Co čekat v Iráku? A jaké budou důsledky?

16. 6. 2014 / Karel Dolejší

Súfijský vojenský řád (taríka) Nakšbandíja zahrnuje celou řadu bývalých špičkových důstojníků husajnovské armády, zejména z někdejších elitních Republikánských gard. Mnoho těchto lidí si udržuje vazby na Rusko, kde často získali formální vojenské vzdělání, a bez nich by se patrně sunnitský Blitzkrieg v Iráku vůbec nekonal. ISIL je strašná především kvůli odhodlání fanatických bojovníků a podřezávání krků odpůrcům. V taktice a logistice ale nikdy zvlášť nevynikala. Všude, kde islamisté získali podstatnější vliv, súfijové, jejichž řazení k islámu je vůbec sporné, patřili k jejich prvním obětem. Také proto byste ještě před několika lety našli v americkém tisku oslavné články na súfíje. Dlouhodobé spojenectví s islamisty je těžko myslitelné, dá se očekávat jeho brzký rozklad.

Další složku sunnitské vojenské síly v Iráku tvoří pouštní beduínské kmeny pocházející jak z území Iráku, tak ze Sýrie. Význam beduínů si uvědomoval už arabský učenec 14. století Ibn Chaldún, který svou cyklickou filosofii dějin založil na protikladu městské a kočovnické kultury. Později toho využil britský učenec Thomas Edward Lawrence, který v čele převážně beduínských oddílů pomohl během I. světové války zničit Osmanské impérium. Beduíni se k tažení vedenému súfíji pro svou tradiční disciplinovanost a sebeovládání hodí podstatně lépe, než fanatičtí islamisté.

Bývalý britský premiér Tony Blair odmítá podle něj "bizarní" tvrzení, že invaze do Iráku způsobila právě probíhající krizi. Je pravda, že krizi nevyvolalo pouze rozhodnutí o invazi - nicméně zničením sekulárního státu v Iráku, což s invazí bezprostředně souviselo, intervenující "koalice ochotných" fakticky rozhodla o tom, že irácký stát nebude nadále na čem stavět a dojde tu k sektářským bojům.

Vyjmenovat všechny fatální chyby, kterých se okupanti v Iráku dopustili, by znamenalo napsat rozsáhlou studii, k čemuž nejsem povolán a ostatně s jistotou očekávám, že to v blízké době nějaký specialista na Blízký východ udělá mnohem lépe. Takže zde jen stručně hlavní body.

Za prvé samotná invaze, která zlikvidovala husajnovský sekularismus spojený s politikou neutrality vůči různým náboženským komunitám (milletům) v tradičním osmanském stylu. Nic podobného se už od roku 2003 v Iráku neobjevilo.

Za druhé, rozpuštění irácké armády okupační správou. Důstojníci, kteří se škrtnutím pera ocitli bez příjmů, velmi záhy vytvořili jádro a mozek povstalců, s nimiž posléze okupační vojska sváděla mnoho let těžké boje. Nyní jsou to opět tito důstojníci, kdo prokázal ohromné služby při plánování sunnitské ofenzívy.

Za třetí, když se Američanům přes všechny čistky tolerované šíitským radikálům podařilo oddělit kmenové struktury sunnitů od al-Kajdy a uzavřít spojenectví s umírněnější organizací Synové Iráku, toto spojenectví neudrželi. Kulturně nekompetentní okupační vojáci sehráli při (jak se nyní jasně ukazuje) dočasném potlačení sunnitských radikálů podstatně menší roli, než jakou si nárokovali lidé typu generála Petraea zdůrazňující význam údajně "geniální" koncepce protipovstaleckých operací a posílení amerických okupačních jednotek ("surge"). Ve skutečnosti byly americké jednotky ve vodách irácké společnosti rybami neschopnými samostatné orientace a pohybu, na rozdíl od místních kmenových sunnitů, kteří dokázali efektivně vyhledávat a ničit skupiny radikálních islamistů. V Afghánistánu USA takové cenné spojence ve srovnatelném měřítku nikdy nezískaly, což částečně vysvětluje, proč se jim zde nezdařilo ani částečně zopakovat dočasný úspěch z Iráku. Nicméně když se Američanům zdálo, že je od iráckých islamistů pokoj, politiku spolupráce s umírněnými sunnity opustili a naopak spolupracovali se sektářskou šíitskou vládou premiéra Malikího, který se chová diktátorsky a sunnity utlačuje.

Za čtvrté, USA příliš dlouho podporovaly protiasadovské povstalce v Sýrii, ačkoliv bylo už dávno jasné, že dominantní postavení získávají islamisté podporovaní monarchiemi Perského zálivu. V tom do jisté míry sehrály důležitou roli proizraelské thinktanky spinující informace, s nimiž pak pracovalo americké ministerstvo zahraničí. Události v Iráku jsou jedním z důsledků zaslepené politiky ignorující racionální hodnocení rizik představovaných Asadovým režimem na jedné a islamisty na druhé straně. Washington má nejvyšší čas přehodnotit nesmiřitelný přístup k Asadovi, kterého v delší perspektivě bude potřebovat.

***

Irácké jednotky tvořené převážně šíitskými milicemi se právě s íránskou asistencí pokoušejí na severu o protiofenzívu. Tažení na sever je však za současné situace velice riskantní podnik - jednak proto, že sunnitští povstalci jsou jasně pružnější a pohyblivější než vládní jednotky a hrozí, že útočníky vymanévrují, jednak kvůli tomu, že protiofenzíva ignoruje masivní přítomnost sunnitských ozbrojenců v západním governorátu Anbár.

Pokud irácké úřady vyšlou na sever podstatné síly, nepřátelské jednotky na západě toho mohou využít a buď udeřit nezkušeným milicím na levé křídlo a do týlu, čímž by bylo rychle po ofenzívě, nebo dokonce pokračovat ve vlastním postupu na Bagdád. Pokud ale na sever naopak odjedou početně slabé síly, těžko zde mohou dosáhnout rozhodujícího vítězství.

Případný neúspěch této první a dost možná poslední vládní ofenzívy proti sunnitským povstalcům na severu by znamenal faktické rozdělení Iráku na tři zóny. Na jihu a v centrální části země by s íránskou podporou zůstal u moci šíitský establishment, ačkoliv duchovní i Teherán budou vyvíjet tlak na výměnu premiéra Malikího za méně kontroverzní postavu, která by umožnila postupně tlumit sektářské spory. Na severu se o území podělí Kurdové se sunnity a západ bude sunnitský; všechny sunnitské oblasti budou fakticky tvořit jeden celek s pouštními oblastmi Sýrie, které jsou už delší čas pod kontrolou islamistů.

Takový kvazistát, jehož vytvoření je cílem ISIL, by však neměl k dispozici žádné podstatné zdroje příjmů. Dříve nebo později by tedy následoval další pokus o územní expanzi do některé z ropných oblastí. V úvahu připadají ropná pole na šíitském jihu Iráku, nebo Kurdy kontrolovaná oblast kolem města Kirkúk na severu. Logičtější by byl útok na Kirkúk. Jednak by navázal na Husajnovu politiku sunnitské kolonizace, jednak mají Kurdové mnohem méně potenciálních spojenců, kteří jim mohou přijít na pomoc, než iráčtí šíité. Pokud by sunnitští povstalci ohrožovali ropná pole na jihu, obráncům mohou přijít na pomoc Íránci, ale také Američané z Kuvajtu. Kurdové žádného jasného spojence nemají a kromě Íránu sousedí pouze s nepřátelsky naladěným Tureckem.

Ustavení kvazistátní entity pod politickou kontrolou ISIL v Sýrii a Iráku by bezprostředně hrozilo destabilizací prozápadního Jordánska, kde mají sunnitští islamisté relativně silnou politickou základnu, a potenciálně může ohrozit i Saúdskou Arábii, která sama dlouho tento směr podporovala a existuje podezření, že tuto podporu obnovila. Turecko ztrácí neformální vliv na severu Iráku a bude muset věnovat nestabilitě na jižní hranici ještě větší pozornost než dosud. Spolu s vnitřní politickou nestabilitou to logicky omezí angažmá Ankary na Kavkaze (Ázerbajdžán) i nikoliv nepodstatnou vojenskou spolupráci s Kyjevem, o které se zatím příliš nepsalo. Šíitské oblasti Iráku by se staly de facto íránským satelitním státem.

Pokud irácká vládní ofenzíva na severu přece jen uspěje, dojde k dalšímu posílení íránského vlivu v Iráku. To se nemusí líbit USA a docela určitě to nepřivítají Izrael a Saúdská Arábie. Protože však šíitský režim v Teheránu dlouhodobě vykazuje větší smysl pro toleranci různých náboženských proudů, než jakou bylo možno fakticky pozorovat během americké okupace Iráku, nemuselo by to být nutně k neprospěchu věci. Jestliže má nyní někdo sponzorovat politické řešení irácké krize, je Írán v podstatně lepším a věrohodnějším postavení, než USA, které už jednou umírněné sunnity zradily.

Irácká krize Spojeným státům evidentně velmi neprospívá. Kromě ohrožení jejich strategických zájmů v regionu znamená i celkové odhalení nesmyslnosti jejich politiky na Blízkém východě od roku 2003, včetně nekompetentního přístupu současné administrativy; a dále odvedení pozornosti od ukrajinské krize a tím snížení mezinárodního tlaku na Moskvu kvůli její polooficiální intervenci na východě Ukrajiny.

Vytisknout