Kam jdeme, čtyřiadvacet let po listopadu 1989?

17. 11. 2013 / Boris Cvek

A když jsem potkával lidi, kteří žili na Západě už dlouho, divil jsem se jejich skepsi vůči novému režimu, kterou jsem ostatně nacházel také u Kryla a u disentu tak nějak obecně (ostatně i Havel slavnou řečí o "blbé náladě" šel tím protiklausovským směrem). Vládl přece Klaus a transformace, jdeme do Evropy, do kapitalismu... proč se to zdálo divné těm lidem se západní zkušeností? Mnozí z nich tomu říkali "morální marasmus".

Byla a je svoboda čtení, diskuse, cestování, jenže během 90. let rostl všeobecný pocit, že společnost ovládají jacísi primitivní zbohatlíci, zvaní "podnikatelé", kteří nějak rozkradli veřejný majetek a začali si hrát na novou elitu bez vzdělání, tradice, společenské odpovědnosti -- jejich jediný úspěch a úhelný bod pohledu na svět byla zlodějina, primitivní materialismus a vulgárnost. Tehdy (asi ve 20 letech) jsem začal poprvé pochybovat o tom, zda opravdu jdeme na Západ. A zda společnost byla připravená na standardní demokratickou změnu u moci. Můj pravicový, jinak inteligentní, kamarád, mi před volbami 1998 afektovaně tvrdil, že pokud volby vyhraje sociální demokracie, tak se vrátí "socialismus" a on emigruje.

Přitom normalizace ve svých důsledcích naopak stále existovala (a existuje) v Klausovi (a všech plodech jeho privatizace, včetně jeho abolice/amnestie) a hnala nás postsovětským oligarchickým směrem stále dál pryč od Západu. Argument, že v Německu, Rakousku, Francii, Švédsku atd. běžně vládnou sociálně demokratické strany, tito lidé nedokázali vyslyšet: u nás byl režim, který podle nich mohla garantovat pouze ODS, režim, který nesměl být podroben kritice a výměně politických stran u moci. Bylo to myšlení národní fronty ODS-ODA-lidovci po rozkradení republiky. Tohle rozbil až Špidla ve sněmovních volbách 2002, ale toho odstranili sami sociální demokraté a nahradili ho Grossem, který se Západem má společný snad jen byt za 13 milionů na Floridě, na který si samozřejmě poctivě vydělal.

Ani když volby vyhrála ČSSD v roce 1998 pod vedením Miloše Zemana, tak nedošlo k výměně u moci a naši čelní politikové (Zeman a Klaus) vymysleli jakýsi modus vivendi "opoziční smlouvy" na Západě neznámý. Když jdete do kampaně -- jako Zeman -- s tím, že váš hlavní politický oponent po několika letech své vlády a velmi originální "transformace" společnosti po sobě nechává "spálenou zemi", a slibujete "akci čisté ruce", ale pak hned po volbách s tímto protivníkem uzavřete "opoziční smlouvu", vyvolá to u vašich voličů velkou míru beznaděje a zklamání. To byl jistě zlom v polistopadovém vývoji, kdy tak nějak všichni pochopili a uznali, že status quo velkých zlodějů nesmí být zpochybňován. Proto také asi Česká republika nechtěla u švýcarského soudu v kauze Mostecké uhelné vystupovat jako poškozená .

Od Zemanovy "akce čisté ruce" je tu stále zakázaná, ale palčivá, otázka, zda rozkradení obrovských majetků je zakládajícím aktem nové demokracie a vytvořením specifické, ruské, verze "právního státu" a "svobody", nebo zda musíme nejdříve zajistit právo a spravedlnost, abychom mohli mít demokracii a aby nás neovládali zloději a jiní zločinci. Součástí tohoto sporu je zcela běžně to, že zastánci privatizátorů a zločinů zcela nedávných si dávají do štítu "právo a spravedlnost" ve smyslu minulých bitev proti komunistům ("co bylo ukradeno před 70 lety úplně jiným režimem, to musí být dnešními daňovými poplatníky vráceno -- jakýsi až starozákonní trest na několik pokolení --, ale co bylo ukradeno před 20 lety, o tom se nesmí ani mluvit, natož to -- jako ti hloupí Švýcaři -- vyšetřovat a usvědčit jako odporný trestný čin"). Stejně to dělali za normalizace komunisté: my jsme bojovníci proti nacismu a revanšismu, to mějte na paměti, to ohryzujte jako kost, ale opovažte se mluvit o současných zločinech našich vlád.

A čas mezitím plyne. Nové a nové volby jsou vždy úprkem od této otázky, jejím patem. Když to všechno začalo v listopadu 1989, bylo mi 13 let, dnes je mi skoro 38 let. Paradoxem "vývoje" a výrazem zoufalství (zejména po Nečasově vládě) je zřejmě to, že jsem -- ač antikomunista -- začal vkládat naději v komunisty v KSČM (ne ve Vladimíra Dlouhého nebo Jana Fischera nebo Andreje Babiše, kteří byli v KSČ), protože ti, aspoň zatím, v té obludné zlodějině nejeli (ono mi snad ani tolik nevadí, že ty majetky někdo ukradl, jako to, kdo je ukradl -- je však těžké si představit v rámci kuponové privatizace, která probíhala v totálním normalizačním nihilismu a cynismu, "ušlechtilého zloděje", výmluvně je to třeba ukázáno ZDE.

Nicméně po prodělaných polistopadových zkušenostech chápu, že mnozí voliči věří více tomu, že miliardář své miliardy poctivě v Československu a Česku vydělal a že levice představuje zlo, kterému je třeba postavit schopného byznysmena z Východu jako cestu na Západ. Další desítky promarněných let a vzrůstajícího marasmu před námi.