Archivy

22. 4. 2013 / Přemysl Janýr

Tyhle teze jsem psal před dvanácti lety jako podklad pro tehdy vznikající sdružení Archivy, které se chtělo zasadit o zpřístupnění a zhodnocení historické paměti společnosti. Ústav pro studium totalitních režimů je naším nevydařeným dítětem.

Zákon č. 181/2007, který ho zřizuje, si zpřístupnění a zhodnocení historické paměti společnosti vyložil po svém: zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii.

Privatizace společenského zadání na zadání partajní ovšem měla dobré důvody. Antikomunistická hysterie plnila a plní konkrétní a nezastupitelné funkce, ostatně jako všechny naše periodické hysterie, tu příští nevyjímaje.

První z nich je náhražka legitimity nové, k moci se deroucí elity. Bezprostředně po převratu 1989 byla 3% obyvatel proti likvidaci socialismu a zavedení kapitalistického zřízení. Hysterie a démonizace zločinného režimu coby absolutního Zla dodávaly nové prokapitalistické elitě politické i zdánlivé morální oprávnění k totalitní výměně ve všech politických, správních, hospodářských, publicistických, kulturních funkcích a jejich obsazení vlastními lidmi. Nutno podotknout, že podobně jako Klausova vláda v 90. letech postupovaly i všechny předchozí, v menší míře masarykovsko-benešovská po roce 1918, naplno pak Košická v roce 1945, Gottwaldova po roce 1948 i Husákova po roce 1969.

Druhou funkcí antikomunistické hysterie je ospravedlnění majetkové kořisti. Specifikem devadesátých let byla difamace hodnoty státního majetku coby bezcenného, která usnadňovala jeho privatizaci za skandálně nevýhodných podmínek.

Nicméně i po dalších dvaceti letech dokazují církevní restituce její dlouhodobou a univerzální užitnost. Také v tomto ohledu navazuje na dlouhou specificky českou tradici počínající nostrifikací rakouských podniků, pozemkovou reformou a vyvlastněním církevních majetků po roce 1918, pokračující arizací židovských (dnes zprivatizovaných) majetků po roce 1940, konfiskacemi německých a maďarských majetků a znárodněním klíčového hospodářství v roce 1945, znárodněním a združstevněním drobných majetků a majetků církví po roce 1948, zrušením soukromých podniků a propadnutím majetků emigrantů po roce 1969.

A konečně třetí funkcí je konsolidace moci. Nové a nové vlny hysterie spolehlivě odvádějí pozornost od aktuálního počínání mocných. Legitimace čehokoliv bojem proti Zlu, difamace kritických hlasů coby komunistických i ultimativní argument, že odpůrci připravují návrat ke komunismu jsou v politickém diskursu dodnes účinné zbraně proti opozici, jako jimi bylo rakušanství po roce 1918, kolaborantství po roce 1945, buržoazní přežitky po roce 1948 či revizionismus po roce 1968.

Zamýšlené zpřístupnění a zhodnocení historické paměti společnosti se tak v podobě ÚSTR vedle lustračního zákona č. 451/1991 či zákona č. 193/1993 o protiprávnosti komunistického režimu stalo dalším vítaným příspěvkem k údržbě antikomunistické hysterie. Nenechme se klamat plurálem totalitních režimů -- ten nacionálně socialistický je zde pouhým framingem, odkazujícím ten komunistický do správného kontextu. V celém zákoně se slovo komunistický vyskytuje jednadvacetkrát, slovo nacistický dvakrát, v preambuli a v jediném z osmi zadání ústavu: dokumentuje nacistické a komunistické zločiny. O jeho první části má ovšem ústav své vlastní představy.

O té druhé také: zredukovat, zapouzdřit a zdokumentovat čtyřicet let národní historie jako jediné indiferentní zločinné období. Že obec českých historiků ještě v roce 2007 bez námitek připustila explicitní vynechání osudného a nejzločinnějšího období českých a československých dějin vypovídá o skutečném stavu dnešní české historiografie a celé společnosti zřetelněji, než všechny dokumentace komunistických zločinů o období předchozím.

Volba nové rady ÚSTR a odvolání dosavadního ředitele nyní ilustrují jak nástup nové elity spojený s výměnou vedoucích pracovníků, tak i obrannou linii té dosavadní: levicový puč. Inu, přirozeně se jedná o politický boj, ve kterém odcházející ODS ztrácí kontrolu nad jednou ze svých důležitých ideologických a politických bašt. Toho v konkrétním případě není třeba litovat. Vyvstávají však jiné otázky. První je, zda se nastupující další elita bude chovat podle zavedených vzorců svých předchůdkyň -- pak by bylo na čase začít uvažovat o pátém odboji. A druhá, zda a jak lze existující stranickopolitickou instituci zaštítěnou zákonem a státem reformovat tak, aby plnila naléhavě postrádanou společenskou funkci.

Odvolání Daniela Hermana nedává na první otázku jednoznačnou odpověď. Na jedné straně nenásledovala senátní ČSSD předchozí ODS v jednobarevnosti výběru členů rady a navolila do ní osobnosti z širokého spektra. Na druhé straně Daniel Herman, aniž bych chtěl jeho působení jakkoli komentovat, byl do funkce vybrán na základě předepsaného výběrového řízení s pětiletým mandátem. Jistě nebyl on tím klíčovým faktorem, určujícím koncepci a náplň práce ústavu, tím je zákonem dané politické zadání a jemu odpovídající složení ústavu. Na tom se výměnou ředitele nic nezměnilo. Že s Hermanem nová rada není spokojena je hezké, ale sotva to ospravedlňuje porušení smlouvy a zákona. Problémy množství a přístupnosti digitalizovaných dokumentů jsou příliš průhlednou záminkou a jejich vyřešení dosazením přítelkyně otevřeným výsměchem. Z dostupných mediálních informací se Hermanovo podání jeví jako věrohodnější a to nevěstí pro budoucnost nic dobrého.

Podle Jiřího Dienstbiera je většinové stanovisko ČSSD, že se má ústav zachovat. Uvědomuje si jak to, že v této podobě nikdy neměl vzniknout, tak i že nemáme (ČSSD) sílu platný zákon upravovat. Druhé ovšem podle všech známek platí jen pro několik příštích měsíců. Využijme jich k úvaze o tom, jaké funkce by takový ústav, zabývající se praktickou aplikací historického výzkumu pro současnou společnost, měl vlastně plnit.

Zcela přednostním zadáním, ve které celá česká historiografie dosud žalostně zklamala, je odpovědět na jednoduchou otázku, proč jsou právě česká společnost a všechny její státní útvary exemplárním příkladem chronického selhání. Proč po sta letech státní samostatnosti pořád ještě nejsme schopni dát dohromady alespoň průměrně fungující stát a společenské zřízení. Proč se země, patřící v době svého vzniku k nejvyspělejším a nejbohatším na světě, od té doby vytrvale propadá, zatímco okolní vytrvale prosperují.

Obecným smyslem historiografie ovšem je zprostředkování historické zkušenosti tak, aby společnost rozuměla sama sobě, dokázala se vyhnout minulým chybám a uměla využít minulých úspěchů. Českou realitou je opak. Ta část historiografie, která má na politické rozhodování efektivní vliv či je k jeho zdůvodnění využívána plní funkci přesně opačnou, orwellovskou: kontrolovat minulost tak, aby politika mohla nerušeně kontrolovat budoucnost. Za tímto účelem ÚSTR v dané podobě vznikl a přebudovat jej teď znamená převychovat fanatického svazáka v liberálního disidenta.

Přídomek totalitních v názvu tomu nemusí být na překážku. Naopak, dodává ústavu specifické a nosné zaměření -- ovšem za předpokladu, že bude definován operativněji, než výčtem dvou historických období s intencí zabývat se jedním. Například jako ovládnutí rozhodujících politických, správních a kontrolních struktur státu a společnosti koordinovanou skupinou, sledující vlastní parciální zájmy na úkor celku. Tím se předmět studia rozšíří o Benešovu londýnskou, Košickou i první poválečnou vládu a studované období se protáhne až do současnosti -- zde může být ÚSTR sám sobě studijním objektem.

Také stávající zadání dokumentace zločinů totalitních režimů (proti lidskosti) je specifické a nosné, zejména pokud se neomezí pouze na zločiny způsobené našim, ale zahrne rovněž zločiny způsobené našimi. Historici a občanská společnost odvedli od roku 1990 úctyhodný kus práce ve zpracování zločinů nejhorší totality naší novodobé historie, napáchaných po květnu 1945 na Němcích, té totality, která je zákonem o ÚSTR výslovně zamlčena. Nicméně další zločiny proti lidskosti zůstávají dodnes nezpracovány a veřejnosti neznámé. Mohu přirozeně zmínit jen ty, které jsem sám zaznamenal.

Patří sem v první řadě nikdy nevyšetřovaná česká genocida Cikánů v letech 1942-43, nejdůkladnější genocida druhé světové války. Nikdo dosud nezpracoval případy 738 popravených v letech 1945-1948 na základě mimořádných lidových soudů podle retroaktivního Benešova velkého retribučního dekretu. Veřejnosti neznámé je vyhnání jihomoravských Chorvatů coby osob státně nespolehlivých do vnitrozemí koncem 40. let. Pravděpodobně se již nedozvíme kolik pravdy je na výpovědích generála Jana Šejny o lékařských pokusech na amerických zajatcích z korejské a vietnamské války. V roce 1964 jsme měli prsty v rozpoutání masového vraždění v Indonésii s půl milionem až milionem mrtvých. Státní politika vůči Romům vykazovala po válce opakovaně znaky genocidního jednání včetně případů sterilizací možná ještě v uplynulém desetiletí. Již jen samotný fakt, že česká historiografie tato nepříjemná témata po čtvrt století svobody a demokracie bohorovně ignoruje, je dostatečným zdůvodněním existence specializovaného institutu.

Výrazně zdůraznit a rozšířit je třeba zadání, že ÚSTR poskytuje veřejnosti výsledky své činnosti. Ignorace řady témat obcí historiků je jen jedna rovina problému. Druhá je, že i již zpracovaná témata zůstávají veřejnosti neznámá a nedostupná. A konečně třetí rovinou problému jsou témata, se kterými se sice již veřejnost z velké části vyrovnala, dosud ale ne její představitelé. Ani po čtvrt století demokracie nemá česká společnost jediné novodobé dějiny. Výmluvnější výpověď o stavu současné české společnosti mne nenapadá a vždy znovu užasnu s jakou samozřejmostí jsou s tím historici i veřejnost smířeni, jako by to tak bylo normální. Není. Je to zcela kuriózní.

Zadání, že ústav analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu by mělo být klíčové. Rozpaky opět vyvolává formulace. Považujeme-li prvorepublikový režim i s jeho vadami na kráse za demokratický, postihuje formulace pouze období třicátých let, druhé republiky a protektorátu. Později jsme již žádný demokratický režim k likvidování neměli a je otázkou, do jaké míry za něj chceme považovat ten současný.

Na druhé straně si však občané v roce 1945 stejně jako v letech 1968 a 1989 demokratický režim bezesporu přáli a očekávali od těch, kterým věřili a které podporovali, že jej zřídí. Přiměřenější formulace by tedy mohla být například analyzovat způsoby, jakými koordinovaná skupina zneužije demokratická očekávání společnosti k jejímu protidemokratickému ovládnutí. Zmíněné hysterické kampaně, jejichž je dnes ÚSTR součástí, by se mu tak naopak staly předmětem studia.

Podobně klíčová je i druhá část zadání, že ústav dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře totalitního režimu a odporu proti němu. Problémem je opět formulace vnucující černobílé dělení na přívržence a odpůrce režimu s jejich zahraničními podporovateli a na mlčící většinu. Přitom již jen příklad předchozího režimu a jeho kolapsu jednoduché schéma vyvrací. Stabilitu režimu neposkytovali v první řadě jeho přívrženci, ale ona mlčící většina, která mu každé čtyři roky dobrovolně odevzdávala 99,9% hlasů -- a která ho nakonec svrhla. Jeho demontáž nezorganizovaly skupiny jeho odpůrců, ale části jeho vlastního bezpečnostního a politického aparátu. Sovětský svaz nejen, že režim v kritickém okamžiku nepodpořil, ale naopak mu zabránil použít na svou obranu sílu. Odpůrci režimu sice v prvních měsících moc převzali, ale rychle o ni zase přišli ve prospěch skupin zčásti vůči němu indiferentních a zčásti v něm integrovaných. A USA nepodpořily struktury zasazující se o následný demokratický vývoj, ale budovaly si své vlastní pro vlastní, nezřídka opačné zájmy.

Podobně komplexní a ambivalentní obrazy podávají i další z řady našich totalitních režimů a jejich střídání. Každý z nich vykazuje podobnosti s ostatními i vlastní specifika. Analýza zneužívání demokratických očekávání k antidemokratickému ovládnutí společnosti, struktury a procesy, které se na něm podílejí a které vyvolává, vlivy nejrůznějších zahraničních zájmů a podporovatelů, životní cyklus totalitních režimů a dynamika přechodů mezi nimi jsou vysoce aktuální témata relevantní daleko nad rámec České republiky. Sotva která druhá země s nimi však má tolik zkušeností a tolik zkušeností s jejich dlouhodobými destruktivními důsledky, jako my.

To ovšem není úkol pouze pro historiky, ale pro široký multidisciplinární tým. Zadání ústavu ohledně spolupráce s jinými institucemi je v tomto směru třeba přeformulovat, nehledě již k obsoletnímu rozlišování mezi domácími a zahraničními. Pokud by se v Česku překvapivě našli odborníci schopní taková komplexní témata kompetentně zpracovat a vyvodit z přebohatého studijního materiálu obecně použitelné poznatky a závěry, měl by ÚSTR dobrou šanci stát se renomovanou evropskou vědeckou institucí.

Bezprostředním impulsem ke vzniku sdružení Archivy před dvanácti lety ovšem byl požadavek zpřístupnění archivů bezpečnostních složek na základě zákona č. 140/1996, jehož praktické provádění bylo vzdálené jeho intenci i znění.

Zákon je ovšem problematický sám o sobě. Stanoví pro některé archiválie ze socialistického období pravidla, která jsou v rozporu jak se zákonem č. 499/2004 o archivnictví, tak i se zákonem č. 101/2000 o ochraně osobních údajů. V podstatě patří k nástrojům antikomunistické hysterie. Na druhé straně se týká institucí, které svou činností zasáhly přímo do životů velkého počtu občanů a směrodatně ovlivňovaly jejich osobní osudy. Zpřístupnění těchto informací postiženým lze legitimně považovat za vyšší společenský zájem, než ochranu soukromí těch, kdo do jejich životů v zájmu samozvané elity zasahovali.

Jako každý paušální soud má přirozeně i tento svá úskalí. V zájmu samozvané elity byly pronásledovány osoby ohrožující její postavení -- potud je uvedený závěr bezproblémový. Úkolem předmětných institucí však nebylo pouze hájení zájmů komunistické elity, ale také státu a společnosti jako takových. I když komunistická elita jejich rozhodující struktury ovládla, nebyla s nimi totožná. U nositelů kriminálních aktivit, aktivit ohrožujících zájmy a bezpečnost společnosti a státu, aktivit ve prospěch cizích mocností lze sotva paušálně hovořit o postižených. I jim byly policejní informace zpřístupněny -- a na rozdíl od politicky pronásledovaných pro ně měly zcela praktický význam. Jedno ze zajímavých témat pro ÚSTR by mohlo být, do jaké míry napomohlo rozpuštění státní bezpečnosti a zpřístupnění jejích svazků následnému etablování agentur cizích států a organizovaného zločinu -- viz heslo František Mrázek.

Individuální posouzení u statisíců případů se logicky vymykalo reálným možnostem, takže k plošnému zpřístupnění fakticky existovala pouze varianta pokračujícího utajení, neboli průběžného zneužívání k denunciačním, politickým a kriminálním účelům. Tomu plošné zpřístupnění nezabránilo, ale snad alespoň významně omezilo. Zda se kompetentnost informací dostupných normálnímu smrtelníkovi převedením archivů pod ÚSTR zvýšila neumím posoudit, ale mám o tom důvodné pochybnosti. Hlavní činností ústavu vzhledem k těmto fondům je jejich digitalizace a zpřístupnění na webu. Podle Daniela Hermana je po pěti letech digitalizováno 20% fondů, takže bychom se někdy po roce 2040 mohli dočkat zkompletování -- bohužel v podobě, kterou archiváři považují za sotva použitelnou. Účelnost takového dlouhotrvajícího projektu a vynaložených nákladů je více než pochybná. Za dvacet let bude ještě sotva koho zajímat, aktuálním tématem budou v té době archivy BIS.

Podívejme se na význam archivů StB střízlivě. Nepochybně jsou velmi cenným materiálem ke studiu fungování komunistické totality a totalit obecně. Nepochybně obsahují mnoho informací, které mají pro množství občanů velmi osobní význam a jejich přístupnost by proto měla být zachována s vědomím, že počet zájemců bude průběžně ubývat.

Na druhé straně nejsou víc, než víceméně náhodnou spektakulární sondou bez kontextu. Nikdo nevěnoval srovnatelnou pozornost archiváliím vztahujícím se k působení Benešovy londýnské vlády, Košické vlády a vlády z roku 1946, přestože právě ony tvoří osudný počátek našich totalitních režimů. Nikdo neshromáždil srovnatelné informace o pachatelích a obětech protektorátní genocidy Cikánů ani divokého odsunu, přestože by pro množství občanů měly hlubší osobní význam, než jen znát jméno svého práskače. Podrobné seznamy agentů StB dostupné na webu stojí v beznadějném kontrastu k naprosté nevědomosti o agentech KGB, CIA, MI5, Mosadu a všech dalších služeb, které rovněž zasahovaly -- a dodnes zasahují -- do našich životů v akcích sledujících jiné, než naše zájmy.

To všechno, co zde uvádím samozřejmě překračuje možnosti jediné byť dobře dotované instituce i kdyby většinu prostředků nespotřebovávala na beznadějný, nekonečný a jalový projekt. Vedle ÚSTR však máme řadu dalších akademických a jiných institucí, formálně nezávislých, od kterých by se dal rovněž nějaký příspěvek očekávat. Jak ovšem všichni víme, česká duše funguje po svém a akademici nejsou výjimkou. Jestliže politicky nejvlivnější historiografická instituce sleduje zavile antikomunistickou linii při tabuizaci totality Košické vlády, málokterý historik závislý na svém platu a postavení si může dovolit zastávat stanoviska opačná. Hlavní příčinou, proč jediné české novodobé dějiny končí rokem 1945 není nedostatek kvalifikovaných historiků, ale jejich od Palackého se táhnoucí dilema: dál jsem lhát nechtěl a pravdu psát nemohl. Dopsat je věru není úkolem ÚSTR. Ale se změnou jeho náplně práce by se dala očekávat také vlna nové energie u těch ostatních.

Výše jsem uvedl jednoduchou otázku: proč jsou právě česká společnost a všechny její státní útvary exemplárním příkladem chronického selhání? Až ČSSD získá dostatek sil ke změně zákona, bude na ní záležet, zda ÚSTR zůstane součástí tohoto problému anebo zda se stane součástí odpovědi.

Vytisknout