Obhajoba žánru filosofické reflexe

2. 4. 2013 / Josef Šmajs

Již mnoho let se snažím hledat optimální výklad problémů, které považuji za důležité pro další existenci lidstva, ale které obvykle nestojí v centru politické ani mediální pozornosti. Když jsem se v šedesátých letech poprvé setkal s profesionální filosofií na vysoké škole technického zaměření, v konfrontaci s pozitivistickými přístupy v dílčích vědách se mi právě filosofická metoda jevila jako optimální způsob chápání světa. Později, když jsem filosofii vystudoval, začal přednášet a psát o jejích problémech, se však ukazovalo, že je to cesta nesnadná i proto, že předpokládá značné vzdělanostní předporozumění, a to jak na straně mluvčího, tak na straně posluchače či čtenáře.

Jen jako ilustraci uvedu svůj celoživotní problém vztahu přírody a kultury (civilizace). Musel jsem nejprve odmítnout rozšířené antické hledisko, že člověk je mírou všech věcí. To se nám všem sice libí, ale dnes je už překonané. Mírou všech věcí, zůstaneme-li u člověka, je taková evoluční úroveň života, která kdysi člověka zrodila a s níž jako druh zůstal biologicky sourodý. Bylo proto třeba vytvořit novou procesuální ontologickou teorii a jinak definovat většinu tradičně používaných pojmů: např. člověka, přírodu, kulturu, evoluci, aktivitu, tvořivost, informaci, paměť, uspořádanost atp. Ale zvídavý duch šedesátých let skončil a společenská objednávka se počala proměňovat. Přibližně od té doby pociťuji vzestup role "zdravého rozumu", pokles zájmu o hlubší civilizační otázky, úpadek vzdělanosti i morálky. Pokud jde o průměrnou populaci, kterou v dospělém věku nikdo dlouhodobě nevzdělává, zdá se mi, že sice roste lidské sebevědomí, situační informovanost a chytrost, ale že klesá schopnost lidí uvažovat altruisticky, s ohledem na jiné kultury, jiné formy života, planetu Zemi. Vytrácí se pokora před tím, co jsme nevytvořili, co nás předcházelo, čemu vděčíme za to, že tu jsme, a co nás, budeme-li pouze chytří a mazaní, dokáže zničit.

Pokusím se být sebekritický. Aniž bych si toho byl vždy vědom, patrně směšuji vědecký přístup s přístupem filosofickým. Tím se vzdaluji nejen svým profesionálním kolegům, ale i speciálním vědcům a příjemcům na straně novinářů a veřejnosti. Pokud jde o přijetí u žurnalistů, částečně chápu jejich preventivní opatrnost. V tak malé zemi, jako je naše, je jen málo intelektuálně zaměřených čtenářů. K jejich profesionální úrovni a motivům se nevyjadřuji. Upozorním jen na jediný, pro většinu z nich charakteristický rys. Zdá se mi, že ochotně přistoupili na lacinou postmoderní metodologii -- na pluralitu pravdy. Všechny názory jsou stejně oprávněné, je třeba, aby v demokracii zazněly, ale je nutné dávat si pozor na diktát obecných teorií, tj. i na každého, kdo by mohl přijít s teorií vyššího řádu, kdo by mohl mít pravdu hlubší a zásadnější. Podle mého názoru jde o přístup ke světu, v němž se nic zlého z viny člověka nemůže stát. Ale nejde jen o přímý opak přístupu vědeckého, který se snaží odhalovat (falzifikovat) dílčí pravdu (pravděpodobnost) a neúnavně varovat před jejím opakem. Jde o prodloužení výše uvedeného hlediska, že člověk je mírou všech věcí. S rizikem nepochopení řeknu, že zde má kořen i falešná víra v postupnou kultivaci vztahu nynější spotřební protipřírodní kultury k přírodě. Dokážeme-li udržet sociální spravedlnost, svobodu, demokracii, lidská práva atp., nalezneme i spravedlivý vztah k přírodě. Zdá se mi, že je to iluze. Při nynějším rozsahu populace a platnosti predátorského duchovního paradigmatu zpustošíme Zemi. Válku s přírodou musíme zastavit, dokud je čas. Spravedlivý vztah k Zemi, a omlouvám se všem, které to uráží, považuji dnes za nadřazený spravedlivým vztahům mezi lidmi. Chápu ovšem, že pro toho, kdo umí psát, ale neumí posoudit, co je v tom kterém oboru pouhá konvence, patří k dobrému vychování, aby se dokázal vyhnout nebezpečnému příklonu k radikální teorii. Pro jeho profesní existenci je nutné, aby odmítl to, co nemůže posoudit, aby hájil pluralitu pravdy a aby ke každému názoru preventivně vyhledával jeho opak.

Situace dnes dospěla tak daleko, že se mnozí novináři vážně zabývají jen názory politiků, publicistů a dílčích vědců a že souhlas s názorem filosofa by považovali za svůj profesionální prohřešek. Přiznám se, že uvažuji odlišně. Vřele souhlasím s každým, kdo píše či říká to, k čemu jsem sám nedospěl, nebo jen to, o čem se domnívám, že to odpovídá stavu světa a teoretického vědění. V tomto smyslu patrně zastávám spíše vědecký než novinářský pohled na skutečnost. Jinak řečeno, přestože cítím sociálně demokraticky, nepolemizuji s politickými protivníky, nepreferuji sociologické interpretace, jejich kritiku a srovnávání. V roli arbitra totiž preferuji realitu. Asi i proto se zabývám hlavně ontologií, tj. teorií bytí, nikoli jen epistemologií, teorií poznání. Slyším rád, co různí lidé říkají, ale snažím se pochopit hlavně to, co neříkají, tj. skryté předpoklady, z nichž lidské názory vyplývají.

Dnes opomíjený žánr filosofického pojednání, bez něhož patrně nebudeme s to vzdělávat veřejnost pro 21. století, mi nedává spát již delší dobu. Žurnalistický způsob vidění světa je sice bytostně demokratický, všichni mají, či mohou mít pravdu, ale je současně nefilosofický: je v něm skryta neodpovědnost vůči ohrožené lidské budoucnosti. Je to svou povahou téměř umělecký pohled na svět, v němž se tematizují stále tytéž antropologické otázky (bezpráví, křivda, svoboda, rovnost, spravedlnost, láska, věrnost, zrada...). Je to styl útěšný, žádaný a všeobecně přístupný, protože literatura (vyprávění) v něm může nahrazovat teorii. Ale obecná teorie bytí (ontologie) nám dnes říká, že lidstvo planetu dobylo, že ji zamořilo a že nemá kam expandovat. Můj pohled, mám-li použít nějakou přibližnou metaforu, je spíše medicínský: poslouchám jiné názory, ale cítím, že se musím přidat na stranu tvrdých dat, že s ohledem na pacienta musím riskovat možný omyl, doporučit či odmítnout operaci.

Vytisknout