Házení hrachu na zeď blázince a jiné kratochvíle

13. 5. 2013 / Lubomír Brožek

Házení hrachu na zeď patří v blázinci mezi vůbec nejpopulárnější sporty. Věnuje se mu kde kdo a mnozí v tomhle punktu dosáhli skutečného mistrovství. Někteří mají dokonce své fankluby, v nichž panuje přesvědčení, že díky jejich idolům nakonec nějaká ta zeď přece jenom spadne. Když se jejich zlatým hochům povede obzvláště umný hod, poskakují skandujíce "kdo neskáče, není cvok" a "děkujeme, hoši"! Házení hrachu na zeď zatím sice není součástí olympijského klání, ale v rámci našeho malého blázince už má své nezpochybnitelné renomé.

Vyhledávané, zvláště příznivci kolektivních sportů, je rovněž chození v kruhu. Je to vytrvalecká, poněkud stereotypní disciplína s masovou účastí. Kam se hrabe Jizerská padesátka. Účastní se prakticky všichni, kdo mají nohy a dostatek naivity. Deklarovaný cíl bývá různý (volby například, hospodářský růst, trvalá udržitelnost, restrukturalizace čehokoliv, podpora exportu, vymýcení korupce...či jiná pohádka) a i když o něm široce informují sdělovací prostředky, ve skutečnosti nemá tahle kratochvíle žádný cíl. Stmeluje však kolektiv a poskytuje iluzi, že se něco děje.

Vůbec nejdrsnějším sportem je však boj o moc. Pravidla jsou značně vágní a údery pod pás jsou běžnou součástí taktiky borců nadopovaných vidinou vítězství. Odborníci tvrdí, že pocit moci působí na organizmus podobně jako kokain. Zvyšuje hladinu testosteronu, úroveň dopaminu a působí návykově. Podle lékaře Iana Robertsona vliv pocitu moci na organizmus do jisté míry vysvětluje impulzivní chování některých vlivných lidí, u nichž je patrná zvýšená ostražitost, sebejistota, energie a pocit euforie. Podobně jako kokain, i pocit moci má negativní efekty. Pokud totiž mozek produkuje příliš vysoké množství dopaminu, dostavují se naopak spíše stavy arogance, agresivity, anebo úzkosti. Ostražitost přerůstá v paranoiu, energie se rozpouští do vnitřního neklidu a podrážděnosti.

Robertson v této souvislosti zmiňuje například chování paviánů, "kteří jsou nízko v dominanční hierarchii, mají také nižší hladinu dopaminu v klíčových částech mozku. Jakmile jsou ale v rámci skupiny povýšeni, hladina dopaminu příslušně vzroste. Kvůli tomu se stanou více agresivní a sexuálně aktivní. U lidí nastanou podobné změny ve chvíli, kdy dostanou do rukou určitou moc." Robertson však také dodává, že v případě přeřazení na nižší pozici se úroveň dopaminu opět sníží. V hierarchii našeho systému to funguje podobně. Ne všichni jsou přirození alfa jedinci. Ale co není, může být - blázinec před nikým dveře nezavírá.

V podstatě je jedno, kdo je vzděláním diagnostik, terapeut, ekonom, případně právník či jiný odborník, anebo prostě jenom cvok. Klíčové posty jsou obvykle určovány volbami. Volitelnost, tedy pozice na kandidátních lístcích, pak závisí na loajalitě k politické (lobbistické) formaci, zpravidla nesoucí ve svém názvu magické slovo demokracie. S jeho obsahem si však (ti co ho mají plná ústa) hlavu nelámou. Vnímají ho spíše jako ornament, jeho funkce je dekorativní, ale může se hodit. Kdykoliv jsou ohroženy jejich privátní zájmy, vetknou si to kouzelné slůvko na štít (lhostejno jaké barvy) a bijí se do hrudi, že by jim záviděl i samec gorily nížinné.

Mezi primáty se jedná o standardní rituál, který patří rovněž k běžné výbavě každého alfa blázna, jenž (stejně jako gorilí samec) kašle na ideje, ale brání své území, svůj profit, svou pozici v tlupě. Cíl hry je v principu neměnný: Dostat se do co nejvyšších pater. Není tedy divu, že vůbec největší blázinec panuje u pomyslné zdviže.

Problém je, že výtah k moci není nafukovací a boj o místo v něm není nic pro přecitlivělé slečinky. Empatie, cit a sentimenty jsou v tomto mači predátorů totéž jako ručník v ringu. Proto otázka, jaké procento těch, kteří se do této asertivní zdviže propracují, tvoří psychopati, zajisté není bez zajímavosti. Dalo by se to ostatně zcela exaktně zjistit, kdyby se podrobili vyšetření - například magnetickou rezonancí.

Psychopati sice dokážou emoce úspěšně předstírat, ale při skenování mozku se zobrazí podvod. Místo emočního centra (amygdala) se u takto citově hendikepovaných jedinců aktivuje (jak jsem byl odborně poučen) prefrontální kortex předního mozku zodpovědný za logické myšlení. Jednoduše řečeno, psychopat citové pohnutí simuluje pomocí logiky. Prostě chladně a racionálně uváží, jak by v takové situaci reagoval cit a zahraje to. Mnohdy lépe než leckterý absolvent herecké akademie. Co naopak předstírat nemusí, je bezohlednost, sebevědomí, odolnost, koncentrace a když je třeba i šarm.

Výtah k moci je plný šarmantních týpků, schopných manipulátorů, mistrů světa a přetvářky v bezvadně padnoucích oblecích, putujících k nejvyšším patrům. Co jim je po těch dole. Po těch úzkostných, osamělých. Oni nikdy nebudou takoví. Mají přece sebe. Jako Narcis svůj obraz. Je jim ovšem jasné, že doba žádá své - a lepší než zrcadlení v zakaleném jezírku, ba lepší než zrcadlo benátské, je to mediální, které dobře ví, komu pokřivit podobu, dokreslit šílené rysy a komu do šílených očí v křivé tváři do zblbnutí opakovat, že jenom on je všech mediálních zrcadel futrál, krasavec, morálky šampión, salónů lev a arbiter elegantiarum.

Každý ať se postará o sebe, je neotřesitelná filozofie pasažérů výtahu k moci. Soucitem (anebo nedejbůh studem) si hlavu nezanášejí, morálka je pro ně mantra slabochů. Jejich svatou povinností je postarat se o svůj obraz. I kdyby za ním bylo skryto cokoliv. Hysterie, bájná lhavost, kleptomanie, megalomanství, manická hrabivost a totální psychopatická absence empatie. Zvláštní a varující je, že někdo takový může být považován za vzor hodný následování a nikoliv za postiženého jedince k politování, neboť ho příroda připravila o tu nejlidštější část mozku, v níž sídlí cit. To není normální.

Stejně jako není normální, že pokud se to těm v dolních patrech nelíbí, můžou si klidně dál házet hrách na zeď blázince, lapeni v labyrintech mediálních manipulací a sociálních traumat, bloudíce slepými uličkami příkazů, zákazů, toho státem garantovaného "dobrodiní", placeného (nejenom) duševním zdravím a stále vyšší daňovou zátěží, z níž jsou štědře saturováni ti ve výtahu moci, příjemci prebend a všemožných výhod, ti kteří jsou velkoryse placení, aniž by sami měli povinnost platit za své chyby, ti které ani nenapadne házet hrách na zeď. Neboť je to jejich blázinec. Jejich zeď.

Jenomže, co když ta zeď existuje jenom proto, že věříme, že existuje. Anebo předstíráme, že věříme. A jako v té pohádce Hanse Christiana Andersona, čekáme na dítě, které nahlas řekne, jak se věci doopravdy mají. Že není žádná zeď. Avšak dítě nepřichází. Ne tak, jako nepřichází Godot. Nepřichází, protože neodešlo. Jenom jsme je skryli v sobě. Jako Pravdu. Jako Víru. Jako Lásku a Naději. A teď v nás frustrované bloudí, jako hlas v poušti, která se zacpala uši pískem, kde nikdo nikoho neslyší a všichni opřekot mluví, házejíce na pomyslnou zeď tolik slovesného hrachu, že kaše z něj by nasytila hladové.

Nejvyšší čas, začít si naslouchat. Aby to zakřiknuté dítě v nás, až přijde jeho chvíle, mělo šanci, že nebude mluvit do zdi.

Vytisknout