Pokud jste si mysleli, že krize na Ukrajině už nemůže být horší...

12. 5. 2014 / Karel Dolejší

Již několik týdnů se z ruské či proruské strany objevovala obvinění, že se na straně kyjevské vlády angažují západní ozbrojenci. Údajný dokumentační materiál, který byl při té příležitosti zveřejňován, měj však buď obecně neprůkazný charakter, případně nebylo jasné, kdy vlastně a za jakým účelem vznikl. Pokusy ruské propagandy implantovat na sociální sítě brutální fotografie salvadorského masakru jako údajnou dokumentaci "řádění majdanu" přinejmenším upomínají na fakt, že první obětí války, i studené, je vždy pravda - a kdo nekriticky věří jedné ze stran, je buď neskutečně naivní, nebo v tom horším případě je za to placen.

Moskva asi dva týdny operovala tvrzením, že se na rádiových frekvencích na východě Ukrajiny objevila angličtina. Tvrdilo se, že západní žoldnéři bojují v ukrajinských uniformách (kterých má samotná ukrajinská armáda akutní nedostatek), a zároveň, že byly viděny na straně prokyjevských sil nepředpisové uniformy (což může mít několik různých vysvětlení, například i nedostatek ukrajinských).

Konečně američtí oponenti Obamovy ukrajinské politiky už nějaký čas vedli diskusi o tom, co je přesně cílem výrazného angažmá CIA v ukrajinské krizi. Dlouho spíše převládal názor, že primární cíl představuje udržení integrity ukrajinské služby SBU. To se však, jak přiznal generál Vasyl Krutov, nepodařilo a zřejmě podařit nemohlo, pakliže je pravda, že zhruba třetinu příslušníků této služby zverbovala ruská GRU. Vedle toho se jako dlouho menšinový názor objevoval poukaz na někdejší latinskoamerické aktivity CIA s komentářem, že současný šéf John Brennan možná posílá na Ukrajinu svoje "hitmany".

To jsou všechno různé výkladové rámce, nicméně pokud by se potvrdila zpráva německého Bildu odvolávající se na zpravodajské zdroje, podle níž má vláda v Berlíně od konce dubna k dispozici spolehlivé informace o působení 400 nájemných vojáků soukromé americké agentury Academi (dříve Blackwater) na Ukrajině, znamenalo by to s konečnou platností konec spekulacím a další, velmi nebezpečnou eskalaci ukrajinské krize.

Kdo by mohl vojáky americké soukromé služby vlastně najmout? Předně, mohly to udělat samotné kyjevské úřady. Pokud by to ale udělaly, jednaly by doslova sebevražedně - což by na druhé straně u nich bohužel nebylo nic zvlášť nového. Ukrajinské ozbrojené síly jsou jistě ve velmi špatném stavu a jejich promořenost GRU bude nepochybně též značná. Na druhé straně spoléhání na cizince v politickém prostředí charakterizovaném vypjatými nacionalismy na (pro)ruské i ukrajinské straně by znamenalo vyměnit vojenskou efektivitu za politickou katastrofu. Nic tak dobře nezmobilizuje příznivce připojení východní Ukrajiny k Rusku jako fakt (?), že na druhé straně proti nim stojí Američané. S takovou může Kyjev vojensky vyhrát, ale politicky utrpět drtivou, dost možná nenapravitelnou porážku vyvolanou naprostou a definitivní ztrátou legitimity mezi obyvatelstvem jihovýchodu země.

Jsou ale i jiné možnosti. Společnost Akademi je po skončení irácké zakázky v obtížné situaci a na Ukrajině je více hráčů, kteří by ji mohli mít zájem zatáhnout do hry. Například vlivný dněpropetrovský oligarcha a guvernér (v tomto pořadí) Igor Kolomojskij, čili v ukrajinské transkripci Ihor Kolomojskyj, druhý či třetí nejbohatší Ukrajinec a svorník nejvýchodnější spolehlivé výspy kyjevské moci, organizuje dněpropetrovskou domobranu, vypsal odměny na ruské agenty a založil "charitativní" organizaci s cílem "zvýšit bojeschopnost ukrajinské armády". Pozice Kolomojského v celém konfliktu je velmi komplexní, kromě hospodářských zájmů spojených s Kyjevem si je jako člověk, jehož židovský původ byl a je nepřetržitě veřejně přetřásán, nepochybně vědom i vypjatého antisemitismu radikálních proruských a ruských separatistů, často členů extrémistických organizací neonacistického charakteru "bojujících proti fašismu kyjevské junty". Tj. tito extrémisté se s masivní palebnou podporou oficiálního kremelského propagandistického aparátu navenek stylizují coby "obhájci normality" vůči ultrapravici Pravého sektoru a strany Svoboda, organizací, které tvoří součást kyjevské přechodné vlády. Pokud by lidé vystupující v Doněcku jménem "Doněcké lidové republiky" zvítězili, Kolomojskij by sotva mohl zůstat v Dněpropetrovsku. A peněz má tento miliardář habaděj, aby mohl pronajmout třeba i soukromou armádu. Ukrajinský Korespondent odhaduje jeho jmění získané v globální obchodní společnosti Privat Group na 6,5 miliardy dolarů.

Za třetí, celá záležitost údajného působení Academi na Ukrajině může být vlastní projekt CIA, která na rozdíl od značné rezervovanosti Baracka Obamy i Johna Kerryho vyvíjí v Kyjevě horečnou činnost. Pak by ovšem vznikala otázka, jak je takový projekt veden a financován. Aféra Írán-contras kdysi zřejmě odhalila jen špičku ledovce, pokud jde o nelegální autonomní aktivity této organizace. Nedávno zesnulý americký expolicista Michael C. Ruppert svého času upozornil například na zapojení služby do obchodu s tvrdými drogami. Vytváření všelijakých "tajných fondů" umožňuje CIA provádět operace, k nimž případně nedostane politický souhlas. To není o nic méně kontroverzní a nebezpečné, než prokázané spojení expertů ruské FSB s programem výcviku ruských militantních ultranacionalistů, kteří se teď na Ukrajině konečně dočkali příležitosti "dobýt slávu".

Za čtvrté, nelze úplně vyloučit ani možnost, že se Obamova administrativa začala opičit po Rusku a za clonou neintervence tiše schválila vojenské zapojení do krize v parametrech "plausible deniability". Generál ve výslužbě Vladimirov byl zatím asi nejotevřenější, pokud se týče ruské strategie v ukrajinském konfliktu, když ještě v únoru hovořil o "válce s banderovci" na "ruském území" vedené neoficiálními ozbrojenými silami - připomínám, že východoukrajinští separatisté hovoří o území, na něž si činí nárok a chtějí je připojit k Moskvě po vzoru Krymu, v historických pojmech jako o "Novorusku", což rezonuje i v Putinových projevech - a model ruského zapojení do konfliktu se mezitím v praxi ukázal jako dosti komplexní.

Nejradikálnější jsou zatím ultranacionalistické a neonacistické bojůvky typu Duginovy Eurasijské mládeže či oficiálně rozpuštěné Ruské národní jednoty. Připravovaly se na ozbrojené porcování Ukrajiny cílevědomě řadu let, otevřeně o tom hovořily a oficiální Kreml, ač to rozhodně nemohl nevědět, nijak nezasahoval a nezasahuje.

Otázkou je přítomnost záložních důstojníků, za něž možná polooficiálně hovoří právě Vladimirov. Když se plukovník Igor Strelkov objevil na Ukrajině a začal veřejně vystupovat coby velitel ve Slavjansku, případně také viz kauzy dalších ruských důstojníků na straně separatistů (video z Horlivky ZDE), svědčí to o tom, že Putin nemusí mít vše úplně pod kontrolou.

Zde je nezbytný krátký exkurs: Historicky vzato, v sovětských dobách míval režim v Moskvě "tři zdroje a tři součásti": Komunistickou stranu, jež bývala po Stalinově smrti dlouho mocensky zdaleka nejsilnější, armádu a KGB. Byla to však ta poslední, kdo po ose Andropov-Gorbačov nakonec ve vzájemném soupeření zvítězil a nasměroval zemi k pokusu o modernizaci v západním stylu. Klíčoví představitelé armády naopak v marasmu brežněvovštiny prosazovali radikální modernizaci ozbrojených sil v rámci stávajícího režimu, vykoupenou radikálním omezením spotřeby civilního obyvatelstva, zatímco KSSS byla jednoduše stranou pašalíků a nezmohla se již v krizi prakticky na nic. Během bojů o parlament v roce 1991 odešla armáda nadlouho politicky poražena, i když její řady byly také senzibilizovány vůči působení takových radikálních ultrapravicových aktivistů, jako Alexandr Dugin. Když v roce 2012 společným úsilím vojenskoprůmyslového komplexu padl Putinem protežovaný ministr obrany Anatolij Serďukov, ukázalo se, že s armádou je opět třeba vážně politicky počítat. A mezi legií důstojníků, které Serďukov pro naprostou nepotřebnost poslal do důchodu (mnoho náčelníků na velmi málo Indiánů), se začaly šířit nálady, o nichž zatím nejlépe vypovídá již několikrát zmíněný generál Vladimirov. Putin nechal oblíbence Serďukova padnout a sám se postupně posouvá k protizápadní rétorice a nacionalismu, zatímco schválil mamutí program přezbrojování. Na Západě se obyčejně poukazuje na sbližování Putina s menšími militantně nacionalistickými stranami, to však může být nakonec sotva polovina pravdy. Neregistruje totiž návrat Serďukovem nezpacifikované armády na ruskou politickou scénu.

Za třetí, sami separatisté na východě Ukrajiny zveřejnili v prvních dnech této krize řadu fotografií pověstných "zelených mužíků" známých z Krymu, kterých mohly ovšem být maximálně desítky nebo stovky. Lidé ze Specnazu GRU a dalších složek údajně poté, co se nakonec opravdu rozběhly boje o Slavjansk, dostali rozkaz k exfiltraci a v současnosti už na Ukrajině přímo nepůsobí.

Za čtvrté, těsně za ukrajinskou hranicí stojí pravidelné jednotky ruské armády - které tam podle oficiálních vyjádření Kremlu nejprve vůbec nebyly a posléze bylo již asi šestkrát oznámeno jejich stažení, které ani v jednom případě až na symbolické pohyby jednotek do velikosti praporu neproběhlo - a představují stále implicitní hrozbu otevřené invaze.

Vše dohromady poskytuje Moskvě možnost ohánět se polopravdami a operovat "mentálními rezervami", podle nichž žádné pravidelné ruské jednotky na Ukrajině nejsou, zatímco vojska, která "nejsou" za hranicí, zase neopustila území vlastního státu.

Jak případně vypadá americký model "věrohodného popírání" skryté vojenské intervence na Ukrajině, pokud něco takového opravdu existuje, se teď možná budeme postupně dovídat z německých médií.

Model výlučně skryté intervence (Rusko ho s největší pravděpodobností neuplatňuje) má ovšem jednu zcela zásadní nevýhodu, se kterou se na začátku často vůbec nepočítá. Zatímco skrytá intervence je zpravidla tam, kde o zásadních záležitostech přece jen běžně nerozhodují úzká grémia za zavřenými dveřmi jako v dnešním Rusku, nejprve vnímána coby vhodná alternativa k nepopulární intervenci otevřené, obrovsky zvyšuje sázku zapojené mocnosti v daném konfliktu. Velmi často tak ve skutečnosti spustí samovolně se odvíjející řetěz událostí, v jejichž světle se skrytá intervence ukáže být právě jen předehrou nechtěného "plnotučného" mezistátního ozbrojeného konfliktu.

Doufejme, že to chromé kachně v Bílém domě někdo včas vysvětlí.

Vytisknout