Psí kusy

6. 3. 2013 / Lubomír Brožek

Milovníci psů mají většinou jednu jistotu: Jejich čtyřnohý přítel je věrný, oddaný a nezradí. Alespoň ne úmyslně, což je třeba dodat k následující historce, která, ač neuvěřitelná, začala tak prostě, obyčejně. Jeden můj známý se rozhodl si takového věrného přítele pořídit. Tedy nikoliv pouze proto, aby ho měl rád (jak říká Jiří Žáček), ale potřeboval ke svému domu spolehlivého hlídače, jenž by ochránil jeho majetek. Nevyznal se však v psích plemenech, a tak se stalo, že hlídačem domu se stal pes vyšlechtěný k tažení (například saní anebo různých vozíků), který nejenom že v kritické chvíli dům neohlídal, ale nechal se zloději zapřáhnout do kárky, a ti pak s jeho ochotnou pomocí vybílili dům do mrtě. Podobenství se nabízí: Dům vydrancován, zahrada zpustlá, ale pes je v klidu. Cení líně zuby, předstíraje ostražitost. Říká se mu různě. Slyší třeba na jméno Mainstream a je považován za hlídacího psa demokracie. My ale už víme, ač se v tomto případě o jeho úmyslech a motivaci můžeme jenom dohadovat, že je to dobrý tahoun.

Už dávno "neznepokojuje klidné a neuklidňuje znepokojené", chvíli štěká na toho, chvíli na někoho jiného a zatímco karavana berků táhne dál, od domu k domu, od města k městu, občas ho zapřáhne do kárky, aby s úlovkem popojel, když se zvedne křik "Zloději!", nechá sebou i zavrtět. A tak se kauzy objevují, aby v zápětí zmizely v obecném informačním šumu, překryty jinými, čerstvějšími, jako se objevují a mizí nepokojné vlnky na hladině spěchajícího říčního toku. Od dobrého tahouna už nikdo ani nečeká, že by se investigativně pustil po stopě nepravosti a neustal, dokud zlotřilce nedostihne, nechňapne a bude držet pevným stiskem nežli si ho převezme Spravedlnost. Je to klidný pes a v podstatě poslušný. Ví, od koho se nechat podrbat, na koho zavrčet a když se blíží doba krmení, čeká u misky a nedočkavě uslintává.

I to je samozřejmě důvod, proč dnes sousloví "hlídací pes demokracie" působí spíše jako trapný pokus o vtip. Ale důvodů je ve skutečnosti mnohem více. Jmenujme tedy, více méně letem světem, alespoň některé: Například průnik PR do zpravodajského prostoru (podle některých analýz až 70% zpráv slouží jako nosič skrytých korporátních zájmů), což tohoto "hlídacího psa" činí závislým a v očích veřejnosti ho dále znevěrohodňuje. Zbytňování oboru public relations tak nejenom obrušuje schopnost "hlídače veřejného zájmu" zahryznout se a nepustit, ale ve svém důsledku marginalizuje zásadní společenská témata a činí z žurnalistiky v podstatě pohodlnou rutinu, která se stále hůře maskuje nejrůznějšími skandály a skandálky, mnohdy hraničícími téměř s pavlačovými drby, které však už tváří v tvář skutečným problémům společnosti ztrácejí svou funkci přetlakových ventilů a tenze uvnitř společnosti dále nebezpečně roste.

Občané si tak právem kladou otázku, jak můžou média stále závislejší na svých majetnických strukturách, na politických vazbách, na PR a korporátních vlivech, vytvářet reálný prostor pro svobodu slova a reflexi podstatných sociálních jevů. Za zmínku v této souvislosti možná stojí zpráva tzv. Kernerovy komise (již cituje např. Mc Chesney) o občanských nepokojích z roku 1968, kde se uvádí, že "dlouhodobé chabé informování o tématech občanských práv a jejich nedostatečná kontextualizace v tisku silně přispěly k ovzduší, které vedlo k nepokojům šedesátých let".

Avšak zpět do naší současnosti, která, aby se občan nemusel pořád jenom hloupě znepokojovat takovými "maličkostmi" jako jsou existenční starosti, případně se zbytečně pohoršovat nad kulhající funkčností nejrůznější registrů "vylepšených" spřátelenými firmami, anebo nechápavě kroutit hlavou nad církevními restitucemi, přinesla zajímavou lidovou zábavu "kdo se lépe trefí do odstupujícího prezidenta". A vůbec netvrdím, že by šlo o kritiku nespravedlivou, ale, jak už to v Čechách chodí, opožděnou.

Prezident odstupuje a kritici se probudili. Přes dvacet let žijeme v reálném kapitalismu a teď tedy konečně nazrál čas si vyhrnout rukávy a poprat se neohroženě a směle (s  Českou televizí v čele) s chimérou komunismu. Hurá!

Štěstí, že ještě existují nezávislá internetová média. Protože začne-li hlídací pes místo svého poslání jenom tak ad hoc bavit publikum, je to snad dobrá zpráva pouze pro ty, kteří se snaží seč mohou přeprogramovat jeho instinkty, změnit jeho návyky a utilitárně zkorigovat jeho nejvlastnější poslání. Prostě ho trochu vycvičit.

Pak by ale, když krotitelé uspějí (pokud už neuspěli), bylo nejlepší ho prodat do cirkusu. Ať tam baví důvěřivé publikum psími kusy.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 6.3. 2013