Deset ran asociálně nedemokratických

11. 6. 2014 / Marek Řezanka

Deset ran asociálně nedemokratických

Za tragédii sociální demokracie je možno považovat pozbytí smyslu její existence. Po více než sto letech svého bytí totiž nepředstavuje stranu hledající systémovou změnu, ale stala se etablovaným systémovým pilířem. Pilířem, který jde na ruku neoliberální politice a zájmům nadnárodních korporací.

Jakými ranami je stíhána, aby se navrátila ke své podstatě?

Jako bylo deset ran egyptských, našli bychom i deset kauz, na nichž sociální demokracie demonstruje svoji současnou marnost nad marnost:

1) Podpora tzv. finanční ústavě včetně "dluhové brzdy"

2) Podpora transatlantickým dohodám

3) Neschopnost a neochota v případě revize tzv. církevních restitucí

4) Podivný způsob nominování kandidátů do voleb

5) Postoj k fašistické nevolené vládě na Ukrajině

6) Občané hození přes palubu, aneb Posoldů je celá řada

7) Strana pro bezdomovce? Ani omylem

8) Liknavý přístup k vyšetřování Nečase a Nagyové

9) Podpora zbrojení

10) S poplatky na věčné časy, aneb chceme jen kosmetické úpravy

Sociální stát? Neznáme

Asi nejmarkantněji zatloukaným hřebíčkem do rakve sociální demokracie je její přístup k tzv. fiskálnímu paktu. Strana, jež má být ochránkyní sociálního státu, podporuje politiku, jež nahrává toliko maximalizaci zisku nadnárodních korporací. Nahrává politice, jež nepočítá s penězi na školství, zdravotnictví, vědu a výzkum či ochranu životního prostředí. Politice, jejímž cílem je levná poddajná pracovní síla, z níž bude pumpováno více a více. A do toho možná uslyšíme, jak máme zdravou ekonomiku -- a již méně uslyšíme (ne-li vůbec), jak nezdravou máme nezaměstnanost. Kolotoč, kdy se sníží koupěschopnost -- a tím pádem poklesne výroba a nebude potřeba tolik zaměstnaných -- se rozjede naplno. Šetřit se bude na všem podstatném, takže naše konkurenceschopnost ještě o něco klesne.

Mirka si budeme plést s Bohoušem, protože pro nás budou něco jako duchovní bratři. Oba se zaklínají stejnými léčebnými metodami, jež připomínají klystýry doktora Grünsteina (z Osudů dobrého vojáka Švejka).

Jasné NE všem alternativám

Podporou transatlantickým smlouvám dává ČSSD najevo, že jí neoliberální proud vůbec nevadí. Naopak, rozhodla se v něm pokojně plout a nechat se jím unášet. Není to partaj, jež by chtěla naslouchat přednáškám Ilony Švihlíkové o novém geopolitickém soupeření a rozložení sil stávajících mocností. Ne, ČSSD nezajímá ani podpora průmyslových družstev, ani nějaké participativní rozpočty a větší podíl lidí na rozhodování, a to jak politickém, tak ekonomickém.

ČSSD se ani nesnaží tvářit, že by ji vzrušovalo, pokud se lék proti nějaké zhoubné nemoci nebude vyrábět jenom proto, že z něho nekyne patřičný zisk. Stejně tak, že se zničí tuny potravin, jen aby neklesla jejich cena. Že světu vyoperujeme "plíce světa", jen aby kvetl obchod se dřevem. Že děti v některých afrických zemích do škol nepůjdou, protože jsou potřebnější při sklizni kakaových bobů. Že životní prostředí nemá šanci, protože rozhodujícím faktorem je zisk firem, které než by investovaly do zmírnění rizik, způsobí ekologickou katastrofu. Mohli bychom pokračovat.

Místo, aby se proti těmto systémovým selháním ČSSD vymezovala, zaštiťuje je a tváří se jako garant míru na zemi.

Mohli jsme jít k podstatě věci -- ale my jsme řekli NE

O tzv. církevních restitucích toho bylo napsáno poměrně hodně. Vcelku jasně a zřetelně byly vyjmenovány důvody, proč by v podobě, v jaké byly schváleny, nikdy přijaty být neměly. Mluvilo se a psalo se o prolomení Benešových dekretů, o prolomení hranice 25. 2. 1948, o přehlížení První pozemkové reformy. Stejně tak jsou známy okolnosti, za nichž byl zákon přijat a následně expremiérem Nečasem, dnes stíhaným pro podezření z uplácení, podepsán.

Ničeho z toho si ale sociální demokraté nevšímali. Lenka Procházková, která argumenty proti současné podobě zákona o tzv, církevních restitucích shromáždila, je pro ně vzduch.

Místo toho se dali na modlení, aby si církevní představitelé ubrali trochu peněz -- a mohlo se to vydávat jako velkolepé vítězství sociální demokracie. Tito představitelé si ale na peníze šahat nedali --- a tak rádoby plamenné projevy sociálních demokratů působí v dnešním světle poněkud směšně. Mohou se snad ještě divit, že je mnozí voliči již neberou vážně?

Místo toho, aby sociální demokracie občanskou aktivitu posilovala, tak ji svým jednáním tlumí.

Jen ti nejlepší, samozřejmě

Zřejmě aby byl obsah podpořen náležitým tvářemi, nasazuje ČSSD ve volbách na čelo kandidátních listin takové osoby, jež se většině lidí zajídají už na první mrknutí oka. Dodnes můžeme spekulovat, o kolik horší výsledek by měla ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu, kdyby v čele kandidátky nestál Jan Keller (jenž jako příznivce finanční ústavy v žádném případě nevystupoval).

Jaké tváře vlastně sociální demokracie může nabídnout? Nestojí snad před dilematem, zda dát na kandidátní listinu nějaké to zvučné jméno spojené s neméně zvučnou kauzou, nebo někoho, kdo má sice plná ústa sociálna, ale jedním dechem hájí neobhajitelné, tedy asociální? Aneb že při dosavadním politickém kursu ČSSD se ani nějaký spasitel najít nemůže? Navíc, demokracie přece není o spasitelích.

Voliči dají sociální demokracii zpětnou vazbu již za pár měsíců, a to jak ve volbách do třetiny Senátu, tak ve volbách komunálních.

Zaoraná Ukrajina, aneb Poturčenec horší Turka

Jen málokterý příznivec sociální demokracie -- možná snad obdivovatel Tonyho Blaira -- od ní čeká "jestřábí" zahraniční politiku. Spíše by se dalo u ní předpokládat, že bude hledat cestu dialogu (neplést s politikou appeasementu) -- a hlavně, že bude tvrdě odmítat svévolně dosazenou fašistickou vládu na Ukrajině. Nestalo se. L. Zaorálek se patrně stylizuje do Supermana, který to celému světu ukáže, kdyby kámen neměl na kameni zůstat.

Je otázkou, kde se ta válečná krev v sociálně demokratickém řečníkovi vzala. Škoda že svůj temperament neuplatňoval v otázce církevních restitucí, kde sice halasil na míle daleko, ale skutek se jaksi nedostavil. Zvláštní též je, že zatímco legitimní krok prezidenta Zemana na ustavení prozatímní vlády byl pro některé čelné sociální demokraty nedemokratickým, vládu na Ukrajině podporuje Zaorálek všemi deseti.

Posoldové nás nezajímají

Jednou z pil, s níž si sociální demokracie pod sebou podřezává větev, je i její přehlížení problémů lidí, kteří se dostali do bezvýchodné situace. Jako příklad lze zmínit kauzu J. Posoldy ZDE. Víme vůbec, kolik takových posoldů je? Neměla by sociální demokracie být stranou, která dá deprivovaným naději -- a nikoli v podobě almužny, ale legislativního řešení, jež zabrání, aby tito lidé byli poníženi a zlomeni?

Nejsme stranou pro bezdomovce

Ať již byl tento výrok myšlen jakkoli, zazněl. Zřejmě měl nižším -- ale i středním vrstvám společnosti -- objasnit, proč tato strana vsadila na neoliberální kartu. Sociální demokracie nejenže nenabízí východisko bezdomovcům, ale především nesnaží se dělat takovou politiku, aby těchto lidí nepřibývalo. Může se stokrát bít v prsa, jak po pár měsíců u vlády klesají počty nezaměstnaných -- ale neřeší to hlavní. Nezadělala svou politikou na to, aby tyto počty brzy opět začaly stoupat?

Sociální demokracie přestává být stranou pro nezaměstnané, lidi v exekucích, handicapované a mnohé seniory -- a bude-li pokračovat ve své politice podpory fiskálního paktu, odvrhne od sebe i střední vrstvy.

Nebo ji neděsí, že ve volbách brzy nemusí dosáhnout ani na deset procent? Zároveň nelze zapomínat, jak před předčasnými parlamentními volbami v roce 2013 ze sebe sociální demokracie dělala jedinou sociálně cítící stranu -- a vymezovala se tak zejména vůči SPOZ. Kde je dnes její avizovaná sociální politika?

Možná je za tím vším pouze uražená pýcha některých sociálních demokratů, pro něž hlavním problémem je, aby je někdo nepovažoval za nějaké "socky" a nesmál se jim do nevzdělanců. To ovšem nespraví tím, že si obléknou kravatu, bezdomovce vyženou z dopravních prostředků a nechají se inspirovat nápadem, kdy se do země nabodají bodce, aby tam nikdo nemohl přespat. Snad jenom fakír.

Ištvan? Ať je uštván

Stejně tak řada voličů sociální demokracii nezapomene její liknavý přístup ke kauzám P. Nečase a J. Nagyové, kdy se Sobotka a spol. tvářili, že překlenovací vláda je špatným řešením a že Nečasův kabinet by měl bez Nečase pokračovat dál, třebaže někteří ministři této vlády ostře útočí na nezávislé vyšetřování, tedy jeden ze základů demokracie.

Řekněme si na rovinu, že kdyby zůstala u moci vláda P. Nečase bez Nečase, celá kauza již by byla stokrát zametena pod koberec. Takto se stále prošetřuje, zda některé zákony nebyly schváleny pomocí korupce -- což by tyto zákony stavělo do velmi choulostivého světla.

Zbrojení zdar

"Jsem přesvědčen o tom, že bychom v příštím roce měli zastavit pokles výdajů na obranu, protože v minulých letech se výdaje snížily o 23 procent a je zřejmé, že neplníme všechny závazky vůči našim spojencům. Domnívám se, že částka, kterou by obrana potřebovala v příštím roce, je zhruba 43,5 miliardy korun", nechal se ušet premiér Sobotka. Máme se tedy těšit na nové vrtulníky či nová bojová vozidla? A jak na to zatím bude naše školství či zdravotnictví či sociální zabezpečení?

Sázka na poplatky

Co tedy sociální demokracii zbývá? Tvářit se, že vrchol její sociální politiky je zrušení poplatků ve zdravotnictví? To má být její vize a směřování do budoucna? Jak by taková pohádka skončila?:

Po přijetí finanční ústavy, po schválení transatlantických smluv a po posvěcení církevních restitucí i zatvrzelé sociální demokracii došlo, že také ve zdravotnictví je třeba, aby lidé platili jak mourovatí. Konečně tak nastal ráj na zemi a sociální demokraté se již nemusejí bát, že budou spojováni s nějakou "lůzou". Ta pochopila, že to má marné a k volbám nechodí. Prestiž sociální demokracie mezi mladými a vzdělanými zase o něco stoupla a je možné, že v příštích volbách dosáhnou sociální demokraté hezkých pět procent hlasů. Snad aspoň ta dvě procenta oprávněných voličů k urnám dorazí.

Dokážete si představit dojemnější happy end?

Pokud sociální demokracie nepřehodnotí celou podstatu svého směřování a své politiky, pokud nezačne naslouchat skutečným levicovým hnutím a jejich představitelům, nemá s nejvyšší pravděpodobností šanci se "pohádkovému" konci vyhnout.

Místo sociálně stmelené společnosti bude mít totiž společnost rozdělenou a pod tlakem. A to za úspěch své politiky a svého směřování nemůže považovat ani v žertu.

Vytisknout