Demokratický model v České republice selhal, protože se nehodí pro českou mentalitu

21. 6. 2013

Protože se H. G. Schauer dotkl něčeho zásadního, co český národ nedokázal uspokojivě vyřešit ani po tolika letech.

Česká republika čelí výzvám 21. století. A je nutné si položit následující otázky. Kdo jsme a čeho v tomto století chceme dosáhnout? Jakou máme vizi? Nejen v ekonomice, ale i v oblastech jako je kultura, školství, morálka, věda, výzkum, sociální soudržnost? Jak chceme svou zemi v 21. století spravovat, řídit? Je současné řízení a správa věcí veřejných optimální vzhledem k našim cílům a vizím? Máme vůbec nějaké sjednocující národní vize? Jaké jsou naše národní zájmy? Hájíme na mezinárodní scéně dobře své zájmy? Je dobré, že naše společnost je rozdělena na chudé a bohaté, přičemž bohatí stále více bohatnou a chudí zůstávají chudými, nebo ještě více chudnou? Je možné s tím něco dělat? Je kapitalismus a demokracie v podobě jaké je máme dnes v roce 2013 tím, co jsme chtěli a chceme i nadále? Shodneme se na tom? Chce to určitě většina našich občanů? Jsme schopni se kultivovat a vyvíjet? Jsme schopni nedokonalou demokracii rozvíjet a zlepšovat? Nebo jenom tzv. vládnoucí elity udržují status quo? Potřebujeme pro 21. století spíš vizionáře, reformátory či revolucionáře, nebo si vystačíme s nepřemýšlivými nepoctivými správci toho, co po všech "privatizacích" ještě zbylo?

V televizi jsem slyšel v souvislosti s vládní krizí a s demisí vlády Petra Nečase mluvit Miroslavu Němcovou z ODS. Řekla větu, která začínala slovy: "My, vládnoucí volené elity..." Máme skutečné elity? Nebo ohýbáme jen realitu podle svých potřeb? Vezmeme-li pouhé kvantitativní pojetí normy (tj. to, co je normální), pak když to dělá většina lidí, stane se to pro společnost normální? Je normální krást ze státního? Stalo už se to v naší zemi normou? Kudy vede pozitivní cesta ven z našich současných problémů?

Dělá elitu jenom fakt, že drží moc, peníze, majetek a má vliv? Nebo je skutečná elita ještě něco víc? Středověké šlechtické elity byly podobně nemravné jako ty dnešní, ale když šlo o zájem země nebo jejich náboženskou víru, pak byly ochotné jít "až do těch hrdel a statků". Poslední taková poněkud naivní a v tehdejších evropských a světových souvislostech příliš nezorientovaná elita skončila na popravišti 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí.

A co český lid? Jaká je jeho role? Jsou to sebevědomí občané vědomí si svých práv, nebo spíše kmáni, kteří pracují v zahraničních montovnách na našem území? Nebo je to něco mezi tím? Střední vrstva? Kdo patří ke střední vrstvě? Kde jsou naši vlastenci? Máme -- kromě "hokejových vlastenců" -- dnes vůbec nějaké autentické vlastence? Loutkový premiér Petr Nečas ve své závěrečné "labutí písni" mluvil neustále o zájmech České republiky. Případně o poškozených zájmech České republiky. Neznělo to věrohodně. Naši političtí představitelé napříč většinou politických stran nejsou věrohodní. Nechce se mi pro ně používat slovo elita, které oni sami tak milují.

Jaká je skutečná česká mentalita? Proč si necháme bez odporu tolik líbit? Existuje tu vůbec nějaký vývoj k lepšímu? V čem je naše společnost lepší či mnohem lepší než předchozí socialistická společnost do roku 1989? Nechci tuto poslední otázku politizovat, chci na ni znát odpověď. Voličům komunistické strany a voličům tzv. pravice je to jasné, ale nám ostatním nikoliv. Máme lepší školství? Mateřské školky a jesle? Máme lepší, lidštější a vstřícnější zdravotnictví? Máme lepší sociální systém? Máme lepší ekonomiku? Jsou to pro někoho troufalé otázky, ale zcela legitimní. Sám oceňuji na dnešním systému možnost svobodného vyjadřování, možnost nákupu necenzurovaných knih, možnost cestování -- máte-li na to - a v poslední době se mi začíná líbit možnost vlastnit zbraně.

Co chce vlastně český lid? Jaká je jeho mentalita? Klid, privátní život v relativním dostatku, pohodlí, pivo a zábavu? Tedy společnost "pohodlí, zábavy a konzumu", to je opravdu náš cíl v 21. století? Nebo jsou tu i jiní Češi a Češky? Kolik je toho ochoten český lid pro své zájmy udělat, obětovat? Jaká je naše ochota se bránit? Třeba zahraničnímu nepříteli. Jaká je naše armáda? Chce se mi napsat: Jaká je naše vojenská kontrarozvědka? Jsme ochotni bojovat za své zájmy? Jsme ochotni bojovat za své přežití? Nebo čekáme, že někdo to za nás vyřeší, někdo se postará. Evropská unie, NATO, neb jsme malí a slabí a stejně na nás nezáleží? Jaký je náš v vztah k Evropské unii? Najde se jediný Čech (nebo Češka) ochotný(á) z idealistických pohnutek padnout za vlast? Nemyslím tím teď dolary placené české žoldnéře v Afghánistánu. Nebo z idealistických pohnutek padnout za Evropskou unii? To poslední už u nás zní přímo směšně. A to jsme, vážení přátelé, my. To je naše vydestilovaná krystalická podstata.

Měl pravdu Jan Neruda, když v jedné své básni píše "...to chcete s lůzou tou, stoletím zmalátnělou, myšlenku kdys provést smělou?" Jsme hrdi na to, že jsme Češi? Stydíme se za to, že jsme Češi? Je nám to jedno? Jsme hrdi na svou zem? Na svou vládu? V čem to vlastně žijeme? Čím jsme se to stali!? Necháváme své bezdomovce v zimě umrznout a sami lyžujeme v Alpách. Pomáháme si vzájemně? Patří ještě slovo "solidarita" mezi slušná slova, nebo je na "smetišti dějin" jako slovo "populismus"? A co "populus" -- národ na to říká? Vox populi? Hlas lidu -- slyší ho ještě někdo, říká ještě lid vůbec něco smysluplného a rozumného? Je vůbec ještě dnes třeba poslouchat hlas lidu?

Tzv. první republika, Masarykovo a Benešovo Československo, trvala pouhých dvacet let. Od roku 1918 do roku 1938, kdy ji zničila mnichovská zrada, ale i naše politická zbabělost. Zakladatelé tohoto státu T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik předpokládali, že jeho trvání bude delší. Zejména Masaryk chtěl pro naši prvorepublikovou demokracii klidný, nerušený vývoj alespoň sto let. Aby se mohla vyvinout. Nuž, nebylo nám to dáno.

Nebylo nám dáno dosáhnout svobody a spravedlivých zahraničních vztahů v roce 1968. Ani nám nevydrželo "manželství" se Slováky. Jednou od nás utekli na jaře 1939, podruhé v roce 1993.

A nyní? Máme vůbec dost času? Nezastihne nás zase osud v nedbalkách a nepřipravené? Dějiny bývají krutě ironické. Když jsme teď měli možnost pozorovat vládní estrádu "Aféra Nagyová", napadlo mě bezděčně, tohle je Rusko v roce 1916. Místo Rasputina je tu Nagyová. Jenže v Rusku už v únoru 1917 přišla jedna revoluce a pak na podzim druhá, a ta fatálně určila osudy země na dalších více jak 70 let.

Svět se rychle mění. Žijeme v neklidné, patrně přelomové době. Osobně vidím dvě východiska z nynější morální, politické, ekonomické a obecně lidské krize. Prvním řešením je "islandská cesta". Tj. vyjít do ulic a všemi možnými způsoby dát establishmentu najevo -- "My jsme lid a tohle si už líbit nedáme!" Na Islandu následoval pád zkorumpované vlády, banky musely uhradit své ztrátové operace ze svého a nikoliv z peněz daňových poplatníků, a dodnes tam probíhají soudní procesy s ministry bývalé vlády, někteří jsou ve vězení. Avšak občané zvítězili. A nový pozitivní směr zvítězil také. Informace o islandské revoluci naše média utajila, aby se česká veřejnost neinspirovala. Island sice zchudl, ale jeho budoucnost je slibná, národ má opět víru a naději, věci jsou správným směrem. U nás představuje tento směr Hnutí za přímou demokracii nedávno zesnulého profesora Milana Valacha. Bohužel hnutí je mezi našimi občany téměř neznámé.

Druhou možností je totalitní, autoritářský režim, který zavede pořádek. Lid to nechá být a vůdce (třeba i s vůdčí stranou) se časem najde. Dnes se tato možnost, která podle mého lépe odpovídá české mentalitě, šmahem zavrhuje. Příkladem je třeba Čína. Má autoritářský režim, který pevně drží otěže ekonomiky. Expanze a vzestup Číny je grandiózní (viz nedávný článek Ilony Švihlíkové v Britských listech). A poslední dobou prý Čína uvažuje i o zlepšení života pracujících...

Naše pseudodemokratické "elity" selhaly tak odporným způsobem, že je nutné je potrestat, vyhnat od společného prostřeného stolu, odstřihnout od státních peněz a lid by je nejraději viděl buď přímo v "teplákách" jako Ratha, Nagyovou, Tluchoře a další, nebo alespoň u pořádné fyzické práce mimo parlament a vládu.

Vymlouvat se, že jsme neměli čas, že to chce ještě vývoj, dvě tři generace, nemá žádný smysl, i když to může být pravda. První republika trvala dvacet let, ale my jsme od roku 1989 už měli k dispozici téměř čtvrtstoletí. Co jsme dokázali? Stálo to za to? Pět nejbohatších rodin u nás a další, co si "sáhli" na bývalé státní podniky, by jistě řekli, že o tom není pochyb. Ale my ostatní? Jak se dnes cítíme ve své vlastní zemi? Jak bychom minulá desetiletí pojmenovali? Osobně bych to nazval "vytunelovaná revoluce". Zůstala jen slupka, vnitřek vyžrali paraziti. Vymlouvat se stále na nebezpečí komunistů je dnes stejné, jako kdyby se Edvard Beneš v roce 1937 obával návratu Rakousko-Uherska a návratu Habsburků do vedení ČSR. Čas hraje vždy proti nám. Jako tehdy nehrozil návrat Habsburků, ale nacistické Německo a Hitler, dnes už komunisté také nejsou hrozbou. Hrozby jsou úplně jiné a příslušejí zase 21. století.

A kdyby opět věci -- jak je v Čechách obvyklé - dopadly špatně? Pak nám zbývá ještě úvaha Huberta Gordona Schauera o přičlenění k německému národu. Navrhoval bych přičlenění k Bavorsku a klidně jako nová spolková země "Čechy" pod bavorskou vládou (nakonec by obě spolkové země mohly splynout). Ostatně Nečas, premiér v demisi, už s nimi jednal. Ekonomicky jsme stejně "volná výrobní kapacita Německa", tak proč ne politicky? Škrtneme chybnou práci národních obrozenců, kteří nás přivedli na scestí, zapomeneme na legionáře a naše vojáky z druhé světové války a bude to! Němci nás naučí pracovat (jako ve Škodě Mladá Boleslav), odnaučí nás krást, zavedou pořádek, bude tu více slušnosti a korektnosti (vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem v Německu pracoval), zavedou se zase zapomenuté zvyky jako, že dané slovo platí a není třeba ani písemné smlouvy apod.

Co říkáte, vážení spoluobčané?

Trochu se obávám, že jsme na tom mravně tak bídně, že se ani nenajde nikdo, kdo by mě za tento nápad v novinách "seřezal", jako se to stalo Hubertu Gordonu Schauerovi.

Vytisknout