Jsem komunitní zdravotní sestra, která se v současnosti stará o jednoho starého člena romské rodiny z východní Evropy. Tři generace žijí pod jedinou střechou (platí soukromou činži, nemají nárok na státní byt) a podle mě žijí ve velmi přeplněných poměrech, avšak oni říkají že je to obrovským způsobem lepší, než byly podmínky, v nichž žili dříve. Hlavní osoba, která pro rodinu vydělává, pracuje v špatně placeném nekvalifikovaném zaměstnání, i když byl ve své rodné zemi kvalifikovaným pracovníkem. Dostávají minimální sociální pomoc a všechny děti pravidelně chodí do školy. Můj pacient, invalida, se tu stal terčem rasismu, a to do takové míry, že vyjít sám na ulici pro něho nyní není možné. Jsou vřelí, zábavní, zdvořilí a velkomyslní. Je to jedna z mých nejoblibenějších vizit týdne. Dělají na mě obrovský dojem tím, jak se starají o své staré lidi. Nemůžu obviňovat nikoho, ani ty, kteří nejsou tak sympatičtí jako tato rodina, že chtějí pro své děti lepší život.