Henry Kissinger: Jak skončí krize na Ukrajině

7. 3. 2014

Rusko musí přijmout, že kdyby se pokusila vnutit Ukrajině status satelitu, a tím si zase rozšířilo své hranice, obnovilo by to tragickou historii stále se opakujících cyklů recipročního nátlaku s Evropou a se Spojenými státy.

Západ musí pochopit, že pro Rusko se Ukrajina nikdy nemůže stát prostě jen cizí zemí. Ruská historie začala tam, co se nazývalo Kyjevská Rus. Odtamtud se rozšířilo ruské náboženství. Ukrajina byla součástí Ruska po dlouhá staletí a i předtím byly dějiny Ruska a Ukrajiny navzájem svázány. Ty nejdůležitější bitvy za ruskou svobodu, počínaje bitvou o Poltavu r. 1709, se bojovaly na ukrajinském území. Černomořská flotila - nástroj, jímž Rusko šíří svou moc do Středozemí - má dlouhodobě pronajatou základnu na Krymu v Sevastopolu. Dokonce i takoví slavní disidenti jako Alexander Solženicyn a Josip Brodskij trvali na tom, že Ukrajina je nedělitelnou součástí ruské historie a, ano, samotného Ruska.

Evropská unie musí uznat, že její byrokratická laxnost a podřizování strategického prvku domácí politice při vyjednávání o vztahu Ukrajiny k Evropě přispělo k proměně tohoto vyjednávání v krizi. Zahraniční politika je uměním určit si své priority.

Ukrajinci jsou rozhodujícím prvkem. Žijí v zemi se složitou historií a mnohonárodnostním složením. Jakýkoliv pokus jedné části Ukrajiny ovládnout jinou - o což se nyní politikové snaží - nakonec povede k občanské válce či k rozpadu země. Zacházet s Ukrajinou jako se součástí konfrontace mezi Východem a Západem zničí na desítky let dopředu jakékoliv naděje, že by se Rusko a Západ - především Rusko a Evropa - mohly stát součástí kooperativního mezinárodního systému.

Ukrajina je nezávislá teprve 23 let, předtím byla pod cizí nadvládou od 14. století. Není divu, že se její politikové nenaučili umění kompromisu, a že nerozumějí historické perspektivě. Z politiky nynější nezávislé Ukrajiny jasně vyplývá, že jádrem problému je skutečnosdt, že se ukrajinští politikové snaží vnutit svou vůli neposlušným částem země. Nejprve to dělá jedna strana, pak druhá. To je podstataou konfliktu mezi Viktorem Janukovyčem a jeho hlavní politickou soupeřkou, Julií Tymošenkovou. Představují dvě různá křídla Ukrajiny a odmítají navzájem sdílet moc. Moudrá americká politika vůči Ukrajině by usilovala o to najít způsob, jímž by obě části země byly schopny navzájem spolupracovat. Měli bychom usilovat o smíření, nikoliv o nadvládu jedné frakce.

Rusko ani Západ, a už vůbec ne frakce na Ukrajině, na základě tohoto principu vůbec nejednají. Všechny strany jen situaci neustále zhoršují. Rusko nebude schopno vynutit si vojenské řešení, aniž by se izolovalo, a to v době, kdy už mnohé jeho hranice jsou velmi vratké. Západní démonizace Vladimíra Putina není politickou strategií - je to alibi za neschopnost si takovou strategii vypracovat.

Putin by si měl uvědomit, že ať se cítí jakkoliv ukřivděn, strategie násilně vojenského řešení vyvolá novou studenou válku. Spojené státy musejí přestat zacházet s Ruskem jako s vyšinutcem, kterého je nutno trpělivě učit pravidla, jak se chovat, která určil Washington. Putin je velmi dobrý stratég - vychází z premis ruské historie. Nerozumí americkým hodnotám a americké psychologii. Američtí stratégové zase nerozumějí ruské historii a psychologii.

Vedoucí politikové na obou stranách by se měli vrátit ke zkoumání, k čemu to povede. Musejí přestat dělat divadýlko. Zde je moje představa výsledků, které jsou slučitelné s hodnotami a s bezpečnostními zájmy všech stran:

1. Ukrajina by měla mít právo si svobodně vybrat, s kým chce hospodářsky a politicky spolupracovat, včetně Evropy.

2. Ukrajina by neměla vstupovat do NATO, to už říkám sedm let, kdy se o tom začalo hovořit poprvé.

3. Ukrajina by měla mít právo ustavit jakoukoliv vládu, slučitelnou s vyjádřenou vůlí svého obyvatelstva. Moudří ukrajinští politikové by prosazovali politiku smíření mezi jednotlivými částmi své země. Mezinárodně by měli usilovat o postavení podobné Finsku. Ta země nikoho nenechává na pochybách o své vzdorné nezávislosti a ve většině oblastí spolupracuje se Západem, ale pečlivě se vyhýbá nepřátelství svých institucí vůči Rusku.

4. S pravidly existujícího světového pořádku je neslučitelné, aby Rusko anektovalo Krym. Ale mělo by být možné upravit vztah Krymu k Ukrajině tak, aby byl méně frustrující. Za tím účelem by Rusko mělo uznat ukrajinskou suverenitu nad Krymem. Ukrajina by měla posílit autonomii Krymu ve volbách, které by se konaly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů. Součástí procesu by bylo potvrzení statutu Černomořské flotily v Sevastopolu.

Toto jsou zásady, nikoliv předpisy. Lidé, kteří rozumějí tomuto regionu, budou vědět, že ne všechny tyto zásady budou přijatelné pro všechny strany. Zkouškou není absolutní uspokojení, ale vyvážené neuspokojení. Jestliže nedojde k řešení založenému na některých těchto srovnatelných prvcích, zrychlí se náš pohyb směrem ke konfrontaci. K tomu dojde velmi rychle.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout