Mé zkušenosti ze zemědělství za socialismu se liší

14. 5. 2013 / Jan Sláma

K článku "Selanka v družstevním zemědělství".

Vážený pane Bláho,

Třebaže svůj článek nazýváte,asi ironicky, Selanka v družstevním zemědělství, v podstatě mi dáváte v jeho závěru za pravdu. Pokud Vám dobře rozumím, hlavně Vás zlobí, že jsem věnoval málo pozornosti procesu združstevňování. Ve svém článku jste tomu Vy věnoval většinu prostoru.

To jste mi ovšem mohl vytknout přímo a já bych Vám přímo odpověděl, že mne za prvé nezajímalo jen družstevní zemědělství, ale zemědělství vůbec. Za druhé bych Vám musel říci, že o začátcích združstevňování vím jen zprostředkovaně, protože jsem, ač pamětník přece asi jen mladší než Vy, ale vše ostatní znám z vlastní zkušenosti. Přesto jsem se i já, myslím vzhledem k charakteru mého článku, o negativních dopadech na jednotlivé lidi , zmínil dostatečně.

Pokud byste si můj článek přečetl tak důkladně jako já Váš, zjistil byste, že se o řadě věcí vyjadřuji kriticky. Ovšem nerad paušalizuji. V družstvech, jak píšete, se kradlo, chlastalo a jezdilo na výlety, zatímco brigády nebo jak říkáte robota nahrazovala práci líných zemědělců. Je mi líto, že jste si odnesl jen takovou smutnou zkušenost. Podobným způsobem byste patrně posuzoval i práci v továrnách, školách, ale i jinde. Byly přece také "bolševické".

Systém dotací, který zmiňujete a sám označujete jako stimulační prvek, je dnes vytouženým snem, který by naše zemědělce postavil na stejnou startovací čáru s ostatními evropskými vyspělými zeměmi.

Až potud se na Váš článek dívám s porozuměním. Rozhodně ale nesouhlasím s pohledem na školní brigády. Absolvoval jsem jich celou řadu. Na základní škole jsme každý podzim jezdívali na brambory. Vždy jsme jezdili rádi. Byla tam legrace a ještě jsme si vydělali peníze. Pedagogický dozor si odvážel pytel brambor a tak byl také spokojen. Jídlem na nás nikdy nešetřili. Že by nám jídlo "sežrali", se určitě nestalo. V době brigád ještě nebyla k dispozici vyspělá mechanizace, a tak vyorané brambory ležely na poli. Vznikla tak potřeba většího množství pracovní síly než byla k dispozici. Byla to otázka celonárodní potřeby. Proto i děti.

Na střední škole jsme byli dvakrát na týdenní brigádě na Šumavě. Ručně jsme trhali len a sbírali brambory. Bydleli jsme ve vylidněných vesnicích a dodnes si pamatuji na dobrodružství při prolézání prázdných stavení. Jeden prázdninový měsíc jsme též pracovali při stavbě silnice u přehrady Lipno.

I na vysoké škole jsme trávili řadu měsíců v zemědělském provozu. Zpočátku v rostlinné výrobě se mzdou 2,10 Kčs za hodinu. Později jako traktoristé již za vyšší mzdu. Práce na poli od východu do západu slunce nebyla žádnou selankou. Traktory neměly klimatizované a dobře odpružené kabiny, ale všichni jsme z vykonané práce cítili uspokojení. Na to si dodnes dobře pamatuji.

O kladném dopadu manuální práce jsem napsal v článku "Kam kráčíš školo" v Učitelských listech. Dnes se praktickému vyučování v základním školství věnuje jen velmi malá pozornost. V Rámcových vzdělávacích programech existuje sice vzdělávací obor Člověk a svět práce, ale z nabízených tematických okruhů si školy často vybírají ty, které jsou jim materiálově dostupné. Ty pak se skutečné práce dotýkají jen okrajově.

Toto vzdalování dětí od skutečné práce, zejména ve městech, má ovšem dopady do volby povolání, kdy technické a zemědělské obory si vybírá jen málo kdo. Snahy státu napravit zanedbané se omezují většinou jen na exkurze nebo ukázání obsahu učebních oborů v televizi. Akce jako "Řemeslo žije" sice ukazují potřebu společnosti a jakousi snahu ministerstev a dalších orgánů, ale ve výsledku jsou málo účinné. Končím výrokem J. A. Komenského : "Co se má člověk naučit konat, musí se učit konáním".

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.5. 2013