Tunel na konci tunelu?

5. 3. 2013 / Karel Dolejší

Významově blízký pojem k "autoritě" představuje "panství" německého sociologa Maxe Webera. Je významově podobný natolik, že v anglosaské literatuře se typologie z klasického pojednání Wirtschaft und Gesellschaft, jejímž předmětem je "Herrschaft" (panství), někdy překládá jako "types of authority". Všechny Weberovy ideální typy panství však v plné míře nesplňují nároky na bezpodmínečnou autoritu. "Tradiční panství" nevylučuje revoltu ovládaných ve jménu "tradičních práv", kterých byl plný středověk; o automaticky přijímané autoritě nemůže být tedy ani řeči a už dějiny reformace jsou ukázkou toho, že se tradiční panství vůbec nutně nerovná bezpodmínečné autoritě. Legální panství je pak podmíněno racionálním a legálním odůvodněním rozhodnutí mocenského orgánu, a tedy také nejde o autoritu. Totožnost panství a autority lze konstatovat pouze v případě panství charismatického, které je založeno čistě na spontánně uznávaných osobních kvalitách držitele moci - a z hlediska liberální teorie jde pak o případ ničím neomezeného výkonu moci, o moc arbitrární, která je popřením základního principu právního státu.

Koneckonců, postmoderna má k autoritě mnohem nuancovanější a smířlivější vztah než klasická moderna. Modernističtí kritici postmoderního projektu jako Habermas vždy rozhořčeně hovořili o konzervatismu, který viděli mj. v ochotě postmodernistů akceptovat pragmaticky tzv. narativní vědění, včetně tradičního. To ale může znamenat leccos. Například budu-li předpokládat, že je vhodné se na tu či onu věc v mém životě dotázat moudrého starce, protože mi možná dobře poradí, udělám to. (V jiných věcech ovšem budu hledat radu zase u jiných; sotva se budu starce ptát třeba na to, jak si správně vyčistit zuby.) Ale jestliže se opakovaně přesvědčím, že mi stařec radí špatně, bez ohledu na mé potřeby, jeho popis situace je logicky neslučitelný s úspěšností receptů, jež nabízí, a navíc ještě zaznamenám úmysl vypěstovat na mé straně otrockou závislost na jeho radách, obrátím se o radu někam jinam. To je ale zajisté něco jiného než ve svatém nadšení pro modernu a pokrok prohlásit vše, co stařec v životě poznal a promyslel, a priori za ptákovinu. Je to asi jako když Adorno v Minima moralia uznal, že stáří jeho doby přes všechny znetvořeniny lidsky dosáhlo mnohem více, než tehdejší supermoderní mládí plně asimilované k systému. Jenže dokonce i mladí kritizovaní Adornem jsou už jsou dnes vesměs po smrti a po nich přišli další, mnohem systémově asimilovanější...

K tradici římského státu patřilo uznávání zakladatelského aktu, který vedl ke vzniku města, jež se později stalo impériem. Úcta k založení byla v římské politice hlavním autoritativním principem. Arendtová ukázala, že v evropském novověku se k principu založení hlásil prakticky jen Machiavelli - a pak revolucionáři, kteří se snaží státy "znovuzaložit". "Znovuzaložení" našeho státu je spojeno s událostmi listopadu 1989, které přinesly konec minulého režimu se vším špatným i dobrým, co představoval. Ti kdo dnes v médiích z pozice zvoleného zástupce lidu lžou o střelbě na hranicích, vybájené volnosti cestování "za komunistů" či funkci politruka v ČSLA jsou především a na prvním místě těmi, kdo prokazují systematickou neúctu k jediné autoritě, která je ještě dnes v této zemi politicky relevantní.

Česká společnost potřebuje mít konečně fungující, a proto respektované liberální instituce a právní stát; nepotřebuje nějaké politické autority. Žaloba senátorů na prezidenta Klause je pro někoho snad projevem "neúcty k autoritám", ve skutečnosti tím však Senát konečně prokázal, že jej nemáme jen na ozdobu a využil jediné existující možnosti, jak pranýřovat princip arbitrární moci, který se Klaus pokusil v české politice etablovat. Prezident je povinen dodržovat ústavu, ne že si ji bude libovolně znásilňovat. Prezident je volený funkcionář, nikoliv charismatický vůdce, jemuž je vše dovoleno. Prezident není autorita.

Věci se stávají předmětem bědování, jen pokud s nimi něco není v pořádku. Jestliže tedy někdo běduje, že ve společnosti chybí úcta k autoritám, nelze se dost dobře ubránit závěru, že by takovou bezpodmínečně uznávanou autoritou nejspíše sám rád byl. A není.

Když se autoritativně pronášenému povídání univerzitního profesora prokazuje přílišná čest i polemikou na úrovni středoškolského referátu, vypadá to, že bude někde něco opravdu hodně špatně.

Vytisknout