Krevní obraz české společnosti

31. 7. 2013 / Lenka Procházková

Peroutkův text, starý osmdesát let, působí, jako kdyby jej napsal v těchto dnech, klidně by se pod něj daly přilepit glosy debatérů hodnotící současnou politickou situaci. Tehdy však internet ještě neexistoval, hněv se přeléval rovnou do ulic. Dnešní hněv se zatím načítá jen virtuálně. Internet však není jen ventilem, který průběžně upouští páru do vesmíru. Může být i prostředkem ke sjednocení. To, že z virtuálních mraků zatím neprší, neznamená, že se neschyluje k bouři.

Když veřejnost, dovolávající se práva na změnu čím dál nesnesitelnějších poměrů, je stále okřikovaná jako zlobivé dítě, když ti, kteří ji mají zastupovat, se chovají jako majitelé držav i duší a slovo demokracie si navlékají místo boxerské rukavice, když i státní žalobce, který si troufne bránit právo, se stává fackovacím panákem a soud (ten rozhodčí) mění v průběhu hry její pravidla, zbývají publiku jen dvě možnosti. Buď bude dál platit za to, co v ringu probíhá, anebo nekoukatelný match odpíská.

Druhá možnost předpokládá zdravý rozum a taky odvahu, což je kombinace, která byla z povahy našeho národa průběžně vymítána. Dnešní krevní obraz české společnosti, pokud by se dal zkoumat nějakým mikroskopem, by ukázal nedostatek bílých krvinek, oněch hlídačů zdravého prostředí, zato bychom mohli pozorovat přemnožení bakterií a parazitů. Pohyb červených krvinek (na pozorovaném sklíčku) by působil poněkud mdle, protože mnohé z nich už nejsou kompaktní, ale mají střed "propálený" cukrem a pravidelný tvar znetvořený jak po dopadu biče, takže se prostorem šinou vrávoravě a naslepo. Jejich shluky se kupí kolem ohraničené kolonie parazitů, fascinované jejich životností a žravostí. Takový krevní obraz nemůže zlepšit ani jednorázová transfúze.

Metoda kroužkování, kterou jsme před volbami v roce 2010 vymysleli s Františkem Janouchem, byla postavena na naději, že stačí poslat do Sněmovny nové lidi, ještě nezdeformované mocí, a zájmy občanů i státu se konečně dostanou na program. Technicky metoda uspěla a do Dolní komory nastoupilo asi padesát nových tváří. Povzbudivé bylo i to, že několik zvlášť odpudivých parazitů ze slosování vypadlo. Po třech letech je ale zřejmé, že přilitím čerstvého praménku se bahnitý žabinec nedá proměnit v rezervoár pitné vody.

V současném krevním obrazu národa můžeme vypozorovat i otravnou přítomnost těžkých kovů. Jednou z příčin plošné otravy české společnosti jsou média. Zatímco v době normalizace si lidé vypěstovali psychickou imunitu vůči každodenní propagandě, dnes jejímu umrtvujícímu vlivu podléhají. Závislost na pravidelných dávkách jedu už z mnohých udělala narkomany, mátohy bez vůle, kterým se veřejnoprávně přezdívá voliči. Ti nemnozí, kteří unikli z dosahu těkavé rtuti a dokázali si uchovat kritické myšlení a tím i schopnost obrany vůči škodlivému prostředí, jsou označováni za lůzu. Tento krycí název pro bílé krvinky však nemůže devalvovat jejich důležitou funkci v krevním oběhu. Stejně tak přejmenování parazitů na elitu nemůže zakrýt skutečnost, že organismu škodí.

Prvním krokem ke zlepšení krevního obrazu naší společnosti je detoxikační kúra. Až odmítneme žrát to, co nám chovatelé cpou, přestaneme se cítit jako chovný dobytek. Okysličená krev obnoví i zakrnělou činnost mozku. Myšlenky, které potom přijdou, nás sezvou k jednomu debatnímu stolu. Zdá se to naivní? Je tedy racionálnější nedělat nic a nechat odpovědnost za zlepšení krevního obrazu těm zázračným léčitelům, kteří jej zpustošili do nynějšího stavu?