Negativní teze: Vláda odporníků, diletantů a odporníků

2. 8. 2013 / Wenzel Lischka

Potřeba vláda odborníků je diskutovaným tématem nejméně od roku 1948. Ti, kdo naivně očekávali v této věci změnu po roce 1989, se škaredě mýlili. Ti, kdo vždy neočekávali nic dobrého, se nemýlili. Mohou být spokojení a veselí, že došlo na jejich slova.

Skutečná vláda diletantů nastoupila u nás teprve po Velké listopadové revoluci, takže období 1948-1989 musíme považovat pouze za její dělostřeleckou přípravu. Ti, kteří upřímně vyčítali tzv. komunistům dosazování politických kádrů na vedoucí hospodářská místa, pozdě seznali svůj omyl.

Každý stranický ředitel bývalé komunistické výrobní nebo správní jednotky měl pod sebou pro jistotu nějaké odborníky, aby nějak fungovala. To, co bylo dříve výjimkou, je dnes naprostým pravidlem, zejména pokud se to týká státní správy. Důvody jsou všeobecně známé.

Státní rozpočet zůstal jediným plodonosným dolem zlatokopů, kde lze ještě kopat. Všude jinde se již pouze prosívá hlušina, která dokonce již ani nepochází z tuzemské produkce. Stát je mocný zlatokop, ve kterém kopají jiní zlatokopově. Mnohdy jsou tak mocní, že kopají státem, takže nebohý stát je pro ně pouze krumpáčem v ruce.

Výše uvedené úvahy jsou typickým produktem zaujatého myšlení optimistů a pozitivistů. Z hlediska vědeckého negativizmu je považujeme za nesprávné, avšak ekonomicky výhodné. Umožňují vládu odborníků, potažmo diletantů, lépe řečeno odporníků. Neboť skutečným cílem těchto expertů je klást odpor zavilým nepřátelům trvale udržitelného růstu naší ekonomiky.

Základní otázku, kterou si musíme u vlády odborníků nebo u vlády diletantů pokládat je, jakých odborníků, jakých diletantů? Také musíme mít zcela jasno v otázce ekonomiky a nesmíme se blamovat ohledně jejích účelů a cílů. A také toho, komu patří. Otázka, co je to ekonomika, je ze všech těchto otázek klíčová a umožňuje pochopit otázky ostatní.

Pokud máme ve zmíněných otázkách jasno, zjistíme, že ekonomika vzdor všem bouřlivým protestům funguje velice dobře a nadmíru výkonně. A že není vůbec žádných důvodů do ní nějak zasahovat. Snad pouze tím, že zatáhneme více za makroekonomické páky, aby se její výkonnost ještě více zvýšila.

Je pochopitelné, že si při tom všem musíme vydržovat menší armádu poskoků, kteří starostlivě imitují usilovný boj o zdánlivě potřebné ekonomické reformy. A vždy se najde dost naivních hejlů, kteří jim v tomto boji zadarmo asistují. Nepřítel naší ekonomiky pracuje na nás, i když nechce.

Aby člověk správně pochopil klíčovou otázku ekonomiky, totiž to, co je to ekonomika, musí se stát negativistou. Z pozitivního hlediska je to nemožné. Při sporech o ekonomiku však pozitivisté úporně zastávají své pozitivistické názory, místo toho, aby se jich vzdali, alespoň podmíněně. Není to však možné, protože každý spor s pozitivistou posiluje pouze jeho egoizmus. Pozitivisté se svých názorů, byť jsou jakkoliv hloupé za žádnou cenu z principu nevzdají, neboť jsou sami hloupí.

Toto není ovšem z pohledu negativizmu situace nijak nepříznivá. Naopak, naše ekonomika potřebuje více a více takových rozzlobených pozitivistů (egoistů), neboť jinak by nám zkrachovala. Není lepšího oživení naší ekonomiky, než namlouvat občanům, že krachuje a přitom je o to více ekonomicky dusit.

Ihned na to se vždy vyrojí davy pozitivních ekonomických radilů, kteří všem začnou vysvětlovat, kde se stala chyba, jak by se to mělo dělat, kdo za to může atd. Ve skutečnosti tito nejapní hochštapleři chválí nás a naši ekonomiku, jak je správná a výkonná. Větší radost nám udělat nemohli. Nesmíme ji však dát najevo, neboť dobře víme, že cílem ekonomika je zánik.

(Autor je zakladatelem Institutu pro výzkum totalitně přínosných ekonomických systémů a ideologií. )

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.8. 2013