Současná politická situace podněcuje hledání systémových alternativ neoliberálního kapitalismu

19. 6. 2013 / Michael Kroh

Aniž bych chtěl podceňovat argumenty ekologů a klimatologů, považuji nicméně za nejrelevantnější zdůvodnění nutného konce kapitalismu sociálně ekonomickými důvody. Fosilní zdroje se mohou vyčerpávat pomaleji (například vlivem těžby plynu z břidlic), teplota nemusí stoupat tak rychle (někteří předpovídají spíš "malou dobu ledovou"), ale sociálně ekonomické rozpory narůstají do té míry, kterou na volném trhu založený globální neoliberální kapitalismus nedokáže v dlouhodobém horizontu zvládnout. Potvrzuje to nejen současná finanční a hospodářská krize, ale i temné vyhlídky sociálního a důchodového systému, kterými nás straší naše vládní koalice v demisi. I ona přiznává, že rozpor mezi tržní konkurenceschopností a sociálním státem řešit umí jen alibistickými výzvami k individuální odpovědnosti, která je ovšem stále častěji zaměňována za "individuální selhání". A v Evropě to není navzdory květnatým frázím o solidaritě a spolupráci o moc lepší. I ten "švédský model" už není to, co býval, i když ve srovnání s naším vládním diletantismem vypadá ještě solidně.

Sociálně ekonomické problémy jsou také mnohem intenzivněji pociťovány ze strany veřejnosti. Přesvědčte někoho, že má změnit svůj životní styl a přerušit slibně rozjetý mejdan jen proto, že možná za několik desítek či stovek let po jeho smrti to nebude na matičce Zemi k žití. Naproti tomu možnost zaměstnání, výše důchodu, zdravotní zabezpečení a další podobné sociální faktory jsou hodnotami, které bezprostředně ovlivňují kvalitu života a tudíž i zájem jedince o věci veřejné.

Současná situace nenechává klidné ani stoupence neoliberalismu. Část z nich se sdružuje do různých iniciativ a s pomocí ctižádostivých podnikatelů typu Janečka, Babiše či Okamury hledají východiska. Jejich krédem je etický, nekorupční kapitalismus, na který nabalují některé požadavky občanských sdružení, jako je důraz na přímou demokracii, většinový volební systém, odvolatelnost poslanců apod.

K tomuto směru se blíží i část levicových intelektuálů, kteří nevidí vůči současnému kapitalismu životaschopnou alternativu. Pregnantně to vyslovil například Václav Hořejší v blogu na Aktuálně.cz. Příčina jejich omylu vyplývá zřejmě z chápání pojmu "kapitalismus", který ztotožňují s trhem, podnikáním atd., což jsou sice atributy kapitalismu, ale nemusí nutně tvořit jeho podstatu. Skepse vůči možným alternativám ovšem nahrává populistům a stoupencům tvrdé ruky, na což správně poukázal Karel Dolejší.

Přitom neoliberální sázka na živelnost je stále více civilizačně nepřijatelná, neboť spolu s vysokou ekonomickou a technologickou efektivitou plodí chudobu, sociální konflikty a v té nejhorší variantě i války. Poslední události u nás rozmetaly na padrť rozšířené iluze, že kapitalismus je vlastně docela fajn, jen nebýt pár problémů, v prvé řadě korupce. Bez ohledu na trestněprávní posouzení skutků našich předních politiků, jim podřízených úředníků a vojáků je bezostyšné kupčení s trafikami minimálně morálně nepřijatelné. A pokud to dotyční jinak neumějí, tak ať jdou k čertu, jak ostatně předpověděl sám smutný hlavní hrdina celé kauzy premiér Petr Nečas.

Václava Hořejšího a další skeptiky bych rád ujistil, že smysluplné alternativy neoliberálního kapitalismu existují a minimálně jedna z nich je životaschopná a nekapitalistická. Kdyby tomu tak nebylo, zastavil by se společenský vývoj a kapitalismus by byl jeho nejvyšším a současně i posledním stádiem. Problém spočívá v tom, že teorie ještě není s to prokázat, která alternativa to je a že se na ni neváží zájmy většiny občanů.

Obecně řečeno, jakýkoli společenský systém má v sobě zakódovány i možnosti svého zániku od první chvíle své existence. Zprvu jsou spíše teoretické, avšak jakmile se systém dostává do krize, vyplouvají na povrch a přitahují k sobě zájmy těch sociálních skupin, kterým dosavadní stav nevyhovuje. Důležité je přitom, že vládnoucí vrstva není schopna dosavadními prostředky krizi zvládnout a nové nástroje, které aplikuje v pudu sebezáchovy, jen prohlubují její vlastní problémy. Tak je to i s protikorupční politikou Nečasovy vlády, která jí byla vnucena koaličními partnery a která se nyní obrací proti ní.

To je i případ dnešní krize. Zde nejde jen o jednu příliš ambiciózní úřednici, ale o celý systém vládnutí. Politici i někteří politologové se diví: způsoby, jimiž se řešily problémy odpradávna, jsou nyní stavěny mimo zákon. Jak prý můžeme dělat politiku, když nám nadměrně horliví státní zástupci berou nástroje, kterými jsme mohli pacifikovat odpůrce a odměňovat své "rodné". Jeden z obviněných se hájí tím, že jen plnil politické zadání. Třeba to není trestné, i když mi to trochu připomíná výroky z Norimberského procesu, nemorální a společensky nepřijatelné to však už dnes je. Stále více lidí proto volá po radikální změně systému, po odstranění nadvlády peněz ve veřejném sektoru. Zatím ještě neví, jak toho docílit, ale společenská objednávka pro hledání alternativ tu již existuje.

Požadavky ještě nesměřují proti kapitalistické části současného společenského systému. Občané si jsou vědomi jeho efektivity v podněcování technického pokroku a inovací. Vyslovují se však stále hlasitěji proti snahám rozšířit tržně kapitalistická pravidla na fungování veřejné správy, čili proti tomu, co se obvykle nazývá privatizací veřejného sektoru. Staví se naopak za přísnou kontrolu a regulaci soukromokapitalistického sektoru, aby jeho přirozená tendence k expanzivnosti a soutěživosti nevedla k likvidaci podmínek života na zemi a k rostoucímu vyloučení celé řady sociálních skupin. Efektivitu podnikatele - jednotlivce je třeba podřídit efektivitě společenské, jakkoli se to velké části kapitalistů nelíbí, protože myslí a jednají dle kritérií "čistého" individualistického kapitalismu. Přesto je i v jejich dlouhodobém zájmu, aby kapitalistický sektor byl podřízen sektoru veřejnému a fungoval v obecném společenském zájmu.

Právě tento rozpor je příčinou skepticismu části pokrokových intelektuálů. Kapitalistický sektor není skutečně možné nahradit jakousi inovovanou obdobou centrálního plánování z předlistopadové doby. Ani dnes v době výkonných počítačů není možné spočítat a analyzovat všechny možnosti a vztahy, proto část rozhodování o alokacích prostředků a o nezbytných inovacích je nutno přenechat tržní konkurenci. V tomto směru je kapitalistický sektor v současných podmínkách skutečně nenahraditelný. Jde však jen o subsystém ve složitém předivu lidské společnosti 21. století a pokud tento systém nebude prostřednictvím ziskového stimulu ovládat i další subsystémy společnosti, pak již nepůjde o kapitalismus ve smyslu společenské formace.

Metodologicky chybné pojímání společenského systému jako v podstatě homogenního, bez zohlednění složité společenské strukturace obsahující i prvky jiných než kapitalistických vztahů (komunismus v rodině, občanských společenstvích a části rychle rostoucího veřejného sektoru, které rozdělují podle potřeb, feudální klientelismus a vazalství, otrokářství v sektoru sexuálních služeb apod.), zděděné z předlistopadového etapizačního dogmatismu, vede do slepé uličky pasivity a smíření se stávající situací. Velká část levice tento pohled sdílí a spokojuje se s menšími změnami (sociálně demokratická "drobečková" politika), které jen vylepšují současný dlouhodobě neudržitelný systém a činí dopady nadvlády kapitalistického sektoru snesitelnější pro neprivilegované vrstvy. Nepodceňujme však ve jménu pozdější "velké" systémové změny tyto dílčí, "kvantitativní" posuny, protože jejich kumulace přivodí dříve nebo později podmínky pro hlubší změny systémové. Alternativy představující tyto změny v podobě možností již existují (je přitom jedno, jaký jim dáme název, zda socialistické či sociálně spravedlivé apod.) a uskuteční se tehdy, až si to většina společnosti bude přát a bude dosti silná na to, aby je prosadila. Úkolem teorie je tyto alternativy poznat, zhodnotit jejich dopady a srozumitelně je vysvětlit veřejnosti. Úkolem politické levice pak bude pro ně získat většinu společnosti.

Vytisknout