17. 9. 2014
Prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý nás v tisku naléhavě přesvědčuje, abychom se neukvapovali se zaváděním hospodářských sankcí vůči Rusku, přičemž se odvolává na příklad Ronalda Reagana ("Najděme v sobě Reaganovu sílu", E15, 1. 8. 2014). Co je na tom divného? Zhola nic, kdyby nás ovšem o Reaganově politickém géniu nepřesvědčoval bývalý člen KSČ, tedy vlastně jeho tehdejší úhlavní ideologický odpůrce.
V televizní debatě věnované výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, Petr Pithart zkritizoval Alexandra Dubčeka za jeho povolnost vůči Brežněvovi po tom, co byl společně s dalšími členy vedení státu odvlečen do Moskvy ("25 let od Sametové revoluce", ČT 24, 21. 8. 2014). Když mu vytýká slabost, neuvědomuje si zřejmě, že mu vyčítá přesně to, čím sám vyniká. Pithart si tak asi dodnes nepřipustil, že "politika vciťování", kterou uplatňoval během jednání o státoprávním uspořádání na počátku 90. let vůči slovenské reprezentaci, přispěla svým dílem ke konečnému rozpadu státu; neschopnost vytýčit pevné mantinely, kam až je české vedení ochotno při vyjednávání zajít, vedla Slováky k dojmu, že Češi nakonec stejně akceptují cokoliv. O to větší byl šok, když pak po volbách v roce 1992 "měkkého" Pitharta nahradil "tvrdý" Klaus.
Oba jmenované příklady jsou jen drobné kamínky do celkové mozaiky tvořící dnešní mediálně-politický diskurs. Jeho aktéři často manipulují s historickými fakty, dobře si vědomi, že je jen malá šance, že tato skutečnost bude veřejně odhalena. Fakta z historie jsou manipulována, přičemž tradiční instituce, které by měly bít první na poplach -- masmédia -- k tomu mlčí, nebo dokonce v manipulaci ochotně pomáhají.
Konkrétně Česká televize, veřejnoprávní médium, které by mělo mít vrcholný zájem přispívat k vytváření historického vědomí občanů, činí naopak vše pro to, aby se události nedávné doby spíše tutlaly. Doložit to lze snadno na příkladu pořadu "Před 25 lety". Jednalo se o zpravodajský sestřih Televizních novin, vysílaných Československou televizí přesně před čtvrt stoletím. Zhruba před rokem Česká televize jeho uvádění ukončila s odůvodněním, že jej vysílala nepřetržitě od roku 2007 a jeho stažení z programové nabídky proběhlo v rámci "optimalizace vysílacího schématu".
Zvláštní na celé věci je, že k rozhodnutí zrušit zpravodajský sestřih došlo přesně ve chvíli, kdy se pořad začal pomalu dotýkat událostí spojených s rokem 1989. Jakoby se právě tento rok neudály zcela zásadní věci v naší novodobé historii spjaté se Sametovou revolucí!
Namátkou jmenujme Palachův týden, petici Několik vět, exodus Němců z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze, pád Berlínské zdi, události na Národní třídě, založení OF a jednání mezi komunisty a disentem o předání moci. Pořad by divákům časem jistě připomenul i průběh kupónové privatizace, peripetie vyjednávání Čechů se Slováky o státoprávním uspořádání a rozdělení Československa, či následná léta budování mafiánského kapitalismu v České republice.
Uvádění "Před 25 lety" mělo vždy své vlivné odpůrce. Tak například v roce 2010 vyjádřil Michael Kocáb v souvislosti s tímto pořadem jisté "zneklidnění". V otevřeném dopise zaslaném do médií kritizoval vedení ČT mimo jiné i za to, že se rozhodlo vysílat předlistopadové zprávy jen tak, bez odborného uvedení do historického kontextu ("Kocábovi vadí komunistické zprávy v České televizi", Týden.cz, 3. 3. 2010).
Tyto výtky mají své racionální jádro, ovšem tím, jak by se zobrazování událostí přehouplo z komunistické éry do doby polistopadové, ztrácejí snad své opodstatnění. Jen těžko si lze představit, že by třeba Kocáb mohl cokoliv namítat proti připomenutí jeho přínosu pro zdárný průběh ekonomické transformace, které se účastnil v postavení spoluzakladatele investičního fondu Trend. Vladimír Dlouhý by si zase nejspíš se zájmem znovu vyslechl vlastní odmítavé stanovisko ohledně státní podpory českým exportérům, které v roli ministra průmyslu a obchodu tak nekompromisně zastával počátkem 90. let.
Dvořákovo vedení ČT ovšem nakonec učinilo to, čemu se předchozí, Janečkův tým vytrvale vzpíral a namísto uvádění dějinných událostí v jejich syrové, nekomentované formě, vyslyšelo volání po mediované, tj. odborně řízené debatě. Dnes tu tedy máme tematické večery na ČT 24 (cyklus "25 let od Sametové revoluce"), kdy se za úslužného vedení moderátora Jakuba Železného pravidelně scházejí "členové odboje", aby si pěkně v klidu a bez rušivého zasahování poklábosili o událostech sametového převratu. Pomyslný oheň ve studiu tiše praská a zasloužilí veteráni pohnutě vzpomínají na zašlé časy, zatímco česká veřejnost jim u obrazovek uctivě naslouchá.
Taková je tedy nejspíš představa dramaturgie České televize. Ve skutečnosti jim česká veřejnost už dávno naslouchat přestala, o čemž svědčí nejenom to, že tito lidé většinou neobstáli ve volbách a z politiky po(s)tupně zmizeli, ale dokazuje to i pokračující eroze stávajícího politického systému, jehož pevnost je rozrušována pokusy voličů nahradit "staré struktury" novými tvářemi nekompromitovanými polistopadovou politikou.
Je povinností vedení České televize, aby konečně přestalo podléhat politickým tlakům, nutícím ho předkládat občanům ten jediný správný mustr výkladu dějin (nezní nám to nějak povědomě?), a vrátilo se k postupu připomínání dějin bez komentáře. Tak, jak to umožňoval pořad "Před 25 lety", než byl zrušen.
Vytisknout
26.9. 2014 / Štěpán Kotrba
poznámky každoročního účastníka konference Mediální reflexe, pořádané Radou pro rozhlasové a televizní vysílání ve dnech 23. - 24. 9. 2014 v Telči jako doplněk reportáže a kritického hodnocení téhož v článku Bohumila Kartouse. Konference, kterou R...