Komunismus či kapitalismus, v Čechách se všichni pořád bojí

3. 8. 2013

Nagyové se podřídil dokonce i šéf Úřadu vlády Lubomír Poul, ačkoliv byl formálně její nadřízený. Tiše souhlasil s vyhazovy jiných a svým mlčením kryl i ředitelčiny excesy. Zpětně to vysvětluje tím, že se bál jejích kontaktů v nejvyšších politických kruzích. "Kvůli hypotéce" na nový dům si prý nemohl dovolit riskovat ztrátu zaměstnání tím, že by na Nagyovou upozornil.

Já se bojím, ty se bojíš, on se bojí

Podle odborníků je mlčení v práci kvůli obavám z vyhazovu běžné, a to zvlášť mezi úředníky.

Zdroj: ZDE

K tomu poznamenává Jan Čulík: Podle mé - malé - zkušenosti z občasného jednání s ministerskými úředníky je tato analýza přesná. Při jakémkoliv kontaktu s ministerskými či vládními úředníky jsem vždy vnímal jejich naprostý děs, aby na sebe neupozornili a nevystrčili hlavu nad parapet. Usuzuji z toho, že atmosféra v českých vládních úřadech je naplněná absolutním děsem úředníků, kteří zůstávají v postavení pasivní ostražitosti. Zásadně nic nedělají, aby se nepřišlo na to, že by třeba mohli mít originální myšlenku, a jejich strategií je být co nejnenápadnější a dělat co nejméně. Hájí jedině své postavení. (Velmi výstižně to zaznamenal Havlův film "Odcházení", který ovšem pražští kritici odmítli.) Jak katastrofální dopad má tato naprostá likvidace jakéhokoliv svobodnějšího uvažování a myšlení na vládní politické procesy, není nutno rozbírat. Jak vidno, Česko nemá žádnou vnitřní ekonomickou ani vnější promyšlenou strategickou zahraniční politiku. V zahraniční politice by se Češi báli udělat jakýkoliv nezávislý krok k vlastnímu prospěchu a ve vlastním zájmu. Jak mi kdosi sdělil nedávno v českém parlamentu, naposledy, kdy česká politika byla trochu nezávislá, to bylo koncem osmdesátých let, kdy si Československo dovolilo mírně nezávislou ekonomickou politiku. Od té doby se neodvážilo chovat se samostatně na mezinárodní scéně NIKDY.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.8. 2013