Návrat do vzpomínek

23. 10. 2013 / Daniel Strož

Spíše náhodou, ale šťastnou, se mi v knihkupectví do ruky dostala kniha s titulem Ivan Diviš: Návrat do Čech, ve které jsou soustředěny básníkovy dopisy z let 1990 až 1999, tudíž až do letopočtu jeho úmrtí. Pomalu pětisetstránkovou publikaci z nakladatelství Torst uspořádal, k vydání připravil a ediční poznámku k ní napsal Zdeněk Potužil, divadelní a televizní režisér i někdejší spolupracovník skvělého recitátora Mirka Kováříka, který se s Divišem blíže seznámil už v šedesátých letech. Po převratu 1989 pak o něm natočil pět televizních pořadů a Diviš u něho (dříve než se z Mnichova do Prahy vrátil v roce 1997 napevno) hodně často bydlel. Fakt, že mou osobu pojil s Divišem taktéž skoro třicetiletý, ač nezřídka hlavně kvůli odlišnému světonázoru přerušovaný úzký vztah, podněcuje mne vlastně nyní k tomu, abych se knize rozhodl věnovat následujících několik odstavců.

Začít číst doporučuji v této bezesporu dost přitažlivé publikaci nejprve odzadu, kde v Ediční poznámce Potužil, kromě jiných detailů, vyzrazuje, že -- i přes rozlehlost knihy -- jde o pouhý zlomek Divišovy korespondence z vyznačeného období, a navíc ještě pouze té části, kterou mu adresáti, jichž je dohromady dvacet, ke zveřejnění poskytli a schválili. Právě proto ale bylo nutné, prý hlavně s ohledem na soukromí žijících osob, vytečkovat určité nejchoulostivější (naštěstí ne veškeré!) pasáže v textech. Ti z nás, kteří cholerického, alkoholem a spoustou Rohypnolu se otupujícího básníka Iwana (tak si své jméno v německém exilu často psal, aby nebylo vyslovováno Ifan)dobře znali, samozřejmě vědí, proč k vytečkování některých pasáží muselo dojít. Pro ty nezasvěcené dodávám, že Diviš neměl nikdy daleko k nejrůznějším zlomyslnostem, většinou neopodstatněnému popichování jednoho proti druhému, vulgárnostem všeho druhu či řečeno přímo, vyloženým sprosťárnám. A to nejen v písemném, ale též v osobním styku.

Ačkoli Potužilův knižní počin v jeho celkovém vyznění vítám, nemohu si odpustit poukázat na nepřesnosti hned na záložce přebalu knihy. Uvádí se zde celá plejáda časopisů, kam Diviš přispíval, ale můj mnichovský Obrys kupodivu chybí. Chybně je taktéž zaznamenán výčet Divišových knižních titulů. Vesměs je pak zároveň uváděno místo a rok jejich vydání, přičemž se velmi často opakuje Mnichov. Jenomže v tomto bavorském městě se vystřídalo během let českých nakladatelství vícero.  Proto považuji za nezbytné upozornit, že v onom mnou vlastněném podniku s názvem Obrys / Kontur -- PmD jsem vydal Divišovi "pouhých" pět knih: dvě reedice, čili První hudbu bratřím (1981) a Sursum (1986), a k tomu první, neboli původní vydání sbírky Přece jen... (1977), jakož i v roce 1967 sice již napsané, ale nepublikované Křížatky (1978) a následně jeho vpravdě vrcholné dílo Odchod z Čech (1981). Jenom okrajově přitom dodávám, že nejmíň deset (!) dalších básníkových rukopisů jsem byl nucen kvůli nízkému zájmu exulantů o poezii odmítnout, což mezi námi vedlo k dalším rozmíškám.

Od chvíle, kdy se člověk konečně plně ponoří do čtení Divišových dopisů, začne doslova hltat další a další knižní stránky. Otevírat oči se začnou hlavně tomu, komu ještě nikdy nepřišlo na mysl, aby se zajímal o trpké životní osudy současných českých literátů. Dojímají tu zejména řádky o autorových dvou dětech -- chlapci Ondřejovi a děvčeti, rodiči přezdívanému Mimi -- z jeho druhého manželství, postižených po otci dědičnou duševní chorobou. Smutné je též dozvídat se o praktikách "ukecaného diletanta z Londýna" (Alexander Tomský), jemuž důvěřivý a ne příliš majetný Diviš svěřil 4000 DM na podporu své dosud nevydané knihy. V závěru právě tohoto dopisu, určenému literárnímu historikovi Jaroslavu Medovi, básník jaksi na odlehčení píše: "Já jsem se měl vyučit elektrikářem, zůstat v Praze, bolševismus-nebolševismus, spravovat domovním důvěrnicím elektrické zvonky, měl bych se jak pán a ještě bych si mohutně byl zašoustal!"

Doma v republice se lidé domnívali, že našincům v cizině se bůhvíjak dobře žije, hlavně pak těm zaměstnaným ve vysílači Svobodné Evropy. Nebylo tomu tak a ještě horší časy Divišovi a rodině nastaly jeho odchodem do penze. Nájemné za byt, který doposud platil za "podnikový", majitel obratem zvýšil o 900 DM. Manželka Lída musela "jít dělat nemožné šichty v americké debilárně Pizza Hut", píše novináři Ladislavu Vereckému. Zdeňka Potužila, editora této knižně vydané korespondence žádá Diviš v dopisech zase celkem v pravidelných intervalech o následující medikamenty: 1) Rohypnol, 2) Noxyron, 3) Nitrazepam. V příslušném oddílu sestaveném z dopisů určených Potužilovi také konstatuje, že tehdy ještě nedávnou "sebevraždu Jana Lopatky má přímo / nepřímo na svědomí Ludvík Vaculík, který ho vyrazil ze správní rady Literárek".

V poněkud pokřiveném zrcadle se v Divišových řádcích objevuje i Viktor Stoilov (nakladatel a šéf Torstu, ve kterém předkládaný Potužilův výbor z korespondence vyšel). Diviš se ho částkami dvakrát dva tisíce marek získanými za tímto účelem od německého mecenáše, v roce 1993 snaží přimět k brzkému vydání svojí Teorie spolehlivosti, rozsáhlého díla, jemuž se paradoxně hned napřesrok dostane ocenění v podobě Státní ceny za literaturu. Příznačné je tu pro Diviše ono vždy opakované prvotní "oťukávání" nakladatele, střídané naléháním a potom následné jeho přesvědčování sumou peněz, které v tomto konkrétním případě poskytl dárce údajně jenom proto, že -- jak v dopisu sdělováno -- "už nemíní dále přihlížet tomu, jak se tu se mnou zachází". Autor se už bohužel nedožil dalšího a navíc podstatně rozšířeného nákladu těchto svých "deníkových záznamů", vydaných znovu roku 2002, a to opětně v Torstu. Rozplýval by se blažeností a Stoilovovi dozajista odpustil značnou část domnělých hříchů.

V dopisech Ivana Diviše jsou ovšem i úsměvné sekvence. A není jich zrovna málo. Častokrát se opakují například s bujným veselím adresátům podávané zprávy, v nichž popisuje své kleptomanské sklony. Knihy a drobné předměty, uzmuté přátelům po návštěvě zpravidla s omluvou vrací, horší je to ale s krádežemi v mnichovských obchodních domech, kde bývá přistižen. Tady mu za "šlohnuté" ponožky či tužky hrozí policejní vyšetřování a pokuty, zatímco když u Jiřího Suchého v pokoji (viz psaní výtvarníkovi a spisovateli Václavu Vokolkovi) vystřelí znenadání z  volně se tam povalující plynové pistole a vzduch se rázem všem přítomným stane nedýchatelným, odbude se incident pouhým strohým napomenutím.

Diviš se v dopisech otevírá až nezvykle dokořán, jistě také z důvodu, že rozhodně nepočítal s jejich publikací. Proto také neváhá tento samorostlý katolík tvrdě zaútočit na kardinála Vlka, kterého má za "nejhorší sortu", "aršlocha" a "čuráka" anebo třeba na "blázna" biskupa Malého. Svůj díl potupy si odnášejí taktéž Havel, Medek či někdejší primátor Prahy Koukal a další figury, na něž se Diviš marně obracel se žádostí -- zřejmě v domnění, že je režimním prominentem -- zprostředkovat mu před definitivním návratem bydlení. O tom ale a ostatním nechť už si počte ten, kdo si knihu koupí. Pro mne se stala jakýmsi návratem do vzdalujících se vzpomínek, jelikož náležím k přímým svědkům řady událostí v ní popisovaných. Českým čtenářům všeobecně bude však mohutný svazek Divišovy korespondence zaručeně čtením nadmíru objevným!

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.10. 2013