Stačí nám, abychom dospěli k právní úpravě o nešíření jaderných zbraní?

19. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Ne že by se tato rozmanitá (především politická a diplomatická) úsilí měla podceňovat. Jsou také oněmi kroky "správným směrem", jak se běžně říká; aniž se ovšem automaticky domýšlí, zda už případné pozitivní výsledky v zatím naznačených souvislostech postačí k tomu, abychom mohli všichni v tomto směrodatném ohledu zcela klidně spát.

Raději chvíli nad touto závažnou problematikou v několika různých a vzájemně se doplňujících souvislostech pouvažujme:

Především by nás nic takového ještě před sto lety (když se schylovalo k první světové válce) nenapadlo a napadnout nemohlo. Sice německý průmysl již dokázal vyrábět dalekonosná děla (která pak byla schopná dostřelit své projektily během pak již probíhající války překvapivě až do Paříže). Anglický průmysl zase přispěl hned roku 1915 se zcela nečekanou a jedinečnou inovací, s prvním tankem na světě. A i když první konstruovaná letadla v prvním desetiletí 20. století snad jenom jako stroje "těžší než vzduch" pouze velmi nesměle a jen krátkodobě vydržela ve vzduchu a urazila přitom pouze zanedbatelné vzdálenosti, hned v tom druhém desetiletí velmi rychle začala sloužit oběma válčícím stranám nejdříve k průzkumu na válčišti, a později začala být způsobilá dokonce již k vzájemným soubojům letců a k uplatnění palebných zbraní, aniž vpředu ohrozila vrtuli. Na adresu té "první" a navíc už dokonce přímo "světové" války je třeba jedním dechem rovněž uvést, že žádná z válčících stran v létě roku 1914 nevěřila, že původně lokální konflikt na Balkáně by -- při těch technických prostředcích k vedení války -- mohl trvat déle než pár měsíců a že by se mohl rozrůst v konflikt světový (zahrnující třeba vojensky dokonce i USA nebo Japonsko).

V kontextu, který vyprovokovalo uvažování o atomových zbraních, je třeba navíc určitě připomenout, že především mnozí světově významní fyzikové na konci 19. století ještě považovali atom za filosofickou fikci starých Řeků a že jako první atomová částice nebyl objeven třeba 1800-krát hmotnější proton, ale jistou "náhodou" nečekaně zrovna jenom mnohem nepatrnější elektron (a to roku 1897). Trvalo následně celých třicet let, než se stabilizovala výchozí teorie atomu (že má tři základní složky). Přitom hned v těch -- opět kritických -- 30. letech 20. století, během pouhých několika let, svět již byl na prahu objevu štěpení atomového jádra, a to v německé laboratoři. Když začala druhá světová válka (také nejdříve jen jako konflikt "lokální"), brzy se zvýšila pozornost k možnosti projektu atomové pumy; jak v Německu, tak s jistým prodlením také v USA.

I děti ze základních škol vědí, že první použitelné atomové zbraně na konci té druhé světové války uplatnily Spojené státy americké (USA). Hned tu máme problém. Výrazně "humanitní" či příměji morální: ty první atomové zbraně jako pumy byly svrženy s odstupem několika dní na dvě japonská města, jejichž obyvatelé v místě blízkém ohnisku výbuchu zahynuli hned a další desetitisíce jich hynuly v nesnesitelných bolestech každý následující den; a ti, kteří nakonec jakž takž šťastně přežili, rovněž umírali mnohem dřív, než k čemu by bývali měli předtím tělesné dispozice. Právě ty zcela nepředstavitelné následky po svržení pouhé jediné bomby na město (Hirošimu, a pak Nagasaki) přiměly poměrně rychle Japonsko k nabídce vlastní kapitulace. I když ještě předtím byly japonské vládnoucí kruhy stále rozhodnuty vést totální válku, s maximálním osobním nasazením, a až možná do trpkého konce. Rychle teď změnily názor. Bylo jasné, že tato nová zbraň znemožňuje jakékoliv další sebeobětující úsilí někde v zákopech či v továrně na zbraně, o sebevražedných leteckých útocích na americké lodě nemluvě ("kamikaze"). Již zjištěný rozsah a hloubka ničivosti atomové zbraně přiměla japonské militaristické kruhy k sice bolestivému, ale jedině možnému rozhodnutí, a to složit bezpodmínečně zbraně. (Opět si připomeňme, s jakými nadějemi japonské válkychtivé kruhy válečný konflikt s USA původně vyvolaly: leteckým napadením námořní základny Pearl Harbor, 7. prosince 1941, přičemž tímto nečekaným úderem ze vzduchu Japonci prakticky okamžitě zlikvidovali tehdejší námořní vojenskou sílu USA v Tichomoří.)

Touto situací z konce druhé světové války bývá často připomínáno, jak odstrašující účinek atomové zbraně vedl k urychlené kapitulaci Japonska v té válce; a jak také později zrovna tak vedl k dalším, často velmi svízelným diplomatickým krokům, jen aby se aktuálně hrozící konflikt nestal realitou, protože tu jako varovný stín již byla zkušenost z nesmírně pustošivých účinků uplatnění jaderných pum a byla tu již rovněž doprovodná představa o možných dalších účincích na celé lidstvo, kdyby mělo být použito takových atomových zbraní masově, a dokonce na obou stranách, pokud by to připouštěly okolnosti.

Snad máme o čem přemýšlet. K tématu se vrátíme s pomocí dalších doprovodných údajů, které bude třeba vyhodnotit dřív, než se pokusíme na tu otázku v záhlaví konečně s jistou zárukou přijatelné pravděpodobnosti (snad bez dalších rozpaků) odpovědět.

Vytisknout