Kdo (ne)může zradit

5. 3. 2013 / Marek Řezanka

Je evidentní, že poslanec Šťastný rozdíl mezi velezradou a válečnou zradou v potaz nebere. Brání přece "nejlepšího prezidenta všech dob" před politickým procesem (ještě by to chtělo zakřičet, že zde máme nová padesátá léta). Nač ta hysterie? Proč nemá mít Ústavní soud právo posoudit, zda prezident Klaus náhodou v rozporu s Ústavou ČR nejednal?

Je ovšem třeba se ptát i jinak. Pokusil se V. Klaus svrhnout nějakou z vlád během svého funkčního období? Jednal někdy proti "základním hodnotám hájeným státem"? Měnil ústavní řízení? A mohl se něčeho z výše jmenovaných bodů dopustit lednovými amnestiemi?

Jedno je jisté -- V. Klaus toho za dobu svého působení stihl hodně -- a s řadou jeho kroků můžeme nesouhlasit, mnoho z nich nás může pobuřovat. Může nás rozčilovat svým zatvrzelým postojem k příčinám globálního oteplování, může nám pít krev svým postojem k homosexuálům -- na velezradu to ale stačit rozhodně nebude. Můžeme si ale vybavit i "slavné" prezidentovy nepodpisy -- v případě Lisabonské smlouvy či tzv. církevních restitucí. Lze ale takový postoj označit za protiústavní či velezrádný?

Můžeme si vzpomenout i na jeho spor se soudními čekateli, respektive spor s Petrem Langerem, který se nakonec soudcem nestal. Byl pro prezidenta republiky příliš mladý.

Dále můžeme zalovit v paměti a podivit se nad prezidentovým počínáním, kdy nechával opakovaně sestavit vládu M. Topolánka -- či kdy nepověřil sestavením vlády vítěze voleb, B. Sobotku. Jednal v rozporu s Ústavou?

Asi nejvíce Klaus vrtal do politiky kabinetu V. Špidly, který mj. usiloval o vstup do EU. Prezident republiky by patrně vládě klacky pod nohy házet neměl -- a formulování zahraniční politiky by měl přenechat ministrovi zahraničních věcí.

Svérázným Klausovým krokem byla i jeho snaha nejmenovat D. Ratha ministrem zdravotnictví. Hájil se ovšem obranou Ústavy, že prezident České lékařské komory ministrem být nemůže.

Samostatnou kapitolou potom zůstává Klausův zanícený odpor proti všemu sociálnímu, proti občanské společnosti, proti legálním a legitimním stávkám.

Zřejmě se najde hodně těch občanů, kteří se shodnou na tom, že jim svou politikou a svými dlouhodobými postoji Klaus škodil. Nic z toho nám ale neříká, zda se dopustil velezrady.

A jak je to s těmi Klausovými amnestiemi? Tady je věc stejně zapeklitá. Jednoduše řečeno, jsou zahaleny v mlze nejasností -- a nic na tom nezmění Klausovo rozhořčení, že je přece vše triviálně jasné (někteří právníci přitom základní Klausův argument o délce vlekoucích se kauz a normě v EU, na niž se odvolával, zpochybnili).

Není. Dosud není zřejmé, kdo všechno se na podobě amnestií podílel, kdo všechno o nich dopředu věděl a kdy a kde je premiér republiky podepsal. Přes všechna Klausova pohoršení není jasné ani to, co jimi pan prezident sledoval. Amnestie se totiž dotkly i závažných případů včetně dlouhodobě řešených kauz hospodářské povahy, kde se škoda šplhá do závratných výšin.

CS Fondy, H-systém, Trend, kauza soudce Berky a řada dalších kauz, které konečně mohly dospět k nějakému konečnému verdiktu. Proč mají být tyto kauzy poslány k ledu? Jak si musí připadat oběti, ale i vyšetřovatelé, soudci a státní zástupci v těchto kauzách? Nepoškodil prezident svým jednáním důvěru v právní stát?

Uvědomíme-li si, jak se prezident Klaus zlobil na policii kvůli odposlechům a zejména kvůli odposlechu své osoby a Ranka Peciće, rozhodně mu to na důvěryhodnosti nepřidá.

Otázky ovšem přibývají. Neaplikuje se zde náhodou dvojí metr? Žalovali by tíž lidé, kteří nyní žalují prezidenta Klause, také prezidenta republiky, který by bez debat schválil tzv. církevní restituce v podobě, jak se na nich vláda usnesla, který by zrušil platnost Benešových dekretů od jejich počátku a dopustil jejich prolomení, a který by tak vážně poškodil zájmy České republiky a ohrozil by její kulturní a historické dědictví?

Červíček pochybností zde hlodá s nebývalou intenzitou.

Jsem přesvědčen, že osobní antipatie, sebevýraznější, by nikdy neměly převážit nad právem. Méně je někdy více a i pravidlo o častějším měření než řezání má svou platnost.

Nejdříve měly být prošetřeny všechny okolnosti kolem lednových amnestií. Kdo je připravoval, zda byl někým ovlivňován, zda o nich vláda věděla, kdy je podepsal premiér republiky. Na žalobu je potom času dost.

Takto to celé připomíná spíše frašku. Pavel Hasenkopf (podle některých spekulací se měl na podobě amnestií podílet, L. Jakl to ovšem důrazně popřel) tvrdí, že senátoři chybovali a žaloba prezidenta je neplatná. Jak to celé nakonec dopadne? Ztratí Klaus způsobilost někdy v budoucnu znovu nabýt prezidentský úřad, nebo naopak získá jako štvanec důležité politické body?

Jak počínání senátorů hodnotit? Jako krok prospěšný, který zocelí křehkou českou demokracii a posílí právní stát? Jako hloupé šlápnutí vedle, které jenom nastartuje novou politickou éru V. Klause a získá mu hlasy, které by jinak obtížně dával dohromady? Jako neskutečnou fušeřinu, která devalvovala jakoukoli snahu prošetřit pozadí Klausových amnestií?

To vše ukáže čas.

Již dnes se ovšem ukazuje, jak někteří politici běžně argumentují, a ani necítí potřebu svá slova korigovat:

"Pro Jiřího Dienstbiera, který dnes (v pondělí) obviněním prezidenta z velezrady brutálně uškodil České republice, nemám jiná slova, než že je to sociopat a kretén," vyjevil Právu Boris Šťastný.

Čím asi tak Dienstbier České republice uškodil? Že chce, aby jednání prezidenta Klause posoudil Ústavní soud?

Boris Šťastný by mohl popřemýšlet, zda nezaloží nějaké bratrstvo, kde by byli ještě M. Kalousek a P. Nečas. Mohli by si pak vyměňovat dojmy ohledně drzosti policie, která si dovolí stíhat Vlastu Parkanovou, že létá na koštěti, mohli by se rozčilovat nad podivnou bandou plukovníků, která chce ničit důstojný kabinet páně Nečasův - a do třetice by mohli kroutit hlavou nad Dienstbierem, který kazí (samozřejmě tu nejlepší) pověst pana prezidenta.

A zatímco se má veškerá pozornost veřejnosti upínat k tragikomedii "Odsoudit, či neodsoudit", v poklidu dál si budou asociální kroky vlády vybírat své oběti a budou frustrovat a deprivovat další a další občany.

Nejhorší by bylo, kdybychom na konci tohoto úžasného kusu o pozadí amnestií nevěděli více než dnes a jediné, co by nám zůstalo, by byla atmosféra velkolepých her, kterými nás média krmí od rána až do večera, kterými nás přesytí -- ale kterými se opravdu, ale opravdu nenajíme. Pak jediným, kdo nikdy nezradí, by byla stará osvědčená lidská blbost.

Vytisknout