Rychlé změny v mezinárodních vztazích vyžadují strategickou úvahu, nikoliv ideologickou zaťatost

14. 6. 2014 / Karel Dolejší

Hlavní překážkou normalizace vztahů mezi USA a Íránem je otázka jaderného programu, kterou extrémním způsobem propagandisticky využívá Izrael. Zatímco většina západních zemí vyjadřuje mírný optimismus, pokud jde o íránskou spolupráci v této záležitosti, Izrael všechny íránské vstřícné kroky soustavně odmítá, označuje za podvod a snaží se jednání torpédovat. Paralelně s tím, mj. na základě izraelských postojů k jednáním s Palestinci, slábne nejen mezinárodní postavení Izraele, ale také vliv jeho lobby na vnitřní politiku USA. Již generál Petraeus ještě coby velitel CENTCOMu upozornil, že pro Spojené státy se Izrael stále více stává přítěží a daleko výhodnější by bylo preferovat na Blízkém východě jiný přístup k regionální bezpečnosti, než založený na privilegovaném vztahu s Izraelem. Ten si již brzy může hledat nového strategického spojence - a kdo to bude, o tom dost možná napovídá i personální obsazení postu ministra zahraničí.

Probíhající irácká krize se snadno může stát příležitostí pro rychlé přetvoření stávajících mezinárodních vazeb na Blízkém východě. Spojené státy mají silný zájem nedopustit vznik kvazistátního útvaru vedeného sunnitskými extrémisty na území Iráku a Sýrie, což je bezprostředním cílem organizace ISIL ohrožující právě šíitskou vládu premiéra Malikího v Iráku. Současně ovšem Obamova administrativa dává jednoznačně najevo, že se nehodlá sama vojensky angažovat, rozhodně ne pozemními jednotkami. Někdo ale zasáhnout bude muset, narychlo vznikající irácké miliční útvary jsou totiž vojensky nekompetentní a kromě odstrašení od pokusu islamistů okamžitě obsadit Bagdád těžko mohou samy něčeho dosáhnout. Írán je jediný kandidát na takový úkol. Spojené státy budou ještě velice rády, že se úkolu ujal. Tím méně pak budou ochotny naslouchat neustálému fňukání jaderného Izraele ohledně údajně smrtelného nebezpečí ze strany Íránu.

Vztahy Evropské unie s Íránem by v principu vůbec nemusely být špatné, až dosud je ale poznamenávala otázka jaderného programu, vymyšlená hrozba raketového útoku Teheránu a také tlak USA. Jestliže dojde k uvolnění a USA postupně zruší zbylé sankce vůči Teheránu, není nejmenší důvod okamžitě nenavázat úzkou ekonomickou spolupráci. Jako potenciální alternativní zdroj energetických surovin pro Evropu je Írán velice zajímavou zemí, rozhodně zajímavější, než propagandistická bublina nafouknutá americkým břidlicovým plynem, a na rozdíl od některých jiných států žijících z exportu přírodního bohatství má v čele politika otevřeného dialogu se Západem. Obhájci lidských práv samozřejmě stále nemohou být nadšeni z toho, jak to v Íránu vypadá, ale existují předpoklady pro postupné zlepšení. Evropa by vztahy s Íránem rozhodně neměla podceňovat.

Tím méně je vhodné, abychom právě teď z kruhů, které se neustále ohánějí ekonomickou diplomacií a nezatěžováním obchodních vztahů údajným lidskoprávním "balastem", poslouchali nenávistné výlevy na adresu islámu jako takového. Toto opravdu není čas hlásat huntingtonovské války civilizací. Není čas vidět rudě a nerozlišovat ve velice heterogenním islámském prostředí mezi jednotlivými náboženskými, ideovými a politickými proudy. "Zlí mohamedáni" kdysi pomáhali zachraňovat Iry před důsledky bezohledné britské koloniální politiky a přinejmenším od té doby je snadné nacházet v Evropě další důkazy o tom, že k apriorní ideologické předpojatosti vůči muslimům není absolutně žádný důvod.

Doufejme, že se Íránu a iráckým milicím za asistence USA brzy podaří porazit sunnitské extrémisty a dojde tak rovněž k definitivnímu uzavření kapitoly dějin zahájené v roce 1979 okupací amerického velvyslanectví v Teheránu. Je to i v našem zájmu.

Vytisknout