3. 2. 2014 / Sandra Wain
Pokud alespoň hypoteticky připustíme svobodu myšlení a slova, nemusí všichni souhlasit se všemi oficiálními, mediálními a veřejnými názory. A to zejména v případě, když nesouhlasící osoby nikomu své názory nevnucují, ale pouze je konstatují.
Olympiádu musí zaplatit především ti, kteří se jí nezúčastní. Obvykle ti, kteří se žádnému tělocviku nijak nevěnují. Doplácejí na ni dokonce i lidé, kteří jsou zásadně proti jejímu pořádání. Což to není rozmařilé mrhání penězi, silami, hmotnými prostředky a lidským potenciálem?
Pod každým sportovním vrcholem a za každým profesionálním nádeníkem se rozkládá, rozsáhlé a hluboké údolí různě postižených obyčejných smrtelníků. Z jejich bytostné bídy se s jako z oparu pozvedá onen nájemný olympijský hrdina, aby je svým počínáním uvrhl do ještě větší a hlubší bídy.
Máme tedy jásat nad pragmatickými, naivními nebo namyšlenými sportovci, oslavovat hry a přitom zapomínat na ubohý denní chléb plný všemožných potíží, starostí, zlodějen, dluhů, hypoték, exekucí, ohlupování, omamování, otravování a jiného trápení. Máme se sebevědomě mediálně vžívat do role pochybných hrdinů, jásat nad jejich úspěchy jako nad svými vlastními. Není to podivný kolektivizmus, který náhle nikomu nevadí? A co nacionální vášně? Nějak nám nevadí, že oni rekové bez bázně a hany se neodvažují ani tiše pozvednout hlas proti proradnému císaři, který se spolu s nimi opaluje v oplzlé přízni římské lůzy.
Některého fanouška možná jímá odvážný vztek, když jsou haněny jeho bohoslužby. Že je haněn o sám, mu však obvykle nevadí. Permanentní hanu lidství a života bereme jako samozřejmé kritérium ekonomické reality, která substituuje náš reálný duchapřítomný život.
Únava či znehodnocení genetického materiálu, je obecně uznávaným jevem v biologii. Týká se všech organizmů, se kterými tak šlechetně manipulujeme za účelem našeho ekonomického růstu. Jen u sebe, u člověka, jaksi taktně mlčíme, a přehlížíme cílené vyhoření jeho genotypu. Ekonomika totiž žije ze znehodnocování lidského genetického materiálu.
Vědci neskládají ruce do klína. Snaží se vyzkoumat, jak zlepšit člověka pomocí nano-technologií na molekulární nebo submolekulární úrovni. Vědci zase vymýšlejí další podvod, jak obelstít geny, lidi, přírodu a hlavně sebe. Místo toho, abyste se zvedli od obrazovky a místo komunikace s virtuální realitou šli žít se živými lidmi, genetická medicína vás tak dobře upraví, že budete nevýslovně šťastní. Pokud ovšem budete poslušní. Vaše nálady bude stejně jako počasí řídit globální počítač.
Už to tak bývá, že v mantinelech hlavního proudu se najde vždy dost odvážných hrdinů, sportovců, podnikatelů, lobbistů, politiků a jiných aktérů, kteří mezi sebou nešetří své ostré lokty. Do mantinelů koridoru, ve kterém jsou všichni hnáni, se však nijak neopřou. Pokud nemají podporu tzv. shora, dávají si dobrý pozor, a dělají, že mantinely a potměšilí honáci stáda vůbec neexistují. Necítili by se jinak dobře.
Pokud budete usilovně pracovat na znehodnocování lidského genotypu, budete velmi vážení a dobře honorováni. Energie se přece uvolňuje štěpením jádra. S tím radioaktivním odpadem však máme ještě trochu problémy. Nevíme, co s narůstající demografickou skupinou důchodců. Ujídají nám z našeho společného koláče. Je společný, ale nikoliv s nimi. Sice ten koláč vytvořili, ale není jejich. Jak jinak v tržní ekonomice, kde se soutěží kdo vyhraje.
Mladí lidé, kteří by se věnovali tělesné výchově ve smyslu bytostné regenerace (zušlechťování genotypu) a nikoliv soutěžnímu sportu, u nás nenaleznou místo. Kdo by je platil, za to, že "nic nedělají"? Byli by považováni za ty nejhorší příživníky. Lukrativně však živit všechny ony různé parazity, kteří přímo vykonávají genocidu na lidské populaci, však považujeme za naprosto samozřejmé. Poskytují přece demokratickou svobodu našemu bytostnému úpadku. Zatímco fanatikové by po lidech chtěli, aby se věnovali tomu nechutnému a odpornému tělocviku -- genetickému zlepšování bytosti přirozenými a nezhoubnými prostředky.
Vytisknout30.7. 2015
Obyvatelé Bostonu nechtějí být Aténami ze stejného důvodu, z jakého nechtějí být Aténami Oslo, Krakov nebo Stockholm. Olympijské hry se staly korporátním tunelem odsávajícím miliardy dolarů a budoucnost měst do bezedné propasti megalomanství. Nemusí ...