Ze života Poezie - z poezie Života

4. 4. 2013 / Miroslav Vejlupek

Uspořadatel a sám autor Vladimír Stibor pozval do almanachu Věru Bartoškovou, Karlu Erbovou, Táňu Novákovou a Magdalenu Pokornou. Je jich tedy pět a všichni (všechny) mají neoddiskutovatelné právo nazývat plody svého počínání skutečným slovesným uměním. Jak také jinak, když bez výjimky bohati empiriemi, většinou také už bibliografiemi, a když myšlenky drží pevný krok s formou. Někteří (některé) už mohou být jisti, že žádný společenský nečas či živel nebude dost silný na to, aby je z pod vrcholu českého Parnasu shodil.

Věra Bartošková! Zdaleka se nespokojuje s rolí nekonformní malířky nálad v krajině. Vytváří atmosféru časoprostoru, přirozeně procházející též člověkem, a tomu je tak dáno za zniternění času už testovat krajinu v sobě a v této krajině uhlédnout podzim v urousaných buňkách úzkosti (Podzimní transkripce). Věra Bartošková přišla obsáhnout dimenzi poezie Života a dimenzi života Poezie jednadvaceti básněmi, přičemž v sedmi z nich využila substantiva krajina, v devíti ubrala z palety živlů, a k vesmíru či konkrétním vesmírným tělesům (Slunce, Země) vzhlédla osmkrát. Ve variacích na uvedené pojmy spolehlivě vyčteme základní kánon Bartoškové životní filozofie. Je o s l o ž i t o s t i , rozuzlené právě že básnivostí.

Karla Erbová je po právu přesvědčena, že svět je od pradávna plný přerostlých trpaslíků, sama však má nade vši pochybnost na to, aby nešetřila radami. Ve Schodišti příběhů jich udělila tucet a kdo sleduje básnířčinu tvorbu, tu datující se od nedávného milénia, potvrdí, že svébytný tvůrčí živel K. E. je vzdělán v antické kultuře, již i často reflektuje. Tentokrát z antické mytologie evokuje krásnou, smrti se dobrovolně odevzdavší Euridiké, zavede nás k Akropoli a odvede od řeky Léthé. Středozemí novověké připomene ostrovem Spinalonga, na kterém kolonii pirátů vystřídala kolonie malomocných (1903 -- 1957).

S básněmi-radami získal almanach na filozoficko-etické nesmlouvavosti. Erbová oslovuje per exemplum zamilované, budoucí laureáty, příští sebevrahy, věčné outsidery i veršotepce. Je vůbec možné, aby čtenář nepoznal, co kterému patří (?) : "A co tvé básně? Ještě nemají kopyta" -- "Trap se můj člověče / Jen tak zvíš / že žiješ naplno" - "Až přinesou slávu / buď doma Střízlivý a ve střehu" -- "Přinesli slávu Odnášejí pokoru / Člověka v tobě který naslouchal" -- "City drž na uzdě / nebo ti z textu udělají guláš".

Podobně jako Věra Bartošková zdvihá i Táňa Nováková začla zdvihat laťku slovesného umění českého Severu. Rádi jí odpustíme kýč jablka ňader, protože ona je z pětice autorů nejmladší (*1961) a píše básně teprve pět let. Pět let je to, kdy přišla o zaměstnání a skleslá poptala se múzy, zda i ona může ... Mohla. (Kolik síly má poezie!) Táňa Nováková nabídla Vladimíru Stiborovi sedmnáct básní širokého tematického spektra (Pogrom, Klášter Voronet, V kuchyni, Nápis na jednom hrobě Vinohradského hřbitova atd.) a některými se napřímo dotkla fenoménu smrti. To když evokuje sebevraždu Jana Jakuba Ryby (Kriminální záhada z roku 1815), anebo v básni Přes Léthé napíše jímavé: ve smrti budu šťastná / jak nikdy v životě. O svém osobním vypovídá také zkušeností, že jinakost nebývá / s oblibou volena. Naprosté absolutorium si básnířka -- dle mého -- zaslouží za vynalézavé přebásnění takových samozřejmostí a až fádností, jakými jsou v každé české kuchyni okurka, káva a pepř (O třech kuchyňských vůních). A ještě Na Štěpána: ... magický pocit domova / (nikdy jsem ho nezažila) -- a jak si pak nevážit důvěry, které se nám dostalo od velkého Člověka žijícího velký Život.

Magdaleně Pokorné, aby odkryla niterná tajemství individuí v kolektivu skrze tajemství svá vlastní, postačil oddíl slokovaných moudrosloví (Menhiry u cest), oddíl milostných etud a návdavkem k tomu všeho všudy pět básní. Tak málo nejspíš proto, že Magdalena Pokorná je umělkyní vícestrannou a její osobnostní fluidum prýští do próz a pohádek, jakož též do maleb a kresbeb. V básních, s nimiž do čtenářského publika přišla, i tentokrát poznáváme ženu senzitivní, v jejíž duši se zadrhla tříska a ono to bolí napořád -- Zase o kousek ubylo / té zatrpklé zkysané luny (Milostné etudy) -- Svítalo pro všechny // jen nesvítalo mně (O naději). Vzdor tomu, anebo právě proto Magdalena Pokorná povyšuje člověka na nejvyšší hodnotu druhého: Pokud mě nosíš v mysli / jsem víc / než pouhé nic (Odrhovačka).

Zatímco Věra Bartošková, na Schodiště příběhů jako první básnířka vystoupivší, čerpá inspiraci a vyrovnání v otevřené krajině, Magdalena Pokorná, se uchyluje do sadu a do zahrady. Hledač skromných jistot? Introvert?

Ať tak či onak, ženský básnící živel svým specifickým a vícepólným nazřením člověka, světa, poezie a života jako by povýšil almanach na organismus, žijící vším, čím pozemský Život pulsuje.

A poezie Života sama? Nemůže obejít Smrt. Však ji Vladimír Stibor neobešel. Sedmnáct básní do almanachu vložil a v té ze stránky sto tři (Nutkání) se ocitáme v objetí řeky Styx. (Mimochodem: právě do té ústí Léthé.) Hrůzné řeky Styx obtékající v podsvětí celou říši mrtvých, takže z té říše se nikdo nevrátí. Ani básníkův děd se nevrátil. A když básník klečel u jeho postele ... Nic mi nedala, / sotva šeptal, / nic mi nemůže vzít (O mém dědovi). Smrtí stává se život celým.

A tak s ujištěním, že smrt může být ohrožena / především tvrdohlavou smrtí (Prozatím bez názvu), poohlížíme se po ústředním motivu Stiborova cyklu, totiž motivu, který na Schodiště příběhů vplul. Vpravdě vplul, protože vyvoleným živlem Vladimíra Stibora je voda. Ovšem spoutaná, nikoli ta divoká. Nabízí se tedy příměr (a to zaprvé vzhledem k autorově bibliografii, zadruhé vzhledem k faktu, že fenomén V. S. vyzrál též v organizátora, uspořadatele a donátora), tedy nabízí se příměr, že voda v Stiborově cyklu je spoutaná, ježto V. S. spoutal samu tvorbu a bezprostředně přilehlý mimoliterární prostor. Možná neteorizujeme. Stiborovu vodu spoutává řečiště, studna, nebeská tůň, jezero i rybník. Ale -- jako voda nespoutaná plyne čas. A v tomto čase připravuje Vladimír Stibor nový almanach, dosud největší z těch jeho.

Počkejme si naň.

Vytisknout