Prezident Zeman: zdravý, nebo nemocný?

13. 11. 2013 / Josef Brož

A to zejména proto, že jeho stávající indispozice přímo ovlivňuje chod demokratických institucí -- ať už se jedná o náhle odložené cesty, nebo jmenování vlády. Nebýt pondělního rozhovoru Rádia Impuls, věděli bychom o zdravotním stavu prezidenta ještě méně.

Opět se tu ukázalo, že kancelář prezidenta republiky přichází tak často s křížkem po funuse. Proč jsme minulý týden museli tak dlouho sledovat zpravodajství, v němž se to hemžilo archivními záběry, hlavním tahákem byl ovšem prezident na pojízdném loži?

Sdělení, že nynější hlavu státu obsluhují řádové sestry Karla Boromejského, opravdu nemohlo být horší zprávou. Kdo nikdy nebyl v labyrintu nemocnice Pod Petřínem, patrně si tuto informaci, posílenou proslulou mlčenlivostí milosrdných sester, spojil s tím nejhorším.

Kancelář zareagovala až po několika dnech, když zveřejnila, bez uvedení autora, fotografii prezidenta na vozíku, čtoucího s nataženou nohou, jakýsi protokol. Fotografii, kterak chodí o berlích, což připomněla jeho choť Ivana, jsme zatím neviděli.

Ne, není to až tak vtipná lapálie: prezident je opravdu nejvyšší ústavní činitel, a není nikde řečeno, že nemůže -- podobně jako předchůdci -- upadnout ještě mnohem v horším salónku, než na zámku v Lánech.

Vzpomínám si na jeden pád prezidenta Havla, v okamžiku přihlášky do Evropské unie v Lucemburku, když jsem byl ještě v Lidových novinách: to nebylo ani zábavné, ale ani tragické. Sám prezident v letadle toho roku a dne v prosinci 1997 dokázal s humorem jemu vlastním popsat celou lapálii osobně. A ještě na ruzyňském letišti po návratu glosovat volební kongres ODS v Poděbradech.

Diskuse nad stále jaksi víceméně utajováním zdravotního stavu prezidenta, s níž se musel vyrovnávat i prezident Havel, je oprávněná: neměla by být utajována žádnými kódy, ani jmény. Jistě, je tu jistá úcta k intimitě, je tu jakási obecně sdílená cudnost k situacím, o nichž se mnozí domnívají, že náleží jen nejbližším -- příbuzným nebo blízkým.

Je tu ale také instituce, jmenuje se: prezident přímo zvolený občany. A veřejnost má právo znát i zdravotní stav prezidenta. Ve Francii po období velkého tutlání a velkého utajování zdravotního stavu prezidentů Pompidoua nebo Mitterranda dospěli k závěru, že i prezident je sice člověk, zároveň ale i veřejnou osobností.

Nikoliv veřejnou pro jakýkoliv podpásový útok, samozřejmě, ale v tomto případě je prezident také mužem, jehož charisma nemusí všem vyhovovat, ale jehož bychom měli vidět i jako člověka, aniž bychom zapomínali, že do něho mnoho lidí stále vkládá rovněž -- velkou naději.

Je to koneckonců prezident všech občanů... nikoliv pouze jakýsi Molièrův... zdravý-nemocný. Zajímavé navíc je, jak se mnoho médií, včetně jindy velmi neopatrných, brání tomuto tématu. Třeba se brzy dozvíme více.

Vytisknout