Evropské Německo? -- Spíš Německá Evropa

2. 4. 2013 / Ilona Švihlíková

V posledních zhruba dvou desetiletích se odehrálo pro německou politiku v kontextu vývoje EU několik významných mezníků. Na velmi obecné úrovni pak můžeme konstatovat, že němečtí političtí představitelé zásadní změny své hospodářské politiky NIKDY neprojednávali se svými partnery a učinili je unilaterálně (projekt plynovodu Nord Stream, změna hospodářské politiky a především sociální politiky a la Hartz IV, či přijetí ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu). Je ovšem nesporné, že změny hospodářské politiky se v době globalizace přelévají do jiných zemí a vrací se v různé podobě hlavnímu aktérovi jak bumerang. Německo toto ovšem dodnes nepochopilo. A už vůbec nepochopilo, že tyto přelévací efekty jsou nesmírně silné tam, kde existuje spojení nejsilnější -- společná měna.

Projekt eura je nešťastný v tom, že od počátku u něho dominovaly politické zájmy, nikoliv chladná ekonomická úvaha. Německo se projektu společné měny bránilo dosti dlouho, aby nakonec ústy kancléře Kohla kývlo -- výměnou za to, že Francie nebude klást překážky znovusjednocení Německa. Buďme ale spravedliví, pro Francii to nebyl snadný krok. Znovusjednocené obrovské Německo nacházející se v samém centru Evropy ohrožovalo do té doby celkem slušně fungující politicko-ekonomické partnerství a jádro dynamiky v evropské integraci.

Pochopme i Německo. Ne snad, že by žádní Němci netušili, že měnové unie s velmi heterogenními státy nutně musejí vést ke značné redistribuci. Němci to zažili, do určité míry stále zažívají, když bylo východní Německo "sloučeno" v kurzu marky 1-1.

Jenže to, jakým způsobem přitom zacházeli Wessis (západní Němci) s Východem vysílá minimálně dosti varující signál. Východ byl zkrátka předělán podle západní šablony a východní Němci (ano rozdělení, i lidské Ossi a Wessi stále existuje) si později trpce stěžovali, že jim bylo vše předem nalajnováno a oni sami nebyli ani v nejmenším tvůrci procesu transformace.

Kancléř Kohl byl rovněž odpůrcem toho, aby se hospodářská a měnová unie stala příliš velkou -- např. oponoval účasti zemí jižního křídla na tomto projektu. Ale: zvítězila politická kritéria.

Celá tzv. konvergenční kritéria zakotvená v Maastrichtské smlouvě jsou jeden velký omyl. Pět čísel nemůže vyjadřovat to, zda je země schopná unést tíhu společné měny. Z tohoto hlediska jsou konvergenční kritéria nevhodná svým výběrem a typickým ekonomickým redukcionismem. Jak zjistíme později, kritéria ignorovala to nejdůležitější: ekonomickou strukturu země, hlavní sektory, napojení na ostatní země v rámci Eurozóny, odolnost vůči asymetrickým šokům atd. Místo toho se pozornost soustřeďovala na indikátory typu výstup -- tj. ukazující konečnou cifru, ale už nikoliv, jak se daná země k tomuto výsledku dostala. (např. jednorázově tzv. kreativním účetnictvím, nebo přímo dlouhodobými účetními podvody).

Proč nakonec, i tak zcela chybně zvolená kritéria, která se stávají cílem a "fetišem" sama o sobě, nebyla dodržena? Prostě proto, že i samotné Německo (i Francie) měly co dělat, aby se "vecpaly" do kritéria především poměru veřejného dluhu k HDP v referenčním roce 1997. Německý hlavní problém byly náklady znovusjednocení, které se ukázaly být mnohem větší, než kancléř Kohl kdy tušil...

Zvítězila politika a zvítězila vize široké (politicky motivované) Eurozóny. Ignorovalo se to, že země jižního křídla jsou strukturálně slabší (Španělsko, Portugalsko), že jsou chronicky zadlužené (Itálie), či leží na periferii Evropy a mají velice nevýhodnou geografickou podobu (Řecko).

Německo už tehdy chtělo Eurozóny svázat "bičem" Paktu stability (ale s pouhou koncentrací na dluhy suveréna, nikoliv na bankovní sektor!), ale bylo to samo Německo, které tento Pakt jako první porušilo...

Hospodářská a měnová unie je od počátku ekonomicky vzato zcela chybná. Kritéria už byla vysvětlena výše. Nevhodný výběr zemí, ignorování přelévacích efektů a spojení. Měnová unie -- ale bankovní nikoliv a už vůbec ne dluhová. Je to jako byste stáli jen na jedné noze a ještě ta byla napůl chromá. Bylo jen otázkou času, než se problémy projeví. Každý student ekonomie se učí teorii tzv. optimálního měnového území (ekonoma Roberta Mundella). A tam se může dočíst, že společnou měnu lze provozovat tehdy, pokud existuje dostatečná flexibilita mezd a cen směrem dolů (protože kurzový kanál -- tj. devalvační, když nastane asymetrický šok, je uzavřen). Proces "přizpůsobení" mezd a cen je nesmírně bolestivý, jak by mohli v Řecku (a nyní také na Kypru) dlouze povídat. Interní devalvace je sociálně děsivá a mnohem silněji působí na ty nejchudší. Devalvace měny, byť má svá značná negativa a rizika, je mnohem milostivější, protože se v ekonomice více "rozlije."

Ale na rovinu: jen tlak směrem dolů, jakkoliv bolestivý (a na rozdíl od MMF je třeba upozornit, že bolest není ctností sama o sobě!) nestačí. Každá měnová unie vyžaduje redistribuci. A čím jsou rozdíly mezi regiony/zeměmi větší, tím silnější ta redistribuce musí být a měla by také zmenšovat strukturální nedostatky slabších zemí.

Německu to jistě evokuje znovusjednocení. Ale i takové Československo bylo vlastně měnovou unií. Pro fungování společné koruny byla nutná změna (a to je opravdu záležitost desetiletí!) struktury slabší slovenské části plus redistribuce prostředků z české části na slovenskou. A to prosím opravdu dlouhodobě. Totéž Itálie v případě jednotné liry (v tomto případě Sever -- Jih). Je ovšem jasné, jaké politické dopady a jakou nevraživost takové dlouhodobé přerozdělování může i v rámci jednoho národa (!) vyvolat. Rozdělení Československa, dělení na Wessi a Ossi či snahy Ligy Severu po odtržení od "zbytku" Itálie jsou jasným signálem. A teď si představme, že něco takového by se mělo uskutečňovat v rámci celé Eurozóny... Na něco takového nejsou politické elity připraveny, ale je, běda, pozdě. Bez toho Eurozóna nebude nikdy řádně fungovat. (tedy pokud se nerozpadne, resp. nezúží na země s přeci jen podobnou strukturou a ekonomickým modelem).

Na počátku 21. století učiní "sociální demokrat" Schröder fundamentální chybu, která se stane rozbuškou krize v Eurozóně. Změní hospodářskou politiku Německa, protože se nesmírně obává, že euro (tak jak bylo navrženo) by Německo mohlo poškodit. Proto se rozhodne pro mzdovou deflaci (tj. dlouhodobé stagnace mezd) a ekonomický model Německa, které bylo vždy exportně silné, ještě zvýrazní. Německo tedy jde cestou tzv. export-led growth (tj. hlavní dynamika růstu HDP jde z čistého exportu, domácí poptávka je tlumena). Jen na okraj, tuto "strategii", která je typická pro země ve fázi dohánění (catch-up, např. Čína) sleduje také ČR. Korunu tomu dodá ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, který tolik odlišuje Německo od ostatních zemí v G20. Německo nejenže klade (to už je kancléřka Merkelová, jsme v roce 2009) enormní důraz na "exit strategy" -- tedy odchod od fiskálních a dalších stimulů, ale ještě do popředí staví fiskální konsolidaci. V situaci Velké recese tak prioritou není ani zaměstnanost, ani ekonomický růst (a tím pádem vleklé konflikty a hodně špatný osobní vztah Merkelové a Obamy, např.), ale fiskální konsolidace, řečeno po česku: škrty. Německo tak v situaci velice vážné ještě omezuje prostor pro aktivní hospodářskou politiku. Pokud k tomu připočtete německý panický strach z inflace, který od Výmaru představuje národní trauma, tak je zadělán recept na smrtící koktejl. Aktivní politika centrální banky je tím pádem také limitována.

V takovém souboru hospodářských politik, o němž Řekové s hořkým úsměvem tvrdí, že je to léčba zabitím pacienta, jsou hlavní "německé" ctnosti: šetrnost, pokles mezd a rozvoj exportu. (už pochopíme, kde bere inspiraci Nečasova, resp. Kalouskova vláda, že). A když trpí němečtí občané, budou trpět i ostatní v Eurozóně. Server Other news přímo uvádí, že němečtí představitelé si libují, že současná krize v Eurozóně představuje životní příležitost, zavést v těchto zemích podobné strukturální reformy, jaké provádí Německo... a máme Německou Evropu.

Němci si neuvědomují, že jejich výmarské inflační trauma dnes -- v situaci zoufale deflační - nemá opodstatnění. Neuvědomují si, že jejich ekonomická struktura, která se vyznačuje nesmírně silnou průmyslovou bázi (ovšem se střední přidanou hodnotou, nikoliv high tech) byla budována desetiletí. A že byla budována politikou protekcionistickou (teorie nezletilého průmyslu Friedrich List, 19. století) za vedení militarizačně orientovaného Pruska... a že i těm disciplinovaným Němcům trvalo desetiletí, než si tuto průmyslovou bázi, ze které dnes tak pyšně exportují do Číny, vybudovali.

A tragicky si neuvědomují, že každá země prostě nemůže mít aktivní obchodní bilanci. A že těžko nemůže nedocházet ke zpětným vazbám v něčem tak silně propojeném jako je Eurozóna. Přebytky německého běžného účtu (mimochodem přebytek německé obchodní bilance ve vztahu k HDP je dnes větší než čínský! Podle WTO za rok 2011 210 mld. dolarů, tj. 6,1!% HDP) byly recyklovány v rámci Eurozóny do řeckých, španělských a dalších dluhopisů. Zapomenut je J. M. Keynes, který říkal, že problémem nejsou země s deficitním běžným účtem, ale i ty s přebytkovým, protože jsou druhou stranou téže mince a téže nerovnováhy.

Různé názory z německého prostředí na typ export-led growth, včetně doporučení řady dalších analýz, lze najít ZDE

Např. Angela Merkelová se plně staví za tento model, když říká: "Německo je předlužená, exportně orientovaná ekonomika se stárnoucí a zmenšující se populací. Nemůže povzbudit spotřebu na úkor exportu. Německá ekonomika je velmi závislá na exportech, a to není něco, co se dá změnit za dva roky. A ani to není něco, co bychom chtěli změnit."

Oproti tomu stojí názory odborů a volání po minimálně mzdě a povzbuzení domácí poptávky, či varování profesora Bofingera, který konstatuje, že Německo se pouze spoléhá na to, že v zahraničí bude poptávka po jeho zboží, ale nemá žádný plán B. Zdůrazňuje zároveň velkou zranitelnost takového přístupu.

Wolfgang Münchau (Financial Times): "A co argument, že velká část německého exportu jde do zbytku Eurozóny? To je pravda, ale právě v Eurozóně jsou také nerovnováhy. Španělsko má deficit běžného účtu kolem 10% HDP. Pokud se má snižovat, musí se snížit také neudržitelný německý přebytek uvnitř Eurozóny."

A stejně tak si Německo neuvědomuje, nebo nechce uvědomit, že boom, resp. bubliny na trzích irských, řeckých či španělských nevznikly náhodou, ale tím, že země Eurozóny byly na počátku 21. století v jiné fázi cyklu. Německo bylo v recesi, a tak se úroková politika Evropské centrální banky přizpůsobila jemu jako "růstovému motoru." Jenže nízké úrokové sazby na jihu (a v Irsku) vyvolaly boom --ať již v půjčování státním, kde stát kvůli slabé struktuře ekonomiky fungoval jako zaměstnavatel poslední instance (Řecko), nebo pak boom na trhu nemovitostí (Španělsko, Irsko). Mimochodem, podívejme se na pár čísel veřejného dluhu a zkuste hádat, která země je která, možná budete dosti překvapeni. Rok 2007 (tj. před krizí) a poměr veřejného dluhu k HDP: 36,3%, 25,1% a 65,2%

(Správně je: Španělsko, Irsko, Německo, zdroj Eurostat)

Místo pochopení jsme v situaci, kdy tváří v tvář nejprve řecké krizi Německo přišlo s přístupem: no exit, no default, no bail out. Tedy: žádný odchod (z Eurozóny), žádný default (nepřesně: bankrot státu), žádná záchrana. Takovéto kombinaci se těžko dá říkat racionální politika.

Ekonomická realita si našla svou cestu v tom, že Evropská centrální banka porušuje vše, co se jen porušovat dá, aby se bankovní sektor v Eurozóně (i mimo ni, uvědomte si, kde se jaksi nachází matky "českých" bank!) úplně nezhroutil.

Dopady návrhů tzv. Troiky na Řecko již byly i na Britských listech podrobně rozebírány. Řečeno stručně jsou kontraproduktivní. V roce 2008 byl řecký veřejný dluh 112,9%, v roce 2009 129,7%. Po letech utrpení a haircutů (neboli snížení hodnoty části dluhopisů) se škrtací politikou řecký veřejný dluh dostal na 170,6% HDP (rok 2011, vše Eurostat).

Další zdroje: ZDE (včetně uniklého dokumentu tzv. Troiky, který zpochybňuje efektivitu úsporných opatření) ZDE ZDE ZDE ZDE (spor Schäuble (Německo) X Lagarde (MMF))

A to za situace nesmírných sociálních nákladů, kdy se v řeckých ulicích zabydluje nacistický Zlatý úsvit.

Jenže nejde zdaleka jen o Řecko, resp. další země v Eurozóně. Německo svůj přístup prosazuje na úrovní celé EU a ukotvuje ho do zásadních dokumentů, tvrdě restriktivní povahy. Jmenujme např. Pakt euro plus (s důrazem na konkurenceschopnost, tj. na pokles nákladů, hlavně mezd), a na Fiskální kompakt (který zmrazuje jakýkoliv manévrovací prostor pro aktivní hospodářskou politiku státu). Oba dva tyto dokumenty, které z jakýchsi prapodivných iracionálních důvodů vyvolávají hujerské nadšení ČSSD, jsou přenesením "vzorové", ve skutečnosti fundamentálně chybné německé politiky na vyšší úroveň. Někdo by měl sociálním demokratům (mně se to nepovedlo a zkouším to už minimálně tři roky) vysvětlit, že pokud oponují Kalouskově politice, která je inspirována z části tou německou, těžko můžou poskakovat nadšením nad Fiskálním kompaktem.

Tímto způsobem se přímo uzákoňuje německý restriktivní přístup k hospodářské politice jako jediný správný v rámci celé Eurozóny!

Nejenže se jedná o ekonomicky chybný přístup, ale v souvislosti s výrokem A. Merkelové, že je zásadní, aby žádná parlamentní většina tyto principy NIKDY nemohla odstranit, se můžeme ptát, proč jsou vlastně volby. Možná by stačilo je omezit na Německo, a ostatní země by se už zařídily podle německých výsledků. Pokud si nemohu vybrat z různého hospodářského směřování, pak volby nemají žádný smysl, resp. se stávají volebním rituálem o nepodstatných záležitostech (jako jsou sňatky homosexuálů, např.).

Zdroj: ZDE

(doslova řekla A. Merkelová: "Dluhová brzda bude závazná a navždy platná. Nikdy ji nebudete moci změnit žádnou parlamentní většinou.")

Německo se nestará o to, jak se vůbec může změnit struktura takové země jako Řecko. Paradoxně se nestará ani o to, že ani pro samotné Německo by nebylo zrovna výhodné, kdyby se nějakým zázračným rychlým postupem ostatní země industrializovaly, přeskočily desítky let německého náskoku a začaly Německu pěkně konkurovat.

Je to jako bychom závazně v ústavě zakotvili, že každý občan povinně musí vyskočit pět metrů do vzduchu. Pokud se mu to nepovede, budeme mu tak dlouho snižovat mzdy, sociální a další výdaje, až padne hlady. My ovšem budeme nadále trvat na tom, že musí umět skákat pět metrů do vzduchu a neumí to jen proto, že je líný a válí se pod olivovníky.

A tak Německo stále trvá na tom, že bude kumulovat obrovské přebytky na běžném účtu, ale jeho partneři (z logiky věci!) deficity mít nesměji. Chce aby dlužníci zaplatili své dluhy, ale už nestará z čeho a místo toho na něj uvaluje smrtící deflačně-dluhovou spirálu, která tedy opravdu ničemu nepomůže. Podíváme-li se na podmínky pro Řecko a německý postoj, musí nás napadnout, že se jedná o Výmar na ruby. Opravdu si Německo přeje takové následky? To se ze svých tragických dějin nijak nepoučilo?

Velmi silně varuje před německou politikou Joschka Fischer a rovněž připomíná Výmar Odcitujme část: "Německo zničilo sebe -- a evropský řád -- ve 20. století dvakrát a pak přesvědčilo Západ, že se z toho poučilo. Pouze tímto způsobem, který se nejvíce odráží v německém přijmutí evropského projektu, získalo Německo souhlas ke svému znovusjednocení. Bylo by tragické a ironické, aby obnovené Německo, mírovými prostředky a s těmi nejlepšími úmysly, přivodilo zkázu evropskému řádu potřetí." ZDE

Podrobněji k nerovnováhám v Eurozóně lze doporučit materiály Research on money and finance (tři velké zprávy ohledně evropské dluhové krize).

Buďme ale vůči našim německým spoluobčanům spravedliví a nenechme se -- jako často oni -- unést hněvem. Většina německého obyvatelstva z této pozice Německa nic nemá. Ba právě naopak. V Německu probíhá mzdová deflace a jestli něco v Německu v posledních letech rostlo (mimo přebytků běžného účtu), pak to byl počet lidí pracujících v nízkovýdělečných sektorech (pětina Němců pobírá tzv. nízké výdělky a tento podíl dynamicky roste). Die Welt lakonicky konstatuje: Stále více Němců vydělává stále méně. Běžný německý občan rozhodně není vítězem této hry...

Zdroje (včetně grafů německé mzdové deflace) ZDE ZDE ZDE ZDE (včetně grafů rozložení nízkovýdělečného sektoru a jeho dynamiky)

Spíše se jen povzbuzuje tradiční německý nacionalismus, jako vábnička za snižování německého životního standardu se nabízí ono prohlubování hloupých a nebezpečných stereotypů o těch "disciplinovaných, pilných Němcích", kteří musejí "živit" ty líné Řeky, Španěly a .... Nebezpečná nacionalistická hra, kdyby ji němečtí občané byli schopni prohlédnout, Eurozóna by vypadala jinak.

Vytisknout