Monitor Jana Paula:
Slovenský malíř Marek Ormandík v Galerii kritiků Praha
3. 4. 2013 / Jan Paul
Vždy jsem věřil, že umění může cosi smysluplného sdělovat, něco, čím může překračovat svoji estetickou formu, kterou nelze nikdy od výtvarného díla oddělit. Svoji estetiku měla moderna i postmoderna, a to velmi výraznou, a má ji i soudobé tzv. vizuální (konceptuální) umění, které v sobě zahrnuje všechny myslitelné i nemyslitelné výrazové prostředky, v nichž se může prolínat mnoho oborů. Byl jsem proto milé překvapen, když jsem po dlouhé době opět spatřil malované obrazy, které mají jistou vypovídací hodnotu.
Jejich autorem je slovenský výtvarník Marek Ormandík ( 1968 ), který v Galerii kritiků v paláci Adria v Praze 1 vystavuje ve spolupráci se Slovenským institutem soubor obrazů s názvem Purgatorio (Očistec), jenž je inspirovaný druhým dílem Danteho Božské komedie. Výstavu kurátorsky připravil a uvedl Jiří Olič. Vesměs velkoformátové malby malované rozmáchnutými a uvolněnými tahy sice svojí estetikou mnohde připomínají Francise Bacona, nicméně osobitý výtvarný rukopis Marka Ormandíka je v nich zcela charakteristický.
Co je mi sympatické, že Ormandík jako figuralista maluje spontánně a především intuitivně, s velkým nasazením i zaujetím pro výtvarnou zkratku, stylizaci a nadsázku. Není proto divu, že jeho obrazy jsou expresivní, že v nich vytěžil to dobré z tradice světového umění, a přesto zůstal svůj. V expresivní výrazové malbě, a mnohdy na mé gusto až v příliš pestré barevnosti sice nespatřuji nic zásadně malířsky průkopnického, avšak přesto mě jeho obrazy nenechávají klidným, neboť sdělují cosi obecně naléhavé a závažného.
To je také to, čím mě přitahují, svým obsahem, svojí tematičností, která se vztahuje především k údělu člověka, k jeho existencionalitě. Není divu, že autor velmi často zobrazuje biblické výjevy, v nichž však nenalezneme onu katarzi, vyjevenou poražením smrti vzkříšeným Kristem, biblická témata spíše nabízejí malíři možnost aplikovat v malbě jednotlivé biblické postavy pro vyjádření charakterů a povah soudobého člověka, jeho karikování. Ostatně grotesknost je v jeho malbě silným výrazovým prvkem.
Pokud by divák skutečně přijal Ormandíkovu malbu jako nabízené zrcadlo, a v podstatě jiný smysl v jeho práci ani nevidím, tak pohled na nás samé skrze jeho výjevy není příliš utěšující, a to i přesto, že malíř maluje s očividnou radostí. Někdy mám pocit, že až příliš rychle, a s přílišnou jistotou malířského přednesu. Věci chmurné se jaksi vždy snáze vyjadřují, než třeba věci nadějné, dlužno ale dodat, že Ormandíkova "tragika člověka" není podaná s patosem, a že v jeho díle cítím přitakání člověku.
Říká se, že opakování je matka moudrosti, pro umělce však není nic tragičtějšího, než když začne opakovat sám sebe. Mnohé tento strach vyžene od soustředěnosti na své téma k experimentování, k cílené a záměrné jinakosti, jak obsahové, tak formální. I v malbě Marka Ormandíka již nalézám oblíbená gesta jeho figur, především tzv. "prosičů" obměňovaná pouze barevností a provedením malby, avšak nic takového jako útěk k záměrné jinakosti bych mu nepřál. Jsem zvědav, jakým směrem a kam se bude ubírat jeho další malířská cesta.
Výstava Marka Ormandíka probíhá v Galerii kritiků palác Adria, Jungmannova 31, Praha 1 od 27. března do 2. května 2013.
Vytisknout