S Chomským jsem měl poprvé možnost se osobně setkat v roce 1993 a stejně jako mnoho mých britských kolegů jsem tehdy během konverzace u slavnostní večeře nevycházel z údivu, kolik informací je schopen jeho mozek zpracovat a seřadit tak, aby se ze statistických údajů a kvantifikovaných dat i politických citací stal kritický příběh s dramatičností politického thrilleru a přesvědčivostí žaloby před mezinárodním tribunálem. Přes tyto obdivuhodné schopnosti ale mají pravdu ti, kdo tvrdí, že na intelektuála zaštiťujícího se vědeckou exaktností se Chomsky prokazatelně příliš často mýlí ve svých politických závěrech. Společnost se totiž vyvíjí podle své vnitřní racionality, která se ze všeho nejméně řídí ideologickými představami, ať je hlásají političtí vůdci nebo jejich kritici.

-

Paradoxní konzervativnost takového myšlení se plně ukázala ve slavné debatě mezi Chomským a Foucaultem z počátku sedmdesátých let minulého století. Chomského projev byl výsledkem zvláštní kombinace vědeckého dogmatismu, politického misio­nářství a morálního univerzalismu, bez nichž si snad ani nelze Ameriku představit. Jeho obraz světa tak má například s takzvanou americkou morální pravicí společného mnohem víc, než si Chomského stoupenci jsou ochotni připustit.