Prezident Obama, Bowe Bergdahl, svaté principy a tutlaný pragmatismus

17. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Pokud nepřehlédneme, že se nám názorové "menu" vždycky apriorně předkládá pouze ve vybraných souborech kandidátních listin předem shůry stranickými vrcholnými manažéry vytypovaných osob, které ovšem automaticky nikterak nezajišťují a nereprezentují žádnou jednoznačnou a spolehlivou reprezentaci (tím méně přímo prezentaci) nějakých, byť aspoň přibližně kýžených koncepcí. Své osobní, obecně sociální a specificky politické priority ovšem každý plnoprávný a sebevědomý občan dozajista nějaké má; a ve shodě se svým temperamentem svou "pravdu" o dynamické realitě veřejného dění dokonce třeba i aktivně prosazuje nebo potom s tomu odpovídající vehemencí vyšle najevo aspoň svými komentáři. Jinak vesměs bude argumentovat politik ve "vrcholné politice", a opět jinak třeba my nějací běžní jenom "kibicové u piva"...

2. Jeden případ, jakoby teď pro veřejnost rámovaný "poprvé" (s dovětkem)

Seržant americké armády Bowe Bergdahl, nasazený před časem do bojů v Afghánistánu, byl již teď pět let v zajetí v rukou Talibanu. Na druhé straně je víc než dobře známo, že mimo USA, ale v jejich jurisdikci, existuje věznice v Guantánamu (na území Kuby, vyčleněném jako základna USA, také pod zkratkou "Gitmo"), kterou už před svým nástupem do prezidentského úřadu mínil Barack Obama jako vězení zrušit; což nedávno znovu stvrdil, neboť taková instituce neodpovídá "americkým hodnotám a právním tradicím" (tj. aby byli na neurčito drženi ve vězení bez soudu lidé za hranicemi USA, i když v jejich pravomoci). Takže když se vyskytla příležitost k výměně Talibanem zadržovaného Bergdahla někde v Afghánistánu za pět příslušníků Talibanu zadržovaných naopak na Guantánamu, jako kdyby takto už bylo vyprojektováno zabití dvou příslovečných much (či přímo ovádů?) jednou ranou. K tomu přidala navíc jako oslazující pilulku pro veřejné mínění poradkyně pro národní bezpečnost Susan Rice(ová) také tato slova: že jmenovaný voják "sloužil Spojeným státům se ctí a s vyznamenáním" (citováno mj. v Time, 16/6/2014, str. 22).

Když bylo na veřejnosti jasné, že se bude jednat o nějaké vzájemné výměně zajatců mezi oběma stranami, média byla hbitě upozorněna, aby zůstala diskrétní a aby nezavinila krach citlivého jednání mezi oběma stranami.

3. Co nebylo řečeno "jedním dechem" (ani pak oficiálně aspoň "napodruhé")

V březnu 2009, v oblasti Mest Malak na jihovýchodě Afghánistánu, v blízkosti hranic s Pákistánem, sloužil jako americký voják také B. Bergdahl. Podle informací, které nakonec jaksi prosákly na veřejnost, Bergdahl se tehdy zjevně cítil být zvláštně osamělý, moc s druhy ve zbrani nekomunikoval, a podle informací od jeho vlastních rodičů (na základě synova mailu) se dokonce začetl i do Koránu. Načež někdy po půlnoci z 30. června 2009 nechal krátkou zmínku, že od jednotky odchází. O 24 hodiny později Taliban hlásil, že jeho síly zajaly jednoho amerického vojáka. (Takže těsně předtím šlo fakticky o dezerci. Tuto nepříjemně znějící kvalifikaci lze stěží nějak jinak obcházet. Případné důvody tohoto počinu spadají do jiné kategorie.)

Za jaké zajatce z americké strany měl být Bergdahl vyměněn? Jde o pětici nemálo zvláštních "chlápků": Abdul Haq Wasiq byl v době, když byl Američany zajat, ve funkci náměstka ministra špionáže talibanské vlády (s kontakty na Al-Quaeda a zřejmě se zjevným podílem na vraždách a dalších násilných činech z doby, kdy Taliban převzal nad Afghánistánem moc). Mullah Norullah Noori a Mullah Mohammad Fazl jsou konkrétně stíháni Organizací spojených národů (OSN) za válečné zločiny; mělo jít dokonce o tisíce zabitých šíitských muslimů v Afghánistánu. Mullah Khairullah Khairkhwa je naopak podezřelý z ilegálního obchodu s opiáty; a navíc jeho činnost má být spojována také s tím neblahým výcvikovým táborem, v němž se cvičili teroristé z "11. září" (kteří mj. letadly zaútočili na obě výškové budovy Světového obchodního centra v New Yorku). Pátým v této "pětici" je Mohammad Nabi Omari, který zajišťoval před svým zajetím informační kanály mezi teroristickými skupinami na území jak Afghánistánu, tak Pákistánu. Takže těch pět uvažovaných zajatců na americké straně nejsou zrovna lidé, kteří by nebyli a nebudou nejen pro USA, ale i pro mír v Afghánistánu (či jinde ve světě) zřejmě setrvalou hrozbou. Z povahy předchozích aktivit těch lidí neplyne, že by své svobody mínili využít v občanské pohodě.

A kdopak se měl postarat o onen příznačný diskrétní závoj, pod nímž ta výměnná operace měla posléze proběhnout? Samozřejmě Katar! Ta pětice se totiž údajně nesmí na zkušební dobu jednoho roku (!) podílet na žádné teroristické činnosti. A kdopak jiný na to dohlédne než zrovna sám katarský emír! (Kdopak by si v ČR nevzpomněl mj. také na jednoho katarského prince, který páchal na našem území trestnou činnost, ale mohl nakonec beztrestně odpelášit domů?)

4. Malá rekapitulace historické zkušenosti?

Všemu zrovna exponovanému předchází jedna již dlouho dějinami prezentovaná zkušenost. Že politika je boj o moc. A jako se třeba před dvěma tisíciletími "světově" promítala do imperiálního postavení nad oblastí Středozemního moře politika a zbraně Říma (paradoxně: od nynější Anglie až po Irák, anebo Egypt), od začátku novověku přibývalo námořním mocnostem chuti kolonizovat jiná teritoria a mezi sebou vzájemně usilovat o obdobně respektovanou nadvládu. Tu na několik století uzurpovala Velká Británie (od Austrálie přes Kanadu až po Indii, a v Africe od Egypta na jih, souvisle ovládaným územím, po Kapské město včetně!). V první světové válce usilovaly politické, vojenské a ekonomické kruhy Německa o nové rozdělení sfér vlivu ve světě. Po první světové válce se USA -- jako tehdy zjevně již vyprofilovaný hegemon -- ještě stáhly jak z Evropy, tak ze Společnosti národů (stále jen "Amerika Američanům"?). Po druhé světové válce se brzy nažhavila tzv. studená válka; a to soupeřením mezi USA a SSSR. 90. léta 20. století byla krátkým mezidobím, po němž stále dynamičtěji se o své velmocenské postavení ve světě už rovněž hlásí Čína. Vojensky jsou ovšem stále velmocí č. 1 USA.

Vojenské postavení USA ve světě ovšem automaticky neznamená, že jsou USA (případně s nimi spjaté NATO a další obdobné pakty) uznaným a uznávaným "četníkem" zajišťujícím bezpečnost světa. Takovou funkci by měla zřejmě podpůrně plnit RB OSN; i když to může stěží činit účinně (již pro ta různá zájmová vzájemná štěpení mezi významnými mocnostmi, o právu veta v Radě bezpečnosti jako možném ochromujícím prostředku nemluvě).

Pokud se v uplynulých měsících výrazněji v rámci Evropy a Asie hlásí o své snad opět kýžené velmocenské (nebo aspoň interkontinentální) postavení Putinovo Rusko, pak na západ od Ruska to vytvořilo v obyvatelstvu i mezi komentátory zvláštní černobílý lakmus: jedni chtějí vidět jakoby jenom čirou (a ovšem aktualizovaně jako oprávněnou deklarovanou) touhu zatím v zahraničí žijících Rusů po integraci území, na němž žijí, přímo s Ruskem, přičemž jakoby okamžitě všechno, co se tomu stavělo či stále staví do cesty, jako kdyby byly jen nějaké pletichy Washingtonu; a naopak tu druzí nepřehlédli zahraniční infiltraci na území Ukrajiny jako předběžnou podmínku k ilegálnímu dodávání zbraní do oblasti tam vysazeným emisarům, k zakládání požárů, obsazování vládních budov a komunikačních uzlů vzbouřenci, přičemž možná mlčky nechávají tito posuzovatelé stranou opět všechno, co mohlo přispět k vyhrocení do nynějšího krvavého stadia bojů (včetně dlouhodobého neúčinného vládnutí z centra, spolu s převládající korupcí, údajně prezentující jen hamižné místní kapitalisty, ale spolu s tím i nějak, byť problematicky, Wall Street a Washington). Takže na západ od ruských hranic jako kdyby znovu se mělo nějak rozhodovat mezi Moskvou a Washingtonem... ne-li pro řadu vlád těchto zemí, zda přece jen kvůli vlastní bezpečnosti neupevnit vlastní vazby na NATO (tj. s nutným zřejmě zvýšením potřeby US-angažmá v Evropě, včetně zvýšení vlastních rozpočtů na obranu).

Když nedojde k žádoucí analýze možného ohniska vzájemných střetů (mezistátních, anebo mezi vládou a občanskou opozicí; ne-li přímo takto najednou propuknuvší války), může být v libovolném pozdějším okamžiku docela pozdě na účinné spásonosné kroky. Opět by mohl posloužit velmi nedávný příklad. Zničehonic se nedávno zhroutil režim v Tunisku; rozhoupala se opozice proti vládě v Libyi, a zdálo se, že podobný proces naběhne také docela spolehlivě v Egyptě. A potom... v Sýrii. Teď nic neanalyzujeme. Jen stopujeme ten sugestivně navazující územní řetězec. Ale kupodivu nikdy a nikde nelze očekávat, že předem tímto způsobem máme také v hrsti scénář, podle něhož se potom odehraje nějaký historický proces. A když v Sýrii došlo k překročení "nepřekročitelné" hranice (uplatnění bojových plynů v té tamní původně snad ještě občanské válce, s nepřehlédnutelnou příměsí profesionálně operujících žoldnéřů ze zahraničí), USA, které se předtím vyjádřily se zavazující nekompromisností k zásahu, hledaly pak onu známou "tesařskou díru", aby se nedostaly do obdobného chomoutu v Sýrii, z jakého se jen s obtížemi v současnosti dostávají pomalu a bez slávy v Afghánistánu. Aniž by přitom za sebou zanechávaly aspoň funkční stát. Ne že by USA přitom svou autoritou automaticky a principiálně zaštiťovaly demokratické režimy (ne že by to měly "v náplni práce"). Jenže zrovna teď, když píši tuto úvahu (12. -- 13. 6.), ISIS jako vojenská síla roztahující se nekontrolovaně na severu Sýrie, překvapivě dostala v Iráku do své moci nejdříve Mosul a nyní se chystá k útoku přímo na Baghdád. Kdo to tam má hasit? A jakým právem, či na základě jaképak a kým uložené dokonce snad i morální povinnosti? Zatím se (13/6) prezident Obama vyjádřil jen v tom smyslu, že USA v Iráku zasáhnou, pokud budou narušeny americké zájmy. Jak se tomu dá či má (a může po rozmanitých jiných zkušenostech podle různých nejednou již radikálně znějících formulací) rozumět? A kdo se má, a jak, a ke komu v mezičase odvolat, když teď zřejmě vojensky organizované síly ISIS, nemající k tomu žádnou mezinárodně-politickou autorizaci, blíží již k hlavnímu městu státu, který dodnes není ekonomicko-politicky, institucionálně demokraticky, ale ani tolerančně nábožensky, a kupodivu ani vojensky přijatelně disponován, aby svými vlastními prostředky zabránil nejhoršímu, tj. svému zániku. Nikde, kde už se střílí ostrým střelivem, nejsou slovní výzvy a manifesty dost silnou argumentací pro zatím úspěšného útočníka.

5. Copak jsme v dané kauze (nečekaně nového) získali navíc? (My zřejmě nic!)

Od 13/6 je Bergdahl už na americké půdě (v Texasu). Stalo se tak po kratším pobytu v nemocnici v Německu, také kvůli výchozí rekonvalescenci. Oddychli si definitivně dozajista jeho rodiče. Byli předtím v Bílém domě, kde jim Barack Obama předem oznámil, že se jim vrátí syn konečně domů. Je to z hlediska těch "velkých dějin" jen drobná epizoda, významná pro nejbližší kruh kolem samotného bývalého zajatce Talibanu B. Bergdahla. A na protipólu? S těmi pěti "chlapíky" naše rizika jen opět jinak porostou? A teprve až po roce? Lze na to sázet? A lze vsadit na Obamovo ujištění, že těch pět je teď (nebo by bylo?) v bedlivém hledáčku amerických orgánů, kdyby bylo třeba...?

Tím, že v Guantánamu ubylo pět zadržovaných nebezpečných vězňů, k žádné zatím dramatické změně, pokud jde o existenci samotného tohoto vězení, nedošlo. Stále je tam těch vězňů umístěno skoro 150. (Na těch 5 propuštěných se zatím neptejme. Jsou přece pod ochrannou rukou katarského emíra.)

A pokud jde o Afghánistán? USA opouští ne první území, kam předtím triumfálně vstoupili její vojáci, aniž nakonec po jejich odchodu bylo stabilizováno pro bezpečný mírový a demokratický život to území, které nechali za sebou. --- Poněkud snad uchovali 38. rovnoběžku mezi oběma systémy v Koreji. Ale pak neměli vojensky ani občanským zázemím, které po nich zůstalo, žádnou výraznou slávu ani ve Vietnamu, ani teď v Afghánistánu; ač tu šlo o nejdelší takto uplatněné nasazení amerických vojáků v zahraničí, o rizicích spojených teď s těmi pěti propuštěnými zrovna teď z Guantánama na svobodu raději nemluvit. (Vietnam i Afghánistán jsou teď stále pro americkou politiku varovnými vykřičníky před každou možnou další obdobnou pozemní intervencí prostřednictvím americké armády kdekoliv ve světě, Sýrií nedávno počínaje, a teď určitě Irákem nekonče...)

Jenže kdo a jak má v naší složité současnosti hájit ve světě principy parlamentní demokracie, osobní svobody, právo na relativně slušný život, spolu s právem také na práci, a ovšem i na střechu nad hlavou...? Budou to nakonec vždy nějaké supervelmoci, když RB OSN zatím takovou efektivní autoritou ani silou nedisponuje? Neklameme se o skutečném pozadí i faktických efektech těch či oněch kroků? (A pozor: určitě není spásonosné slepě věřit jen Moskvě, anebo naopak pouze Washingtonu. Copak jak Rusko, tak USA nehájí především své vlastní zájmy? Ne že by to muselo být vždycky a automaticky špatně.)

Takže bych chtěl ještě připomenout, že k tématu v záhlaví mého příspěvku The Economist ze 7/6/2014 na str, 46 svou úvahu nadepsal "Význam Bowe Bergdahla", s podtitulem "Dobra a zla jedné špinavé výměny zajatců". (Tento text je zdarma ke čtení v rubrice "Lexington" z uvedeného týdne na webu.) A shora citovaný Time, z 16/6/2014, str. 20-25 měl titulek "Ani jednoho vojáka nenechat napospas" (od Davída von Drehleho), s podtitulem "Pokud by byl každý voják srdnatý v boji, nepotřebovali bychom slovo pro chrabrost".

Vytisknout