Jak definitivně pohřbít Armádu České republiky

15. 6. 2014 / Karel Dolejší

Fraimanová, Long a Talmadgeová ve své analýze konstatují, že k tomu dochází v zásadě ze tří příčin: Kvůli špatnému zpravodajství, politizaci a zkorumpovanosti ozbrojených sil.

Špatně fungující zpravodajství znamená, že se neberou v úvahu činnost a záměry potenciálního protivníka a když vznikne hrozba, není zaznamenána dříve, než se opravdu naplní. Takový případ potom šokuje a demoralizuje bezpečnostní složky, které nejsou připraveny náhlé hrozbě čelit. Jejich cyklus OODA - pozorování, orientace, rozhodnutí, akce - je šokem paralyzován nebo přinejmenším zpomalen a protivník tedy dokáže být vždy o krok napřed.

Zmíněný šok má ovšem mnohem horší dopady, pokud je bezpečnostní aparát zpolitizován a zkorumpován, takže může sice disponovat značným množstvím personálu, finančních a materiálních prostředků, ale přitom je vnitřně nepevný a nefunkční. V takových případech hrozí, že šok z překvapivého útoku spustí jeho rapidní rozklad. Fraimanová, Long a Talmadgeová uvádějí, že se i v takových situacích někdy může podařit vývoj zvrátit. Jako příklad zmiňují postup někdejšího iráckého diktátora Saddáma Husajna při zřízení Republikánských gard, které v závěru irácko-íránské války zastavily íránskou ofenzívu.

Nedá se říci, že by české úřady braly vážně činnost vlastní rozvědky. Kromě toho ale ani nelze říci, že by armáda byla v dobrém stavu. A seznam problémů ovšem nekončí ani tím, že armáda nedokáže ufinancovat půlroční zahraniční misi.

V roce 2009 armádě důvěřovalo 69% dotázaných. O tři roky později to bylo 60% a o rok později 76%. Letos důvěra v armádu poklesla a je na 59%. Zdánlivě je možná přes bezkoncepčnost ministerstva a naprosté "ureformování" armády víceméně vše v pořádku. Jenže zdání může klamat. V posledním ze zmíněných průzkumů solidně zabodoval i rozhlas (55%), televize (46%), tisk (42%) a dokonce banky (taktéž 42%). Znamená to snad, že ve zmíněných oblastech neexistují velice vážné problémy?

Češi mají k armádě benevolentní vztah, dokud si udržují pocit, že se jich vlastně netýká. Kauzy podivných reforem, zpravidla nedokončených, opět a opět reformovaných ad infinitum, a podezřelých nákupů kde čeho, od padajících padáků až po předražená obrněná auta, se veřejnosti samozřejmě nelíbily. Nicméně dosud převládala představa, že resort obrany je doménou profesionálů a dobrovolníků a za tuto cenu je lepší smířit se tím, co existuje, než se vracet k systému, jenž existoval před rokem 1989.

Avšak nyní, aniž by došlo k předložení solidní nové koncepce ozbrojených sil, aniž by došlo k reakci na nedávnou kritiku NATO a aniž by byl kdokoliv volán k zodpovědnosti za to, že se armáda za poslední čtvrtstoletí stala skořápkou takřka bez obsahu, spěchá se se znovuzavedením plošných odvodů. O možnosti odmítnout službu se zbraní z důvodu svědomí se v takových zprávách nedočtete, za to ale obsahují upozornění, že za odpor vůči odvodům se lze dočkat až tříletého vězení. Se zavedením pořádku na ministerstvu obrany se zjevně opět nepočítá, leč uvalují se vnucené povinnosti na potenciální brance, pro které přitom armáda nemá ani kasárna, ani uniformy, ani peníze, ani zbraně.

Meziroční pokles důvěry v armádu více jak o pětinu se po oznámení znovuzavedení povinných odvodů může dál prohloubit. Armáda tvrdí, že má nedostatek záložníků, ale momentálně nikdo netuší, jaké úkoly by po skončení mise v Afghánistánu vůbec měla plnit. K čemu tedy potřebuje záložníky? Že by něco hrozilo? A pokud ano, co to je a proč se o tom otevřeně nemluví? Jak to má někdo chápat, pokud se o tom nemluví?

Vláda by měla začít brát vážně kontrarozvědku a dále se postarat o to, aby české ozbrojené síly co nejméně připomínaly ty irácké. Fungující armáda s jasnou koncepcí dokáže hravě vysvětlit, zda a proč potřebuje nebo nepotřebuje zavádět povinné odvody pro muže i ženy.

Armáda v takovém stavu, v jakém je dnes AČR, ovšem o potřebnosti povinných odvodů nikoho nepřesvědčí.

Vytisknout