Zločinně zachráněni?

11. 6. 2014 / Karel Dolejší

16. května provede na nesmyslný nátlak prezidenta Mobutua 2. rota 311. výsadkového praporu zairské armády výsadek u Kolwezi. Velká část výsadkářů je postřílena ještě ve visu na padáku, další jsou na zemi rozprášeni mnohonásobnou přesilou FNLC a rota rychle přestává existovat. Zbytek 311. praporu pod osobním vedením majora Maheleho postupujícího v čele útočí po zemi a posílen o přibližně jednu řadovou armádní rotu obsazuje večer 17. května letiště v Kolwezi. Na víc zairská armáda nemá. Rozhodně nemá na to, aby zastavila masakry probíhající na dvou různých místech bílých čtvrtí hornického města a také v chudinské čtvrti Manika, kde se nachází politická základna FNLC. Zprávy o kanibalismu patrně vznikly dezinterpretací nálezů usekaných rukou, vojáci vypovídají "pouze" o tom, že v uličkách Maniky na mrtvolách hodují místní psi.

Carterova administrativa po úspěšné evakuaci většiny Američanů leteckými přepravními prostředky soukromé společnosti Morris-Knudsen ruší plán nasazení 82. výsadkové divize v Zairu a nadále pouze logisticky podporuje operace spojenců, jejichž občané jsou ve velkém počtu mezi rukojmími a hrozí jim smrt. Zmíněné akce se rozjíždějí pomalu a nezávisle na sobě. Urgence ambasády v Kinshase vedou v Paříži k agresívnímu plánu nasadit 2. výsadkový prapor Cizinecké legie s úkolem pobít povstalce, kdežto Brusel plánuje větší akci výsadkového pluku téměř dvakrát početnějšího (1 180 mužů) omezující se na osvobození a evakuaci civilistů z Kolwezi. 18. května však Belgičané přípravy výsadkové operace prozradí médiím a Francouzi z obav, že to urychlí vraždění, překládají vlastní operaci o den dopředu, na 19. květen.

19. května dopoledne přistává první vlna francouzského výsadku v síle 400 mužů na dvou plochách u Kolwezi a ihned po shromáždění na zemi přechází do útoku na přesilu FNLC, ačkoliv podpůrné minomety přiletí teprve později. Čtyři roty vyčistí při překvapivém útoku podstatné části města ještě během prvního dne. Druhého dne zahajují útok na čtvrť Manika, přičemž dojde k překvapivému kontaktu s přicházejícími Belgičany a ke střelbě z obou stran, která si spíše náhodou nevyžádala oběti. Belgičané dávají následně k dispozici polní chirurgy a Francouzi se revanšují dopravními letouny vlastními i zapůjčenými od zairské armády, které urychlí evakuaci civilistů. Ke konci dne je dokončena evakuace asi 2 000 osob.

21. května Belgičané dokončují evakuaci 5 200 osob a Francouzi vysílají motorizované patroly mimo město s cílem pátrat po zajatých francouzských poradcích. Bezvýsledně, nenajdou ani stopu, pouze ve městě samotném byl nalezen jejich deník.

22. května Belgičané odcházejí a zanechávají za sebou 1. prapor výsadkového pluku s cílem zajistit bezpečnost civilistů ve městě, kde část přicházejících jednotek zairské armády začíná rabovat.

27. května se Francouzi přesouvají do dalšího strategického města Lubumbashi a zůstanou zde tři týdny, do příchodu jednotek Meziafrických mírových sil.

Francouzi přišli během operace o 11 mrtvých a nezvěstných, Belgičané o 1, zairské ozbrojené síly o 120. Padlo 250-400 příslušníků FNLC. Během vraždění v Kolwezi před příchodem interventů zemřelo mezi civilisty 170 Evropanů a asi 700 Afričanů.

***

Zairská armáda byla sice poměrně slušně vyzbrojena, neměla však proti dobře vycvičeným a motivovaným vojákům FNLC šanci - s jedinou výjimkou 311. praporu výsadkářů, jehož izolovanou rotu ovšem prezident Mobutu nechal zničit při nesmyslném výsadku. Protože však ve hře byly i západní životy, došlo nakonec hned ke dvěma intervencím a většina civilistů v Kolwezi byla zachráněna. Francouzská neokoloniální pýcha vzrostla, Mobutu začal používat proti Belgičanům francouzského strašáka. Jakýsi Jean-Pax Méfret nahrál utilitární cajdák v rytmu připomínajícím plíživé pochodové tempo Cizinecké legie a oslavil v něm velitele výsadkářů plukovníka Phillippe Erulina.

Potíž je v tom, že Erulin rozhodně nebyl žádným výlupkem vojenských ctností. V Alžírsku se zapletl do případu mučení komunistického novináře Henriho Alleqa. Oficiální vyšetřování sice Alleqova obvinění neprokázala, ale dlouhodobá izolace novináře v nemocnici bez možnosti návštěv v inkriminovaném období s největší pravděpodobností svědčí o tom, že mučen skutečně byl. Zda je pravdivé také obvinění Erulina je ještě jiná otázka, nicméně předpokládat, že tento důstojník o mučení přinejmenším osobně nevěděl a nekryl ho, by bylo velice naivní. Znamená to ale, že i akci v Kolwezi je třeba a priori odsoudit a pojmout ji jen jako další příležitost exemplifikovat tezi o "zhoubnosti imperialistické agrese"?

Francie intervenovala v Kolwezi z mnoha různých důvodů, kromě prestižních a humanitárních to byl také například způsob, jak posílit roli hlavního dodavatele výzbroje pro zairskou armádu a tím obecně vlastní postavení v zemi. Zachránění civilisté si sice v některých případech stěžovali na nátlak Belgičanů během evakuace, ne však příliš nahlas. A už vůbec nikdo neprotestoval proti samotnému úsilí porazit interventy, kteří měli částečnou podporu mezi místním obyvatelstvem, a zastavit masakry. Fidel Castro se od FNLC otevřeně distancoval. Ovšem jistě se i tenkrát našli tací, kteří z operace samotné bez důkazů usuzovali na to, že si Paříž chce v Zairu zřídit vojenskou základnu a jen proto Mobutuovi pomáhá. Když tento vojenský diktátor dlouho balancující mezi postkoloniální Belgií, Francií, Spojenými státy, Čínou a KLDR nakonec z rozhodnutí Clintonovy administrativy padl rukou starého opilce Laurenta-Desirého Kabily, začala úplně jiná kapitola dějin Konga, mnohem, mnohem krvavější, než občasné Mobutuovy popravy vzpurných důstojníků a represe armády proti civilistům v dobách nepravidelných zahraničních intervencí a povstání. Ale to předbíhám.

Mobutu se po obnovení kontroly nad Kolwezi na nátlak Washingtonu dohodl s angolským prezidentem Agostinem Netem, že obě strany přestanou podporovat ozbrojence bojující proti té druhé. Neto FNLC, která pro něj po určitý čas bojovala v angolské občanské válce, odzbrojil a rozpustil, což znamenalo její konec. To, kromě samotné záchrany civilistů, byl hlavní výsledek "imperialistické agrese".

***

Ukrajina v roce 2014 nemá žádnou vojenskou jednotku srovnatelnou dokonce ani s kvalitami 311. výsadkového praporu zairských ozbrojených sil z roku 1978. Důstojnický sbor je infiltrován Rusy a jediné politicky spolehlivé jednotky tak představuje Národní garda, v níž jsou silně nadreprezentováni členové ultrapravicové strany Svoboda. (Není pravda, že by v Národní gardě působil ještě extrémnější a násilničtější Pravý sektor, který vstup do ní veřejně odmítl.)

Členové Národní gardy mají ovšem pouze rudimentární vojenský výcvik a rozhodně nejde o profesionály. Francouzští výsadkáři kdysi prakticky bez podpory těžkých zbraní v boji s přesilou obsadili větší část Kolwezi, přičemž sami zničili i několik tanků a obrněných aut interventů. Přišli ovšem do města vystaveného invazi z jiného kontinentu do šesti dnů po útoku a zasáhli, než se v něm moc interventů konsolidovala. Za dva dny bylo po všem. ("Lidové soudy" s masovými popravami nepohodlných samy o sobě ke konsolidaci moci povstalců nestačily.) Ukrajina rozjížděla "protiteroristickou operaci" jen pokud vím na pátý pokus, velice pozdě, a spoléhá v ní na nevycvičené loajální vojáky, kteří se podle zpráv povstalců vyhýbají i bojům o blokposty na silnicích a raději volají dělostřeleckou či leteckou podporu. Výsledek vidíme. Humanitární, ale i politický průšvih. Pokud to takto bude pokračovat, na konto "zachránců" brzy připadne mnohem více obětí, než už je na straně útočníků.

Na východě Ukrajiny ovšem nepobývají téměř žádní vzácní Zápaďané hodní neprodlené záchrany, ale vesměs pouzí domorodci, a nenajdeme tam ani strategicky důležité kobaltové doly. Takže rozhodně nečekejme, že by se zítra dejme tomu u Slavjanska objevila Cizinecká legie a pustila se do skutečného boje s jednotkami, které podle Kremlu přece nemají s Ruskem nic společného. Žádná taková "zločinná záchrana režimu imperialisty" jako v Zairu se konat nebude. Kdo pracuje s takovými scénáři, význam Ukrajiny pro "Západ" (USA; EU zde prakticky nemá žádné přímé zájmy) silně přeceňuje a naopak ignoruje strategický význam, který má ukrajinský zbrojařský průmysl právě pro Moskvu. To je ale ještě horší spekulace, než když se z rekonstrukce školy na Krymu placené Američany dělají "neprůstřelné" závěry ohledně americké námořní základny.

Je tedy jen a jen na Kyjevu, zda se mu podaří proruské/ruské povstalce vytlačit ze svého území a kontrolovat hranice. Města jako Slavjansk ale bude muset v těžkých a krvavých bojích dobývat dům od domu, pakliže poskytl protivníkovi tolik času zakopat se zde fyzicky i politicky a pakliže stále není s to pořádně kontrolovat hraniční přechody a zastavit proud zbraní. Od Západu přímou vojenskou pomoc, ani tu materiální, nedostane. Na armádu se budou dál především skládat prostí Ukrajinci ve sbírkách. A armáda bude preferovat humanitárně i politicky katastrofální válku z odstupu.

***

Ani ze všeho dosud uvedeného ovšem nevyplývá, že by Ukrajina neměla právo bránit se polooficiální ozbrojené operaci vedené na svém území cizími státními příslušníky s cílem narušit její územní celistvost. Jde výhradně o otázku prostředků, které přitom používá. Nikdy nemůže ospravedlnit nerozlišené nasazení dělostřelectva a letectva proti rezidenčním čtvrtím. A nemůže také doufat, že by v postaleckých oblastech (které jsou značně menší, než celá východní Ukrajina) tímto způsobem získala obyvatelstvo na svou stranu. Ani když se snaží zničit ultranacionalistické ruské radikály s centrem ve Slavjansku, jimž rozhodně nejde o žádnou federalizaci, a ponechat ze separatistů jen ty elementy, s nimiž se za rozumných podmínek bude dát politicky vyjednávat.

Jak ovšem podle jistého již citovaného haškovského apokryfu pravil Josef Švejk, "Největšíma válečnejma štváčema jsou vždycky tydle vobránci. Kdyby se nechali podříznout rovnou, k žádnejm válkám by nedocházelo." Ne ten kdo útočí, ale kdo se brání, je přece vinen. Kyjev má povinnost přihlížet oddělení průmyslových oblastí a jejich následnému takovému či onakému připojení k Rusku. Vše ostatní je od zlého. Také Porošenko není jen oligarcha pohybující se v mantinelech ukrajinské politiky. Je to zloduch a krvelačná bestie, která se odmítá tiše smířit s čímsi takovým, jako je rozporcování vlastního státu.

Postoj značné části české veřejnosti je fakticky totožný se shora uvedeným prohlášením apokryfního Švejka. Chce mít od otázky ukrajinské suverenity a územní integrity prostě klid a nohy v teple, pěstovat si v českém rybníčku dál iluzi, že Rusko usilující o vojenskou hegemonii na kontinentě tak činí výhradně proto, aby mohlo politické představitele "úpadkové Gayropy" zvát na přehlídky a pokojně a idylicky s nimi obchodovat.

Před imperialisty se přece nelze zločinně zachránit, pokud to Češi sami od husitů nikdy nedokázali. To by byla urážka české národní důstojnosti. Každý slušný Čech ještě zatepla a rád vleze sám cizí mocnosti do zadku, nabídne jí tu Zakarpatskou Ukrajinu, tu Jáchymov, tu zbrojařský průmysl, tu Temelín. Kdo to dělá jinak, kdo se staví na odpor, je zločinec, ztroskotanec a samozvanec a určitě ho za to někdo platí.

Vytisknout