Levice, pravice a korporační stát

8. 10. 2013 / Karel Dolejší

Neuralgickým bodem je v současnosti především Obamova reforma zdravotní péče. Na tomto projektu se dá ale současně demonstrovat, jak zavádějící je vnímat současné americké spory z čistě evropské perspektivy. Znamená to zploštit je z trojrozměrného objektu do dvourozměrného - a pak v této kvaziplatónské jeskyni rádobymoudře dumat nad údajně univerzálními rozdíly mezi pravicí a levicí.

Odpůrci Obamovy reformy bývají často karikováni jako pitomci, pro které je důležitější právo nosit zbraň než právo na bezplatnou zdravotní péči. Obamovská zdravotní péče ovšem v žádném případě není bezplatná. Je výsledkem pokusu o "kompromisní" řešení, které by uspokojilo současně vlka i jehně - na jedné straně nic podstatného nemění na čistě komerčně orientovaném a značně předraženém zdravotnictví, které je chapadlem chamtivého farmaceutického byznysu, na druhé straně zavádí povinnost spotřebitelů za tyto předražené služby pravidelně platit, i když je nekonzumují. Mnozí chudí Američané si tedy ve skutečnosti nevybírají mezi možnostmi mít či nemít bezplatnou zdravotní péči, ale mezi variantami "Zoufale doufám, že neonemocním, protože platbu za lékaře si nemohu dovolit" a "Musím platit zdravotní pojištění a zruinovat tak rozpočet své domácnosti". To ovšem není zdaleka tak černobílá volba, jak se ji snaží představit někteří povrchní levičáci.

V tradici kontinentální evropské levice (s drobnou výjimkou anarchistů a nepočetných komunitariánů) je pevně zakotven posvátný axiom, že silný stát je dobrá věc. V čí prospěch takový silný stát ve skutečnosti působí a čí zájmy hájí, to přitom zůstává až jaksi na druhé koleji. Jak bychom tedy vůbec mohli očekávat, že evropská levice bude chápat ty, kdo po mnoho let na vlastní kůži zažívají postupnou ztrátu kontroly nad státem ve prospěch velkých korporací, které dnes ve stále větší míře platí a ovládají americkou politiku, jež je také ve stále větší míře obsluhuje. Zajistit, aby stát opět obsluhoval především občany a nikoliv korporace, to je podle velmi přímočaře uvažujících levičáků údajně naprostá banalita. Stačí přece zvolit "tu správnou stranu", která navzdory globalizaci a promoření politiky neprůhledným sponzoringem "udělá pořádek". A basta.

***

Zatímco americká politika se stále více štěpí podle os "silné federální programy - jižní strategie", "města-venkov", "nebílí-bílí (Caucasians)", kontinentální Evropu ovládá naprosto opačný trend. Pravicové a levicové strany kohabitují ve velkých koalicích a rozcházejí se zejména v názorech na to, jak rychle demontovat ("reformovat") které jednotlivé prvky poválečného sociálního státu. V tomto dialogu o "více či méně" jsou marginalizována další politická témata, ať už sociální, regionální, národnostní, nebo ekologická. Politika velkých koalic, říkají někteří, dlouhodobě vede k radikalizaci marginalizovaných a posiluje extrémismus. Je aliancí konzervativních sil sponzorovaných velkým byznysem, které se z historických důvodů i nadále naprosto zavádějícím způsobem označují za "pravici" a "levici". Shodují se na nutnosti přizpůsobovat tradiční sociální stát podmínkám globalizované mezinárodní konkurence, neshodují se však tak docela na tempu a jednotlivých opatřeních. Kromě toho však nedisponují žádným dlouhodobým programem ani představou, čeho by mělo být tímto přizpůsobováním nakonec dosaženo.

Mohla by "levice" financovaná dnes převážně velkým byznysem nějak zajistit, aby korporační stát přednostně zajišťoval služby pro své občany - nikoliv pro korporace, které si jej systematicky předplácejí?

Dokud nebude poctivě a věrohodně zodpovězena tato otázka, bude se "levice" myšlenkově pohybovat v Alenčině zemi za zrcadlem - a v praxi nevyřeší téměř nic.

Vytisknout