Afghánistán a "fair play"

5. 3. 2014 / Miloš Kaláb

"Nyní je žerou psi: Naše válka v Afganistánu" (The Dogs Are Eating Them Now: Our War in Afghanistan) je kniha Graemeho Smithe vydaná loni nakladatelstvím Knopf Canada a odměněná Cenou Hilary Westonové (60 tisíc dolarů) jakožto nefiktivní dílo. Údajně ji čekají další literární ceny. Týdeník Maclean's uveřejnil výňatky z knihy autora, který nejprve strávil několik roků v Afghánistánu jako novinář a nyní se usadil v Kábulu jako politický analytik mezinárodní organizace International Crisis Group NGO.

Pan Smith vkládal velké naděje do zásahu západních zemí v Afghánistánu a nyní se vyznal ze ztráty svých iluzí. Tvrdí ale, že se nejedná o resignaci toho druhu, že bychom od toho všeho měli odejít. Chce ukázat čtenářům obrovský zmatek, který zanechaly mezinárodní síly v jižním Afghánistánu: "Udělali jsme jej a měli bychom po sobě uklidit a ne jen prostě odejít".

Povzdechl si, že "jsme prohráli válku v jižném Afghánistánu - a to mi může utrhnout srdce". Když sledoval, jak přicházely do Kandaháru další a další vojenské síly v roce 2005, byl velice nadšen a těšil se, jak mezinárodní společnost přinese do země civilizaci, t.j. mír, demokracii, spravedlnost a mnoho dalšího dobra. Nyní sleduje, jak "naše" vojska zemi opouštějí a jak jsme se my sami vzdali vznešených cílů. Dnes se jedná jen o omezení dalších škod, které bychom mohli napáchat a o snížení naší vlastní hanby. Každá nová vlna vojáků znamenala více šarvátek, více vražd a větší množství prolité krve. Naše snaha vytvořit umírněnou afghánskou administrativu ale vedla ke vzniku režimu, který se ani trochu nepodobá demokratické vládě ani nějaké skupině, která by byla schopna vládnout zemi. Propadla totiž při zkoušce ze základních státnických povinností jako je monopol na legitimní používání násilí. Prostí občané se obracejí na talibánské soudy, aby je rozsoudily, protože jejich systém je méně zkorumpovaný než systém importovaný cizinci. Povstalci nebyli vybiti. Sice jsme jich celé tisíce zabili, ale jejich hnutí jsme nezničili.

Nejde jen o to, že se cizinci vzdali svých snů o lepší budoucnosti pro Afghánistán, ale především o to, že tu zemi ponecháváme v nebezpečném zmatku. Třeba s nevybuchnutými bombami a minami v zemi na ohromné ploše. Jižný Afghánistán nyní hrozí vybuchnout. Někteří pozorovatelé očekávají občanskou válku a jiní se obávají anarchie.

Daleko od klimatizovaného ústředí, kde cizinci rýsují svoje plány, všechna dobrá předsevzetí se dostala do střetu se skutečností. Výsledky jsou tragické i komické a měli bychom je pečlivě studovat a současně nad nimi naříkat. K takové analýze ale nedojde uvnitř NATO, protože se tato organizace jen vychloubá svým vítězstvím. Pan Smith píše doslovně, že tato největší vojenská aliance v dějinách lidstva není schopna jasně přemýšlet o největší akci, kterou kdy podnikla mimo území svých členů. Bude tvrdit - a při tom bude mít pravdu - že její vojáci bojovali udatně. Vydá brožurky s obrázky usmívajících se dětí v zelených údolích na severu, které budou daleko od skutečnosti na násilném a zaprášeném jihu. Historicky platí, že se nikomu nepodařilo ovládat Afghánistán, pokud by neovládal Kandahár, největší město na jihu. Tato nejdůležitější část jihu zůstává jako otevřená rána volající po chirurgických stezích.

Jaká chirurgie ale dovede opravit celou zemi? Naše moderní techniky se podobají začátkům lékařství, kdy nebylo dosti vědomostí o lidském těle a tedy se nemocným pouštělo žilou a vrtalo se do lebky v případě duševních nemocí. Se stejnou neznalostí a při tom s vírou ve své vlastní metody se ale vrháme s brutální silou do země a snažíme se vyplavit ideje, které považujeme za nebezpečné, jakoby bomby a střely mohly vyléčit chorobu extremismu.

V tomto místě ale autor připomíná, že není každá vojenská intervence škodlivá. Prý stál v Bengházi, když se na něho valily libyjské tanky plukovníka Kaddáfího v r. 2011 a nic mu neznělo líbezněji než zprávo o tom, že se NATO rozhodlo pro intervenci. Ještě prý potrvá nějakou dobu než tato intervence přinese sladké plody léčby nemocných zemí vojenskou silou, jenže Afghánistán ukazuje něco úplně opačného: Pacient možná přežije, ale lékař mu k tomu nijak nepomohl.

Jako čtenář ukázky hledím na autorovy pocity s velkými pochybnostmi. V případě Libye se dostal Západ velice rychle k libyjské ropě a srovnávat Libyi s Afghánistánem je poněkud nepřiměřené, a se na to dívám z nejrůznějších úhlů. Třeba tak, že jako menší země na rovině byla mnohem rychleji zdolána moderními zbraněmi NATO, mimo jiné i kanadskými stíhacími letci. Západ měl především největší zájem o "sladkou" (snadno rafinovatelnou) libyjskou ropu a o to, aby se k ní dostal s nejmenšími škodami na ropných polích a zařízení. V Afghánistánu to nešlo tak rychle a proto napsal pan Smith svou knihu o ztrátě svých iluzí. Nebýt té ztráty, mohl i tuto intervenci považovat za užitečnou.

V Afgánistánu se nyní chystají volby prezidenta. Reportérka týdeníku paní Sally Armstrongová kladla otázky jednomu z uchazečů, panu Ašrafovi Ghanimu Ahmadzaiovi. Býval hospodářským poradcem Světové banky v New Yorku. Po 24 letech života mimo Afghánistán se vrátil v r. 2001 domů. Nejprve byl ministrem financí ve vládě prezidenta Karzaje a později rektorem Kábulské univerzity. Ve volbách prezidenta v r. 2009 skončil na 4. místě. Nyní je znova uchazečem o toto místo, údajně s největší nadějí na úspěch při volbách, které se budou konat 5. dubna.

V tomto rozhovoru jsou dvě nejvýznamnější místa. Na otázku, proč si vybral do voleb za svého viceprezidenta právě generála Abdula Rašída Dostuma, známého warlorda, pan Ahmadzai odpověděl, že v Afghánistánu nejsou warlordi, nýbrž "mocní mužové", kteří vládnou provinciím pomocí svých vojenských sil. Svého času prý skutečně zemi takto ovládali, ale od té doby se změnili a nyní jsou obchodníky a politiky, kdežto kontrolu nad provinciemi mají na starosti národní bezpečnostní síly. (Výdaje na ně jsou třikrát vyšší, než je celkový národní produkt, takže "světe, pomoz"). Otázka ovšem je, jak budou hledět "mocní mužové" na lidská práva žen, která před svou metamorfózou vůbec neuznávali. Dosud je v Afghánistánu úmrtnost děvčátek ve věku do 5 roků nejvyšší na celém světě.

Druhá otázka je tak významná, že to byla ona, která mě přiměla k tomu, abych sedl k počítači a situaci přiblížil čtenářům Britských listů. Paní Armstrongová se zeptala pana Ahmadzaiho, jak by se postavil k americkému návrhu na "Dvoustrannou bezpečnostní dohodu", jejímuž podepsání se dosavadní prezident Karzai brání zuby-nehty. Zde je její text:

"Dvoustranná bezpečnostní dohoda umožní Spojeným státům udržovat v Afganistánu 10 stálých vojenských základen, na nichž bude umíštěno 10 tisíc amerických vojáků, kteří budou mít status beztrestnosti před soudním stíháním (immunity from prosecution) a právo provádět bez omezení noční nájezdy a prohlídky domů výměnou za pokračující americkou hospodářskou pomoc".

Paní Armstrongová připomenula, že ostatní kandidáti na místo prezidenta tuto smlouvu už podepsali, kdežto pan Ahmadzai nikoliv. Ten odpověděl, že ji nepodepsal proto, že ještě není prezidentem, ale podepíše ji, bude-li zvolen. Text Dohody je jistě pozoruhodný a už v souvislosti se dřívějším americkým zájmem vybudovat radarovou základnu v České republice nebo v souvislosti s jinými situacemi, kde by měl mocnější stát nadvládu nad jiným státem. Po minulých incidentech amerických vojáků v nejrůznějších zemích, kde mají Spojené státy vojenské základny, zejména v Japonsku, Německu a Itálii, vyžaduje americká vláda pro své vojáky v Afghánistánu beztrestnost a současně pro ně zajišuje právo pořádat neomezené noční nájezdy na místní obyvatelstvo i právo na prohlídky jejich domů. V souvislosti s hysterií, s jakou se americký prezident i ministr zahraničních věcí stavějí k situaci na Krymu, si dovedu představit palcové titulky, kdyby nějaká jiná země zneužila své hospodářské situace k tomu, aby takovou americkou "dohodu" vnutila okupované zemi.

Z jiného hlediska mám dojem, že válečné požáry a požáry lesní mají něco společného. Po celá desetiletí se v severní Americe dělalo všechno možné, aby se zabránilo lesním požárům. Každý sebemenší požár byl hned v zárodku hašen. Tím se hromadily suché větve i odumřelé stromy jako zápalný materiál a další požáry se už tak snadno uhasit nedaly. Podobně dochází k hromadění palčivých situací i mezi národy. Kdo by se divil nárokům Argentiny na Malvíny, které pod názvem Falklandy údajně "patří" Británii. Jakým právem ohlašují Američané svoje nároky na zájmy v Jihočínském moři i jinde na světě? Místo postupného řešení vidíme hromadění "zápalného materiálu". Potom se čas od času mluví o možnosti další světové války.

Při občasném poukazování Američanů na obrovské výdaje na zbrojení u jiných států, zejména Číny a Ruska, se obyčejně uvádí, o kolik procent který stát své výdaje zvětšuje. Při tom stačí podívat se na globus, aby bylo vidět, že Spojené státy mají jen dva sousedy - na severu Kanadu a na jihu Mexiko. Na východě to je Atlantický oceán a na západě oceán Tichý, čili dvě dlouhé přirozené hranice. I tak si často Američané stěžují, jaké potíže jim pozemní hranice dělají - přes kanadské k nim prý přicházejí nepřáítelské živly a proti Mexiku už postavili vysokou zeď před náporem nezaměstnaných Mexičanů i mexických překupníků drog. Jak dlouhé hranice hlídá Rusko? Dávno pryč jsou ty doby (ale já je ještě pamatuji), kdy měli Američani smysl pro fair play. Dnes se skoro neustále cítí ukřivděni buď sami za sebe, nebo za své klienty, nebo dokonce za státy, o kterých ani donedávna nevěděli, kde leží, aby bez rozmyslu vyhrožovali sankcemi. V Afghánistánu si tedy vyhrazují právo na časově neomezenou existenci svých 10 vojenských základen s 10 tisíci vojáků a s právem na jejich beztrestnost, zatímco ti budou provádět vražedné nájezdy na místní obyvatelstvo. To je jejich dnešní "fair play"? 

Vytisknout