Poctivou prací k zbohatnutí

7. 10. 2013 / Petr Tuček

Pracoval jsem v té době jako jeden z tříčlenného vedení privatizačního fondu a Investiční společnosti, založené významným subjektem v agrárním sektoru. Jednalo se o fond "střední velikosti".

Do kuponové privatizace se zapojilo velké množství podobných investorů, z nichž však většina byly privatizační fondy malé, disponující pouze nevýznamným počtem "kuponových knížek" a nezřídka usilující pouze o získání významnějšího majetkového podílu ve dvou až třech nabízených podnicích.

Naše ambice byly výrazně vyšší, zaměřili jsme pozornost především na společnosti v agrárním sektoru, také však částečně na zajímavé a reálně dosažitelné vlastnické podíly v privatizovaných firmách strojírenských.

Tato platově atraktivní práce mi byla nabídnuta proto, že jsem měl dlouholeté zkušenosti z různých funkcí v zemědělském provozu, agrárním zahraničním obchodě i ekonomickém výzkumu v resortu zemědělství a potravinářství.

V mém vyprávění půjde pouze o osobní poznatky a zážitky z oblasti kuponové privatizace a jenom v odvětví zemědělství a potravinářství v letech 1992 -94.

Myslím si však, že přestože jde o retrospektivní pohled subjektivní, může trochu přispět k objasnění některých pozdějších jevů, nad kterými se čtenáři pozastavují. A může ilustrovat míru "poctivé usilovné práce vedoucí ke zbohatnutí" u některých úspěšných občanů v polistopadovém období.

Jednou z mých pracovních povinností byl výběr podniků nabídnutých ke kuponové privatizaci, jejichž akcie objednáme (nabídky přicházely po etapách), zdůvodnění tohoto výběru a návrh, jaký podíl chce náš privatizační fond získat.

Legislativa umožňovala každému z privatizujících subjektů nakoupit maximálně 20 % z každé jednotlivé nabídky. Znamenalo to, že minimální počet budoucích vlastníků (fondů či investičních společností) byl 4, protože privatizované zemědělské a potravinářské podniky měly obvykle část majetku (obvykle 20 %) "blokovánu (rezervovánu) pro zemědělskou prvovýrobu".

Existovala představa, že zemědělská prvovýroba -- tedy převážně zemědělská družstva nebo z nich vzniklé jiné podnikatelské formy -- v budoucnosti koupí tento zablokovaný podíl.

Myšlenka to byla správná a spravedlivá. Majetková participace prvovýrobců na společnostech zpracovávajících jimi vyrobené suroviny nebo zabývajících se jejich úpravou, skladování, případně výrobou krmiv, osiv a dalších inputů by posílila celý český agrární sektor a přiblížila by strukturu odvětví formám běžným a osvědčeným v zahraničí.

Zemědělci ovšem odpovídající prostředky k těmto nákupům neměli a myslím, že k realizaci tohoto slibného opatření většinou nedošlo.

Přístup zemědělských subjektů k úvěrům byl velmi nesnadný, ze strany bank zde převažovala nedůvěra a zdá se, že i tento jev přispěl k následné (a z dnešního pohledu zcela neracionální) redukci domácího zemědělství i potravinářského průmyslu.

Bylo obvyklé, že jednu privatizovanou společnost zakoupilo mnohem více investorů, a podíl každého kupujícího na majetku se tedy adekvátně snížil.

Především velké a atraktivní privatizované firmy měly nezřídka vlastníků desítky i stovky, protože nákup akcií prováděli také jednotliví občané, kteří své kuponové knížky fondům a společnostem nesvěřili. Jejich "kupní síla" byla ale v porovnání s privatizačními fondy velmi malá a proto i jejich podíl na majetku byl většinou jen symbolický.

Investičním fondům a společnostem šlo téměř vždy o získání významného majetkového podílu, který by minimálně umožnil jejich účast v představenstvu nebo dozorčí radě privatizované akciové společnosti, tedy o participaci (v optimálním případě kontrolu) na jejím řízení.

Po uzavření příslušného "kola" privatizace byly svolávány první valné hromady akcionářů. Rozhodoval zde podíl na privatizovaném majetku a ten měly téměř vždy největší právě investiční fondy. Obvykle se rychle dohodly na sestavení představenstva i dozorčí rady (samozřejmě kromě dalších náležitostí, jako posouzení výsledků hospodaření firmy, struktuře vedení atd.).

Velmi benevolentní pravidla se obcházela

Již v této fázi docházelo k hledání cest, jak obejít zákon. Mnozí investoři -- ve snaze získat rozhodující podíl na majetku privatizované firmy (limitovaný uvedenými dvaceti procenty) -- oslovili menší nebo zcela malé fondy, aby rovněž koupily podíl v zájmových společnostech a na prvých valných hromadách je na základě zplnomocnění zastupovaly (nezřídka za poskytnutí určitých "výhod" malým spolupracujícím fondům).

Výsledkem bylo, že ti, kteří byli v této taktice úspěšní, se stali dominantními vlastníky a více méně o privatizovaných firmách rozhodovali.

Někteří "pseudo"- investoři pak byli ovládáni a neoficiálně financováni zahraničními zájemci a v rozporu se zákonem nakupovali domácí firmy pro budoucí zahraniční vlastníky.

Již prvá setkání zástupců nových vlastníků -- privatizačních fondů - kteří byli delegování do představenstev či dozorčích rad byla názornou ukázkou, jak někteří chápali roli "správců majetku".

Uvedu pár příkladů, kterých jsem byl svědkem a které nebyly ojedinělé:

Před začátkem prvé schůze představenstva nás vyzval zástupce jednoho fondu k separátní poradě za zavřenými dveřmi: "Tak pánové, o kolik si řekneme za členství v představenstvu? Já bych pod deset tisíc nešel. Nevím, co vy na to, ale nebudu sem jezdit z Hradce 50 km a utrácet svůj čas -- nehledě na ta rizika -- za pár šupů".

Schůze představenstev privatizovaných podniků, které, jsem znal, bývaly jednou za měsíc, svolávající ředitel obvykle připravil pro členy představenstva bohaté pohoštění, opulentní oběd v drahé restauraci (vše na účet privatizovaného podniku) a schůze končívaly většinou kolem třetí hodiny odpoledne.

Projednávala se ekonomika podniku, organizační záležitosti, strategické záměry, cenová politika atd., přičemž členové představenstva nezřídka do návrhů ředitele nezasahovali, často proto, že neznali problematiku a nerozuměli řízení privatizované firmy. Pouze ředitele vyslechli.

Důsledky často zdůrazňovaných rizik jsem nikdy nezažil. Poukazy na "zodpovědnost" představenstva byly mírně řečeno nadsazené.

Nevím o jediném případu, kdy by členové představenstva privatizované společnosti byli volání k zodpovědnosti za špatná rozhodnutí.

Podmínkou účasti v představenstvu nebyly žádné znalosti, žádná kvalifikace. Pouze odpovídající podíl fondu na majetku privatizovaného podniku.

A protože ve fondech a investičních společnostech bývali nezřídka "kamarádi" (i příbuzní) zakladatele či ředitele, znal jsem členy představenstev, kteří neměli vůbec adekvátní vzdělání ani zkušenosti.

V uvedeném případě jsme, díky slušnosti ostatních čtyř členů tohoto orgánu společnosti návrh na deset tisíc odměny (za půl dne účasti na zasedání) odmítli, ale výše uvedený přístup mnohých představitelů nových vlastníků byl poměrně typický.

A protože o řediteli privatizované společnosti rozhodovali členové představenstva -- a ten si toho byl dobře vědom -- často bez reptání souhlasil i s notně "nadsazenými" odměnami.

Člen představenstva privatizované společnosti měl v případech, které jsem znal, obvykle odměnu za svou účast a pročtení, resp. vyjádření stanoviska k výsledkům a návrhům vedení měsíční odměnu 4 až 7 tisíc Kč.

Nebylo výjimkou, že tato odměna byla poskytována pouze za účast na bohatém obědě v prvotřídní restauraci a posezení s ředitelem u kávy a koňaku jednou měsíčně.

Byly však mnohé společnosti, které dávaly členům představenstev a dozorčích rad odměny mnohem vyšší.

V období, o kterém mluvím, byla v ČSR průměrná měsíční mzda dle ČSÚ 5 817 Kč (1993), resp. 6 894 Kč (1994).

Protože členové představenstva a dozorčí rady reprezentovali vlastníky společnosti, o výši odměny rozhodovali sami.

Šlo tedy o vskutku lehce "získané" peníze. Slovo "vydělané" by bylo zcela nepatřičné, protože o "dělání" vlastně nešlo.

Většina reprezentantů investičních společností a fondů působila ve více představenstvech, někteří ve čtyřech, pěti, ale nebylo výjimkou, že také v osmi a deseti. Znamenalo to deset dnů či půldnů (avšak "služebně") mimo pracoviště, ale především velmi zajímavý "přivýdělek".

Poctivou a usilovnou práci bychom neměli zatěžovat daněmi

Byl jsem svědkem také takovéhoto případu: Jedním z členů představenstva byl ekonom, někdejší bankovní úředník, pan "V", již penzionovaný.

V porovnání s průměrem mně známých statutárních orgánů to byl pán s výborným přehledem, znalostmi právními i finančními. Jeho stanoviska byla kvalifikovaná a byl tedy všemi respektován.

Jednou se však na schůzi tohoto představenstva dostavil jiný muž -- zástupce odpovídajícího fondu - a prohlásil, že bude působit ve  statutárním orgánu namísto výše uvedeného pana "V".

Zdůvodnil to tím, že pan "V" je členem v jednadvaceti představenstvech a protože některé měsíce nemají 21 pracovních dnů, kdy by se mohla schůze těchto orgánů konat, musí z jednoho odstoupit. A protože jde o společnost v portfoliu jeho fondu méně významnou, rozhodl se opustit právě nás.

Pan "V" měl -- jako někdejší vedoucí bankovní úředník pravděpodobně nadprůměrnou penzi. Nebyl však závislý ani na penzi, ani na příjmech za členství v těch 21 představenstvech. Měl totiž současně vlastní poradenskou firmu s několika zaměstnanci. Podle velmi střízlivého odhadu mohl tedy vedle důchodu a příjmů z poradenské činnosti dostávat cca 100 až 140 tis. Kč měsíčně za svá působení ve statutárních orgánech privatizovaných firem.

Jinou, často používanou formou "poctivé práce, přinášející peníze" byla doporučení (předem projednaná s potřebným počtem členů statutárních orgánů) najmout "poradenskou firmu" -- na cokoliv, od koncepce rozvoje společnosti, přes logistiku, nové obchodní a podnikatelské aktivity, personalistiku atp., která by přispěla k rozvoji a zlepšení hospodářských výsledků.

Hned po vyslovení takovéhoto návrhu nabídl další přítomný, že "zná vynikající poradenskou společnost, která by "(možná)" zakázku přijala".

Výběrová řízení se obvykle nekonala. Posléze se ukázalo, že ona skvělá poradenská firma patřila manželce, bratrovi nebo otci navrhovatele. Několik takto sjednaných (a zaplacených) expertních konceptů, konzultací a "projektů" jsem viděl.

Často šlo jen o kompilace, převzatá obecná doporučení nebo návrhy s nedokonalými propočty, později založené "ad acta". Nezřídka šlo dokonce o materiály zpracované pro jednu firmu, "kosmeticky upravené" a následně prodané několika společnostem s podobným zaměřením.

Vzpomínám si také na případ, kdy ředitel privatizované společnosti a jeho náměstek se přiznali, že roční zisk (odhadem 2 -- 3 mil. Kč) docílený těsně před příchodem nových vlastníků -- privatizačních fondů a občanů (DIKů) si rozdělili mezi sebe.

Když byli upozorněni na to, že to zákon zakazuje, tvářili se nechápavě s poukazem, "že to netušili".

Překvapující však bylo, že se noví vlastníci (privatizační fondy) dohodli, že tento neprávem přivlastněný zisk od manažerů firmy zpětně vyžadovat nebudou. Nevím, proč se náhle vyskytla tato "benevolence", ale je nepravděpodobné, že by to bylo motivováno pouze velkorysostí nových majitelů.

Zakladatelé, funkcionáři a "privatizátoři"

Oficiálně deklarovaným cílem kuponové privatizace bylo "rozdělení privatizovaného majetku občanům". Investiční společnosti a privatizační fondy, kterým "kuponové knížky" svěřili jednotliví občané (držitelé investičních kuponů, zkr. Dik), měly však pozici výrazně zvýhodněnou.

Jednak seznámení se s privatizovaným majetkem bylo jejich pracovní náplní (a obvykle dobře placenou) a informací tedy měly mnohonásobně víc, navíc opět v rámci svých pracovních povinností absolvovali různá školení i odborné přednášky od specializovaných právníků. Přitom již čerpali někdy dost značné prostředky z firem, jejichž část nakoupili (a seděli v jejich statutárních orgánech), pouze z titulu "zástupců vlastníků". Získávali tedy "rentu" na jejíž tvorbě obvykle neměli nejmenší zásluhu.

V té úzké výseči kuponové privatizace, kterou jsem jako aktivní účastník během cca dvou let poznal, jsem se seznámil s několika desítkami "zástupců a představitelů" či zaměstnanců investičních společností a fondů, ale také s dalšími investory, jejich přáteli a příbuznými, kteří byli v této "privatizační vlně" úspěšní.

Naprostá převaha těchto mých kolegů a známých byli lidé, kteří "v tom uměli chodit". Lidé, kteří již měli (z mého hlediska) značné majetky, rozsáhlé konexe na těch důležitých místech -- zejména v bankách a relevantních ministerstvech- lidé, kteří v předlistopadové minulosti působili v zahraničí, vysocí úředníci, ředitelé firem a jejich náměstci, vedoucí velkých obchodů, hotelů a restaurací, někdejší straničtí funkcionáři, významní či úspěšní sportovci, herci, a nezřídka také jejich synové a dcery, či další členové bohatých a úspěšných rodin.

Tzv. "prostí občané" se v té výseči kuponové privatizace, kterou jsem znal, nevyskytovali. Takže jsem nezaznamenal, že by z participace na privatizovaném majetku měli nějaký efekt tito lidé, ale tak, jak bývá obvyklé, především ti "snaživí" příslušníci dřívějších elit.

Vytisknout