, autentické, dynamické, rozsáhlé prodemokratizační hnutí. Referendum galvanizovalo a vzrušilo Skoty způsobem, jimž to nikdy nedokázaly žádné všeobecné volby. Pokud Londýn Skotsku nenabídne rozsáhlou decentralizaci, všem všeobecným volbám ve Skotsku bude od nynějška dominovat otázka skotské nezávislosti.

Skotská generace občanů, která vyrostla po roce 1997, kdy vznikl samostatný skotský parlament, je něco nového a úplně jiného: Tato generace buduje ve svých představách nový stát, na základech omezeného, ale přesto konkrétně existujícího parlamentu v Edinburku. Tato generace vidí možnosti ve vytvoření plného samostatného státu a objevila se zničeho nic a uštědřila tvrdou ránu britským unaveným a izolovaným elitám. Nejbystřejší příslušníci této generace vidí nezávislost jako proces, nikoliv jako událost, a vzhledem k tomu, že se jim podařilo dostat se tak blízko k cíli, nenechají se porážkou zdeprimovat. Budou chtít opakování tohoto referenda, a dostane si jim toho brzo.

Toto hlasování zajistilo, že Skotsko zůstane v agendě Velké Británie hlavním problémem. Decentralizace, která by Skotsku dala právo vybírat daně, aby mohlo financovat své sociální programy, ale která by neumožnila ty daně snížit odmítnutím obnovy jaderných ponorek Trident, zatímco se bude udržovat proud zisků ze skotské ropy do Londýna, je podvod. Největším problémem pro londýnskou vládu však nyní je nejen rozhodnout, co udělat se Skotskem, ale, jak to udělat, aby to nenaštvalo Angličany, kteří oprávněně usoudí, že desetiprocentní ocas nyní začíná vrtět psem celé ostatní Velké Británie.

Faktem je, že většině z 25 milionů lidí, kteří žijí v Londýně a na jihovýchodě Anglie, nevadí, že většina britských daní se vydává na vládu, infrastrukturu a modelové projekty v hlavním městě. Problémem je, že v unitárním, centralizovaném státě se rozhoduje o všem jen v tomto regionu - a skoro všechny investice plynou tam.

Skoti dávají najevo, že už nechtějí dávat své daně či své zisky z ropy na budování londýnského superstátu na globální dálnici pro nadnárodní milionáře, zejména vzhledem k tomu, že Londýn začíná být finančně neúnosný pro obyčejné Angličany, kteří jsou vyháněni z města na jeho dalekou periférii.

Hlavní strany, zejména labouristická, posedlá potřebou centristické podpory od středostavovské Anglie, zřejmě zjistí, že snaha smířit skotské touhy po autonomii s udržováním centralizovaného britského státu je nemožný úkol.

V kampani ke skotskému referendu se Labouristická strana postavila na stejnou stranu, kde stáli konzervativci. Pro labouristické voliče to bylo dalším důkazem, do jak velké míry spolkl Labouristickou stranu establishment. V Anglii to může vést k sílící podpoře euroskeptické pravicové strany UKIP.

Mnoho lidí ve Skotsku je rozhněváno, jak negativní a zoufalou kampaň řídil Londýn a establishment obecně. Zejména, že zájmy byznysu a médií se otevřeně spikly proti demokracii. Jestliže kampaň za skotskou nezávislost vzrušila Skoty, že by bylo možno realizovat občanskou moc, kampaň opozice ukázala politickou třídu, jejich pány z establishmentu a jejich londýnské nohsledy v nejcyničtějším a nejoportunističtějším světle. Z prázdných, manipulativních "vzkazů" od celebrit, až po hrubé hrozby a pomluvy, které publikoval tisk, může polovina Skotska usoudit, že byla odsouzena jako "vnitřní nepřítel", což je stereotypní nálepka pro všechny ty, kdo se dokáží postavit diktátu elit a centralizované moci.

Hnutí za nezávislost Skotska dosáhlo tak obrovské popularity, protože občané usoudili, že britský stát selhal: že je zastaralý, hierarchický, centralistický, diskriminační, izolovaný od života a že jedná proti občanům. Výsledek referenda na tomto úsudku nic nezměnil. Proti této špinavosti udělali Skoti obrovskou věc pro demokracii, když se jich bezprecedentně registrovalo pro toto referendum 97 procent, pro referendum, o němž establishment předtím tvrdil, že ho nikdo nechtěl. Ukázalo se však, že to bylo jedině referendum, které lidi chtěli.

Ať tato skotská asertivita nakopne Angličany a vyvolá celobritskou reformu, anebo povede k tomu, že Angličané si řeknou, že už je to otravuje, a budou se chtít Skotů zbavit, anebo ať se Skoti při příštích všeobecných volbách rozhodnou sami se osamostatnit, stará britská imperialistická unie je už rozbitá a nikdo ji nedá dohromady.

Skoti ukázali západnímu světu, že korporacemi vedený, neoliberální model pro rozvoj této planety prostřednictvím vlivu "skupiny G7" a jejich nadsazených vojenských rozpočtů má u občanů jen omezenou atraktivitu.

Skotsko je nyní synonymem autentické občanské moci. Skoti právě znovu vynalezli a nově realizovali myšlenku pravé demokracie. Tento slavný neúspěch se zřejmě paradoxně také stane jejich nejslavnější hodinou.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout