"Hitler byl plodem Versailleského systému"

6. 3. 2014 / Karel Dolejší

Žádné řeči o vině mocností Dohody nemohly nic změnit na tom, že Hitler existuje a má agresívní, expanzívní zahraničněpolitický program. Ani tisíceré přiznání viny s řešením situace tady a teď nepomáhalo. Bylo třeba čelit agresi, ne pálit kadidlo a kňourat "mea culpa".

***

Německý spisovatel Hermann Hesse před sto lety reagoval na záchvaty "vlasteneckého odhodlání" z počátku I. světové války esejem, v jehož titulku stojí první verš Beethovenovy Ódy na radost: O Freunde, nicht diese Töne! - Ó bratři, pryč s těmi tóny!. Hesse se postavil zuřivé nenávisti ke všemu "cizímu", která zaslepovala a oblbovala veřejnost a hrozila zničit vzácné plody dlouholeté evropské kulturní výměny. Hesse žil ovšem v exilu ve Švýcarsku a živil se pečenými kaštany. O tom, co se v Německu děje, rozhodoval generální štáb.

Právní teoretik Carl Schmitt ve svém přednacistickém období v meziválečném spisu Pojem politična nasvítil to, co několik let předtím Hesse vykreslil vřelými slovy umělce, v přesných filosofických pojmech. Existuje dvojí typ nepřítele: Politický a osobní. Politický protivník, hostis, nám byl dán "osudem" (prostě se to stalo...), a my tedy musíme jednat podle okolností; ovšem není na místě takového protivníka nenávidět, jak se to stává (a nemá...) v případě osobního nepřítele. Politické nepřátelství si nemáme brát osobně. Není to věc emocí. Válka skončí a my máme vycházet ze stanoviska, že proti nám stál spravedlivý protivník (justus hostis).

***

Postkoloniální sypání popele na vlastní hlavu má praktický význam právě jen v úzkém kontextu jednostranné válečné propagandy, proti níž psal už Hesse. Když tedy Seumas Milne tvrdí, že "Střet na Krymu je ovoce západní expanze", jde o výborný protijed vůči hysterickému rusožroutství ("Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem"); ale ne už o východisko pro politické rozhodování, dokonce ani pro zaujetí praktického stanoviska soukromou osobou. Neboť nepopiratelná ruská expanze vyjádřená nyní v Putinově doktríně věru není výsledkem západní expanze, ale tradičních ruských imperiálních ambicí přetavených do současné eurasianistické ideologie - nicméně dokonce i kdyby byla vyvolána Západem, musíme se s ní vypořádat jiným způsobem, než že si roztrhneme roucha a začneme truchlit nad svým špatným svědomím.

Musíme si uvědomit, že Rusko je spravedlivý protivník, v praxi vlastně o nic horší, než Západ. Nestačí říkat, že je Moskva protivníkem. Směřuje to k akceptaci válečnické propagandy, k diabolizaci toho, kdo stojí na druhé straně. Ale Putin se na Krymu nechová v zásadě nijak hůře, než dejme tomu Spojené státy v Afghánistánu. Chová se dokonce znatelně lépe. To ovšem neznamená, že ho za to máme podporovat a chválit. Nemá přece na Krymu mimo pronajaté základny co dělat. To území podle Budapešťské deklarace, kterou Rusko podepsalo, patří Ukrajině.

Ale k omlouvání přirozeně směřují ti, kdo začínají izolovaným tvrzením, že Rusko jedná spravedlivě, "protože oni zase bijí černochy". Jak se to vezme. Pro samé něžňoučké vciťování do ruského medvěda se v české kotlince jaksi zapomíná, že nás časem taky může sežrat, když si nedáme pozor. Myslí si totiž, že když odsud kdysi vyhnal Hitlera, má na nás automatický nárok.

Stalo se, a Rusko je náš spravedlivý protivník. Nepodlehnutí propagandě se projeví v tom, že na ně kvůli invazi na Krym nebudeme aplikovat diskriminující pojem války, ale budeme o celé situaci uvažovat s klidem. Nezačneme vydávat Putina za Hitlera. Nezačneme nenávidět Rusy, protože jsou to Rusové. - Propagandu ale nepřekonáme tím, že popřeme nos mezi očima a budeme zuřivě trvat na tom, že Rusko naším protivníkem vlastně vůbec není, neboť za vše přece může zlý Západ (k němuž se mimochodem Češi v tomto kontextu vůbec nepočítají...).

***

Putin ovšem není Hitler. Prosazuje to, co považuje za ruský strategický zájem, co ale není českým strategickým zájmem ani náhodou a tak s tím rozhodně nemůžeme automaticky souhlasit; je třeba usilovat o kompromis, je-li možný, nebo se připravit na to, že se s kompromisy zkrátka skončilo. Pochopení motivů protistrany je v každém případě absolutně nutné a navíc ničí slepou nenávist.

V současné delikátní situaci jde o to, aby západní politici dokázali udržet Putina na uzdě a současně přitom nejitřili ruské rány z minulosti okatě diskriminačním přístupem. A to se jim bohužel v atmosféře protiruské hysterie ani trochu nedaří. Veřejnost se pak začíná dělit na ty, kdo Rusko nesnášejí, a na ty, kdo ho nekriticky a nerealisticky omlouvají. Situace na Ukrajině má nějaké parametry, to je pravda - ale kde vzal Putin právo tam nasadit ruskou armádu?

To, že je Rusko naším politickým protivníkem, je třeba řešit bez emocí, bez pokřiveně moralizující propagandy a bez svatouškovského pokrytectví Západu. Jestliže by se totiž v uvedeném pokračovalo, může to výrazně přispět k tomu, že po Putinovi usedne v Kremlu nějaká postava nikoliv prozápadnější, jak se tak často doufá, ale naopak daleko podobnější skutečnému Hitlerovi, než by se kdy komukoliv v Evropě líbilo.

Vytisknout