Zajímavé aspekty nepoctivosti

13. 6. 2014 / Pavel Gajdošík

Nedávno mi právě o takové výhodné dohodě se stavební firmou bezelstně vyprávěla jedna známá, která na neodvedené DPH hrdě ušetřila pěkných pár tisíc za vjezd do garáže, a tak jsem si na americkém Amazonu schválně koupil čerstvou e-knihu amerického profesora psychologie a behaviorální ekonomie na prestižní "Duke University" Dana Arielyho "The Honest Truth about Dishonesty: How We Lie to Everyone -- Especially to Ourselves", a v ní jsem o fenoménu nepoctivosti našel pár skvělých postřehů vyvozených z důmyslných experimentů.

Mohou-li lidé podvádět, nepodvádějí většinou totálně, ale jen trochu -- aby si zachovali pozitivní sebeobraz a z podvodu neměli tak úplně špatné svědomí.

Když třeba psychologové na americké univerzitě nechali účastníky experimentu řešit dvacet obtížných úkolů a věděli, že za daný čas jsou zvládnutelné v průměru jen čtyři, tak jim testované osoby, které byly vyzvány, aby vyřešené listy první skartovaly a až pak šly nahlásit jejich počet zapisovateli, nelhaly, že vyřešily 15 nebo 20. Lidé, kteří měli možnost si počet skutečně vyřešených úloh vymyslet, hlásili výzkumníkům jen o trochu vyšší čísla, než byl ten průměr 4 v případě, kdy podvádět nebylo jak.

Lidé, kteří na konci experimentu mohli podvádět, opravdu vyřešili ty čtyři listy, přišlo jim, že je to málo, nechtěli být považováni za hloupé, ale nahlásili většinou jen 6 či 7, aby si ten podvod byli schopni obhájit před svým svědomím.

Situace se trochu změnila, až když experimentátoři mezi řešitele tajně vpustili herce, který chvíli po zahájení pokusu drze skartoval všechny své papíry, výzkumníkovi hlasitě oznámil, že vyřešil všech 20, nechal si vyplatit odměnu a odkráčel z místnosti.

Ty slušné participanty to zjevně šokovalo, ale když viděli, že ani zjevná nepoctivost nebyla výzkumníkem nijak zpochybněna či komentována, na konci lhůty si i oni přidali o trochu více, než by si troufli bez toho drzého vzoru -- nicméně pořád ještě v průměru nenahlásili ani 10 úspěšných řešení, neboť víc jim jejich svědomí prostě nedovolilo. Oni byli totiž právě za počet správných řešení placeni a brát podvodně peníze jim bylo nepříjemnější, než by byl člověk čekal.

Výzkumníci pak zkusili obléci toho drzého herce do bundy konkurenční univerzity, aby k němu u participantů vzbudili averzi, a v tom případě se v průměru podvádělo méně, protože účastníci chtěli dokázat, že nejsou jako on.

Podle profesora Arielyho však vznikne problém, pokud při podvodu nejde přímo o peníze. Když totiž participanti na odchodu z místnosti měli za počet uvedených "správných" řešení dostat jen jakési žetony, které byly za peníze směnitelné až později, jejich zábrany podvádět se rázem citelně zmenšily.

Při dohodě s řemeslníkem o placení bez faktury neleží peníze pro stát taky přímo na stole, a tak se stát šidí na dani bez velkých výčitek. Občan mu přece platí už daně z příjmu a DPH na kdejaké drobnosti, tak proč by měl platit ještě tolik tisíc DPH i za vjezd do garáže? Stát ho přece permanentně vysává, nahoře se všechno rozkrade a dole zpět nezíská nic. V takové lidové logice je kus sladké odvety, a když se lidé chtějí mstít, tak klamou klidně s tím, že je to spravedlivé, a ne nečestné.

Vytisknout