Džungle před tabulí, alias škola základ života?

3. 2. 2014

Řada věcí je známá, dokonce je to léta známo. Namísto toho, aby si rodiče vážili snahy školy do jejich dětí přece jen vpravit nějaké vědomosti, a leckdy je to snaha po cestě trnité, opak je pravdou. Téměř jakýkoli požadavek pedagoga je podroben mikroskopickému zkoumání ze strany rodičů. A následuje protiakce ve smyslu: tohle přece ten kantor nemůže chtít, nebo- on to nevysvětlil tak jak má /otázkou zůstává, kde je to správné kriterium/, pokračuje to stížnostmi všeho druhu ať už písemnými nebo ústními a když vezmeme v úvahu, že v systému vzdělávání figurují peníze ve formě dotací od státu, snižuje to objektivitu posouzení kvality znalostí studentů nebo žáků.

Nejhorší je situace v takových případech, kdy ředitel je věrným nohsledem rodičů a potažmo i dětí věčně běhajících do ředitelny třeba denně a neustále si stěžujících na vše možné a nemožné, a v první řadě i na učitele. Když se k tomu přidá i například skryté vzájemné soupeření a možná závist v pedagogickém sboru, musíme uznat, že dotyčný pan ředitel je vlastně chudák, a poskok rodičů na jedné straně, z druhé strany tlačen dětmi a rodiči, kterým, možná hlavně kvůli zachování rozpočtu, nedokáže říci to krásné slovo "ne". A tak z praxe můžeme popsat některé situace.

Jedna z nich, a ta základní, jsou dotace na žáka pro danou školu ze strany ministerstva. Už jen z toho plyne, že daný ředitel má eminentní zájem na tom, aby každý žák či student tzv. prošel pokud možno hladce všemi ročníky, teď je zcela jedno, o jaký typ školy se jedná, zda o školu základní, střední nebo o studium nástavbové. A věřte tomu, že žák, či student opravdu projde, prostě projít musí. Dneska dát někomu pětku v pololetí nebo na konci roku, to je téměř nemožné, to se vůbec nedělá. Z úst vedení školy zazní: zvažte to pane kolego, to sebere motivaci a pak nám tady nikdo nezůstane. A o to přece jde.

U škol prvních dvou typů se především jedná o obavy daného vedení školy z rodičů, kteří opravdu velmi aktivně vystupují a dá se říci, že zasahují úplně do všeho. V momentě, kdy je ředitel příliš velkým demokratem, dopadne to tak, že na vině je vždy učitel, a to za úplně každých okolností.

Prostě může za to že dá odpovídající známku, ale jen odpovídající dle jeho názoru, a podotýkám, že nejde ani o trojku ani o čtyřku, i tak jsou rodiče přímo nastartovaní naběhnout za ředitelem -- demokratem - a vymoci si hodnocení jiné, pokud by toto nefungovalo, vždy mají po ruce argument, že učitel či profesor řekl v dané hodině nějakou méně vhodnou poznámku. Jak se daný pedagog má následně bránit proti nařčení, to je asi předem jasné, prostě nemá šanci.

A tak mají rodiče zase navrch, běhají do ředitelny, volají do školy kvůli doslova každému sebemenšímu šumu. Prostě jsou na to už v demokracii zvyklí, mnohé vedení jim naslouchá. Následně do ředitelny běhají pozvaní učitelé, jejichž pravomoc klesá den za dnem, lépe řečeno ,si ve škole na tu školu jsou nuceni jen hrát.

Výsledkem je, že požadavky na žáky klesají v závislosti na skutečnosti, že by si snad rodiče mohli zase stěžovat už jen na to, že se ne ně učitel jen křivě podíval, nebo že změnil tón hlasu ve třídě, nebo že by snad na nich přece jen něco chtěl. A to přece moc nemůže, učitel má velmi úzké mantinely, kde se může pohybovat, ale jen velmi málo z obav o to, aby, pokud chce vůbec ještě být zaměstnán, aby vyhověl a zavděčil se všem stranám, a to žákům, rodičům a vedení, tedy nemůže dělat vlastně vůbec nic. Z uvedeného plyne zřetelně jeden závěr, a dovolím si říci, že je dost viditelný, neboť za ta léta ve školství mám možnost srovnání, učitel prostě musí přežít.

Znám řadu kolegů a kolegyň, kteří mají silně vyvinutý pud sebezáchovy, a raději limitují své požadavky na znalosti žáků jen pro to, aby oni sami neměli problém. Zajisté se naskytne otázka, zda je to tak dobře, ale oni volí to menší zlo, nechtějí si dělat problém, neboť velmi dobře vědí, že pokud vlastně budou něco na studentech nebo žácích vyžadovat, a ještě na těch vědomostech trvat, že si sami problémy vytvoří.

Chcete učit -- zkuste to, a setkáte se s pravou tváří demokracie, tedy demokracie v tom smyslu, že demokraticky se může chovat jen jedna strana, škola pokorně sklopí hlavu, žáci nebo studenti mají navrch, vůbec nevadí, že v posledním ročníku před maturitou jsou znalosti například z francouzštiny tak bídné, že dotyčná studentka nesloží ani holou větu, komise přece odsvědčí, že znalosti jsou dostatečné a z titulu výše uvedeného velmi snadno k maturitě dojde a pak samozřejmě, jako vždy, projde.

Nepamatuji si za svých mladších let, že by někdo z mých rodičů, či rodičů jiných spolužáků řešil situaci, kdy dítě na druhém stupni dostane z nějakého předmětu dvojku, a sveřepě trval na přezkoušení, tehdy rodiče skutečnost vzali na vědomí, nepamatuji si, že by moji rodiče doslova běhali do školy za vedením školy s požadavkem na vysvětlení, jak je možné, že se například v českém jazyce bere něco z látky, co se ještě nebralo, a jak je to vůbec možné, nepamatuji se, že by někdo z rodičů vůbec brojil proti náplni hodin některých dalších předmětů, prostě nic takového se nedělo.

Možná současná situace nahrává celému vývoji vzdělání v tom, že vzdělaní lidé jsou spíše pro společnost na obtíž, dnes se dává přednost agresivitě, podrazáctví a jednání, které absolutně není fér. Snad si někdo z vedení těch škol konečně uvědomí, že v raném věku děti vstřebávají základní prvky chování a pokud je vedení škol velice benevolentní, omlouvám se předem, že všechna nejsou stejná, tak pak dojde k tomu, že vše je povoleno a jednosuše shrnuto to kazí chrakter už v raném věku. Namísto demokratického : pojď mi to, prosím sdělit, a následuje naslouchání stížnostem všeho druhu a a typu na kohokoli a cokoli, by spíš mělo zaznít asi něco úplně jiného. Ale to je asi přece jen hudba daleké budoucnosti. Závěrem jen jeden citát J.A.Komenmského :

"Vzdělávání ať tříbí člověku rozum, jazyk i ruku, aby dovedl všechno užitečné rozumně pozorovat, vyjadřovat a konat."

Vytisknout