LIdé v tísni a Zaoraná politika

6. 3. 2014 / Milan Daniel

Část české veřejnosti se na akci dívá nevraživě, lidé poukazují na to, že "si sem taháme banderovce a fašisty". V zuřivých střetech na Majdanu byli zraněni nejen protivládní aktivisté -- těžká zranění (fraktury a popáleniny) utrpěli i zasahující policisté. Zeptal jsem se proto tiskového mluvčího ČvT Petra Štefana, podle jakého klíče byli pacienti k převozu do ČR vybíráni.

"Pokud vím, tak mezi zraněnými převezenými do České republiky není žádný příslušník jednotek Berkut", odpověděl. "Ostatně při výběru zraněných se pacientů na takové věci neptáme, takže bychom se to ani neměli jak dozvědět. Výběr pacientů se neřídí politickým klíčem, ale pouze typem zranění a aktuálními zdravotními potřebami."

Pan Štefan těžko mohl říci něco jiného. Humanitární charakter úctyhodné snahy pomoci lidem v nouzi bez ohledu na jejich politické postoje však zastiňuje to, že peníze, které vláda na akci uvolnila (dosud 18,5 milionů korun, dalších 50 milionů je ve hře na humanitární pomoc) mohly být možná využity účelněji na místě samém, resp. formou dodávky zdravotnického materiálu či potřeb. Takto akce působí spíše jako propagandistický akt, který má zastínit katastrofální politiku, již vůči událostem na Ukrajině zaujalo české zamini pod vedením Lubomíra Zaorálka.

Ministerstvo zahraničí nebo propagandy?

Ten svou bezvýhradnou podporou opozice, o níž nemohl nevědět, že jí dominují extrémní a militantní nacionalisté, naštval spoustu svých spoluobčanů. Potažmo i voličů, kteří kroutí hlavou nad tím, jak mohli volit stranu, která na místo ministra zahraničí nominovala člověka, který papouškuje cizí zájmy a neumí myslet vlastní hlavou. Právem Oskar Krejčí tvrdí, že "pokud sociální demokracie chtěla dokončit přeměnu ministerstva zahraničních věcí v ministerstvo propagandy, pak při volbě nového šéfa diplomacie postupovala správně."

Zlatý Kavan, který malé zemi uprostřed Evropy dokázal zjednat respekt. Toho ovšem oranžové stádečko zastrašené pinči "demokracie" nechalo zadupat.

Pomoc Česka, ve kterém dnes žije 120 tisíc Ukrajinců, by mohla být mnohem důsažnější a hlavně aktivnější. Zahraniční politika se dělá i doma. V reakci na můj dřívější článek mi napsal čtenář pan Jaroslav Šlambor: "kde byl hlas naší pokrytecké politické elity, resp. když jsme, coby skvělá "demokracie" umožnili v ČR  nehorázné dlouhodobé otrocké vykořisťování desetitisíců Ukrajinců, vehnali je do nedůstojného postavení občanů druhé (třetí ?) kategorie a slovu Ukrajinec jsme tak dali pejorativní nádech? Jak můžete těmto lidem věřit? Je mi stydno, když slyším (pseudo)sociálního demokrata, nového ministra ZV (sic) dr. Zaorálka používat ve vztahu k ukrajinské krizi stejnou rétoriku (a hlavně argumenty) jako rusofob (dříve rusofil) senátor J. Štětina, případně známý "slavjanofil" Karl Schwarzenberg."

Že to nesouvisí? Ale ano! Část české veřejnosti vnímá Ukrajince jako "úkáčka", mafiány, násilníky a alkoholiky, nevidí situaci, do které je vehnala bída a historie jejich země a hlavně (!) nemá viditelnou snahu naučit je používat nástrojů, jimiž mohou disponovat svéprávní občané. Česko nechalo "své" Ukrajince od první poloviny devadesátých let na pospas jejich "baťkovským" strukturám a nemělo sebemenší snahu integrovat především je -- jako největší a s výjimkou Slováků současně jazykově a kulturně nejpříbuznější skupinu cizinců -- politicky.

Přestože mnozí žijí v zemi už mnoho let, volební právo i na té nejnižší obecní úrovni mají až poté, co získají občanství. Nemohou rozhodovat o tom, kdo je bude zastupovat, hájit jejich práva. Nemohou tuto zkušenost zprostředkovat okruhu svých příbuzných a známých doma. S potřebou pomoci se tak nejčastěji obracejí na své mafiánské baťky.

Jaký div, že si někteří Ukrajinci s takovou "evropskou" výchovou a zkušeností interpretují evropskou demokracii jako "všechnu moc sovětům"?

Zahraniční politika Česka jako země uprostřed Evropy by měla tvořit nenápadný, ale suverénní most mezi zájmy Západu a Ruska. To by to ovšem musela chtít a umět. Zatím chce a umí jenom slinit prst.

 

Vytisknout