Kati, pimprlata, blázni a zamilovaní

9. 5. 2014 / Lubomír Brožek

Té je zasvěcen hned den následující, připomínající protestní shromáždění chicagských dělníků, stávkujících za osmihodinovou pracovní dobu, které bylo 1. máje 1886 rozprášeno střelbou pořádkových sil. První máj je ovšem rovněž lásky čas, jak zdůrazňuje básník Máje Karel Hynek Mácha. Zamilovaní se vzpomínkami nezatěžují. Líbají se pod rozkvetlými stromy a kašlou na projevy. Jsou pod ochranou lásky a mládí a zlo nad nimi nemá moc. My starší bychom se možná také rádi líbali pod májovými květy, ale máme holt už jiný program. Já například jsem si vyrazil s malou slečnou na pražské Výstaviště, navštívit lunapark a prohlédnout si májovou Prahu z výšin Ruského kola.

U Křižíkovy fontány potkáváme hlouček demonstrantů s transparentem protestujícím proti komunistům, kteří zde mají své tradiční shromáždění. Demonstranti jsou namnoze středoškoláci a na jejich transparentu dominuje nápis "Nezapomínáme". Není mi tak úplně jasné, co si přesně pamatují, ale své poslání berou vážně a do kamer, které je zabírají, hledí přísně a nesmiřitelně. Skoro tak nesmiřitelně jako bývalí členové KSČ, kteří ve správný čas prohlédli, obdrželi tichý dispens zapomenutí na minulé a mohou sloužit dál. A opět na té správné (neboť opačné) straně. Což mi připomíná, že zlatý věk grotesky ještě zdaleka neskončil.

Ale škoda slov -- lunapark čeká. Za chvíli už hledíme s malou slečnou z výšky Ruského kola na Prahu, která je tak magická ve svém květinovém šatu, pod nímž se líbají zamilovaní. Pro tu chvíli mimo prostor, mimo čas, kterému můžete stokrát říkat "vteřino stůj, jsi krásná..."

A tak tu máme další svátek, další příležitost nastavit historii aktuální zrcadlo, položit věnce a zaujmout správně sošné postoje. 8. května -- Den vítězství. Dobrý název. Rozhodně zní mužněji než například Den osvobození. Ano, nejenom zamilovaní, i vítězové mají svůj den. Je to ideální den k státnickým projevům, v nichž se letmo zmíní minulé a výrazně podtrhne aktuální. Mrtví, kteří vydláždili cestu k vítězství, už do toho nemohou mluvit, a tak to musí vzít někdo vzít za ně. Nejlíp vítěz jiné bitvy -- o voliče. Samozřejmě v tom správném mediálním kontextu.

Média nezklamou. Znají nejenom minulé vítěze lépe než sama historie, ale i ty budoucí, ty očekávané s klapkami na očích. Jenomže...- kdo to ocení. Nevděk světem vládne a novináři mají před veřejností pozici věru mizernou. Asi jako středověký kat. Lid jím opovrhoval, ale jeho představení si rozhodně nenechal ujít. Nestrannost natažená na skřipec a pravda na pranýři, jak vzrušující! Nechme však planá podobenství. Kat byl, když už nic jiného, povětšinou mistr svého pochybného řemesla.

Avšak časy se mění. Ani to pimprlové divadlo už není, co bývalo. Kam zmizel Kašpárek, Škrhola, Smrtka anebo Čert...Matěj Kopecký by nevěřil svým zrakům. Místo nich máme excelence, eminence, ministry...Některá pimprlata jsou jako živá, jako by ani nikdo netahal za nitky... Nejvyšší čas, říkám, nahradit pimprlata lidmi z masa a kostí.

Pokud už není pozdě. Pokud je vládce, v demokracii zvaný lid, po tom dlouhém a vytrvalém mediálním vymýváním hlav, ještě schopen rozeznat, co je a není skutečné ve světě, kde není tak docela jasné, kdo vodí pimprlata a zda loutky nevodí lid za nos.

Jisté je vlastně jediné: ti milenci, líbající se pod kvetoucími stromy, jsou tak opravdoví, že když jsem je cestou z lunaparku míjel, vybavil se mi závěr sonetu, který jsem kdysi dávno napsal:

Slzí ti oči... Nač myslíš? ozvala se malá slečna starostlivě.

Asi nějaký májový kvítek mi padl do oka, řekl jsem. To nic.

Vytisknout