Britské listy v Jihlavě 5:

Člověk ryba

30. 10. 2013 / Sam Graeme Beaton

Je škoda, že na festivalu nebylo více filmů, které zkoumají linii mezi dokumentárním filmem a fikcí, což se každým dalším rokem stává výraznějším rysem kinematograafie. Toto byl příklad, kde to bylo uděláno dobře. Peter Šimun, který hraje hlavního hrdinu, je ve své roli nesmírně přesvědčivý: i když se možná občas smějeme jeho obsesím, jak si sám přeje stát se podvodním živočichem, nikdy ho ale nezačneme zesměšňovat za to, že má své sny. Je to klasický outsider, s níž publikum sympatizuje, až na hranici sentimentality. Napomáhá nám při tom i práce kamery: kontrast mezi tímto mužem, jak sedí sám v prázdném bazénu, hlavu v dlaních, zdůrazňuje jeho zoufalství nad světem, v němž žije a z něhož chce uniknout.

Na druhé straně, když se mu nakonec podaří dostat se k největšímu akváriu na světě, v Japonsku, tráví tam veškerý svůj volný čas a objímá akvárium naprosto přesvědčivým způsobem. Bylo by lehké si z našeho hrdiny dělat legraci, ale během celého setkání s ním upřímně doufáme, že najde skutečné štěstí tím, že se mu podaří stát se rybou, a to v kostce ukazuje, čím a proč je film Minárikové úspěšný. Když se magický realismus udělá špatně, je kýčovitý. Je to rys, který zničil mnoho filmů s dobrým potenciálem. Když se to udělá pořádně, diváci skutečně věří, že něco tak absurdního může mít základ v realitě.

Šimunův herecký výkon, kamera, která sleduje protagonistu zblízka i zdálky, a hudba od skupiny Slowlick se spojují a činí z filmu Člověk ryba zajímavé, humorné a hlavně zábavné dílo. Podle mého názoru to byl jeden z nejlepších filmů celého festivalu.

Vytisknout