Jsme tak zdraví, abychom si mohli kupovat levné potraviny?

5. 3. 2013 / Jiří Bátěk

"Lidičky ďábla netuší, i když je drží za uši."
Goethe: Faust

Již si pomalu zvykáme na to, že se v chlebu můžou objevit zbytky korýšů, že do chlebové mouky výrobci přidávají L-cystein, který usnadňuje hnětení těsta (zkracuje se jeho doba), že "jogurt" vydrží klidně měsíc. Že umělé sladidlo aspartam (E951), jehož legalizaci mnozí vědci označují za zločin století, je součástí slazených nápojů, ovocných piv, žvýkaček či sladkostí pro děti. Proč? Je asi 200x sladčí než cukr a výrobci si tak minimalizují svoje vstupní náklady.

Přesto se člověk tu a tam dozví o dalším triku potravinářského průmyslu, který ho opět vrátí do reality. Hitem na trhu je tzv. lepení masa.

Masové odřezky se posypou tajuplným bílým práškem, promísí, vše se zabalí do fólie a na šest hodin uloží do mrazáku. Vznikne kompaktní hmota, téměř k nerozeznání od pořádného kusu masa. Odřezky masa, na kterých si dříve pochutnávali naši čtyřnozí kamarádi, končí v žaludcích Homo sapiens. Myslím, že za tento zlepšovák by se nemusel stydět ani Orwell ve svých nejfantastičtějších románech.

Prostě cílem výrobců potravin je maximalizace zisku za každou cenu a od toho se odvíjí jejich kvalita. Nezbývá nám nic jiného, než pečlivě studovat složení potravin a nápojů. A kde jsou nějaké podivnosti, tak ten výrobek prostě nekoupit. To je jediný způsob, jak donutit výrobce udržet alespoň nějakou rozumnou kvalitu.

Člověk se při klesající kvalitě potravin ale neubrání jedné otázce: Kam až to může jít? Odpovědět bychom si mohli: Až tam, kam jim to dovolíme.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.3. 2013