Starý světový řád se definitivně rozpadá

23. 5. 2014

To je ochromující formulace, protože to na první pohled znamená, že všechna krev a tragédie v Afghánistánu a Iráku nestačily jako signál nové fáze dějin, zatímco několik posledních měsíců na Ukrajině ano. Ale jak je to možné? Odpověď zní, že historické periody se rozvíjejí velmi postupně - v průběhu let, řekněme během desetiletí bojů na Blízkém východě - zatímco k našemu rozpoznání změn může dojít pouze následně, momentálně například, když Rusko anektovalo Krym.

Dovolte mi definovat to, čemu jiní říkají "starý řád", stejně jako to, kde si myslím, že nyní stojíme.

V Asii starý řád po studené válce znamenal americkou námořní dominanci, v podstatě jednopolární vojenský svět, kde Číňané rozvíjeli silnou ekonomiku, ale ještě ne silnou armádu, a Japonci byli bezpečně ukotveni v polopacifistické mentalitě. Tento řád se ve skutečnosti začal rozkládat pouhé půl dekády po pádu Berlínské zdi, když bylo poprvé možno jasně poukázat na rozvoj čínského námořnictva. Během posledních dvou dekád čínská námořní moc setrvale rostla až do bodu, kdy americký unipolární vojenský řád vyklízí prostor multipolárnímu, dokonce kdy se Japonsko, v reakci na čínskou hrozbu, odkonilo od polopacifismu a znovuobjevilo jako základní volbu nacionalismus. Jedním slovem, starý řád se hroutí - ačkoliv jsme si toho všimli teprve nedávno. Nedávné činsko-vietnamské námořní střetnutí v Jihočínském moři věc pouze zdůraznilo...

V Evropě se starý řád začal rozkládat ke konci poslední dekády s nástupem fiskální krize Evropské unie. Ale protože krize byla po léta médii definována jako pouze ekonomická, byla přirozeně považována za jen ekonomickou událost a nikoliv už za událost geopolitickou - kterou byla. Ve skutečnosti krize oslabila vliv Evropské unie v bývalých satelitních státech Střední a Východní Evropy a dovolila Rusku Vladimira Putina obnovit zde své postavení: Rusko postavilo prodloužené produktovody pro energetické suroviny a investovalo do různých infrastrukturních projektů v regionu. Ale staré pořádky se opotřebovávaly. Koneckonců expanze NATO a Evropské unie do bývalých satelitních států a tří pobaltských republik, nominální nezávislost Běloruska a vznik Ukrajiny a Moldávie jako nárazníkových států v zásadě posunuly Rusko fyzicky na východ a zadržovaly je.

Situace vydržela v tomto stavu nejprve kvůli slabé a chaotické vládě Borise Jelcina v Rusku samém. Ale to se začalo měnit ke konci tisíciletí, když do úřadu nastoupil schopnější Putin a když se Evropa - zejména Střední a Východní Evropa - stala závislejší na ruských plynovodech. Anexe Krymu vyvolaná pádem proruského režimu v Kyjevě signalizovala světu, že Rusko už není zadržováno. A tedy všichni si museli uvědomit, že také v Evropě je starý řád ten tam.

Ukrajinská krize nese obzvláštní symbolický význam, protože zatímco čínská hrozba v Asii už byla nějakou dobu patrná a nestabilita na Blízkém východě je považována za danou, evropská bezpečnost byla příliš mnohými a příliš dlouho považována za zaručenou.

Takže co nahradilo nebo nahradí starý řád?

Někteří navrhovali systém regionálních hegemonů: Spojené státy v Severní Americe, Brazílii v Jižní, Německo v Evropě, Rusko v Eurasii, Čínu v Asii a tak dále. Problémem tohoto scénáře je, že implikuje rovnost mezi hegemony, která často neexistuje. Brazílie má hluboké institucionální problémy a sociální nepokoje. Rusko nebude napříště tolik dominovat energetickým trhům, i když jeho obyvatel ubývá. Německo je příliš uvězněno v ruské ekonomice a energetickém sektoru, než aby si mohlo dovolit silnou zahraniční politiku. Čína sedí na ohromné úvěrové bublině, což představuje jen jednu ze strukturálních a ekonomických výzev, jimž čelí. Spojené státy mají nepochybně vlastní problémy: Stranický klinč, nefungující sektor zdravotnictví, rostoucí nerovnost mezi bohatými a chudými, a tak dále. Ale problémy, které zatěžují jiné hegemony, jsou v řadě případů horší a mnohem fundamentálnějšího charakteru.

Jinak řečeno, někteří z hegemonů se sami mohou v příštích letech dostat do potíží, například Rusko i Čína mohou projít významnými sociálními nepokoji. Je pravděpodobnější, že postputinovské Rusko bude spíše anarchičtější, než demokratičtější; totéž platí pro Čínu, pokud by došlo v zásadnímu oslabení komunistické strany.

A i když Spojené státy mohou být po řadu let v relativním smyslu nejsilnějším z hegemonů, jejich schopnost intervenovat do světových krizí se nepochybně může snižovat. Americká moc všude závisí na schopné centrální autoritě - protože kde jinde může americký prezident vyvíjet tlak, pokud ne na jiné vládce? Ale pokud centrální autorita sama vyklidí cestu slabým demokraciím a anarchii, kde ve skutečnosti nikdo nevládne, nebude existovat adresa, na které by Amerika požadovala nějakou akci. A co více, existují významné důkazy o tom, že Američané jsou jednoduše zdrženlivější, pokud jde o podporu bezpečnosti ve vzdálených oblastech, než byli během studené války, kdy se považovali za bojovníky v existenciálním zápase proti konkurenční ideologii.

Politické elity nemají problém představit si svět rivalizujících hegemonů, který nahradí americký systém připomínající impérium - protože dokonce i svět rivalizujících hegemonů implikuje jistý stupeň rozeznatelného řádu a organizace. Co si dokážou představit hůře je svět, v němž nikdo nikde věci dostatečně neovládá, kde vládne beztvarost, kde se sama hierarchie rozložila. Tato anarchická beztvarost kombinovaná s postmoderní technologií může pomoci definovat svět, který nás nakonec čeká.

Reprinted with the permission of Stratfor.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout