"Žít tady znamená mít neustále kolem sebe takový vajíčko"

5. 3. 2013 / Jan Hubík

Potkali jsme se před pár týdny v ulici Na Poříčí, kde jste hráli. Jaké důležité okamžiky ve vašem životě tomuto setkání předcházely?

Tibor: Všechno to začalo na konzervatoři Jaroslava Ježka. Marta tam studovala a dotáhla tam i mě. Udělali jsme si tam spoustu přátel a uvědomili si, co chceme dělat. Já jsem zjistil, že pro mě je to hlavně jazz. Později se v něm našla i Marta, a tak jsme spolu začali cvičit a skládat vlastní muziku. Na ulici jsme poprvé hráli letos v květnu po návratu z ciziny. Zjistil jsem, že od května je v Praze povolený busking. To bylo úžasný, protože jsme vždycky chtěli vyjet po Evropě s karavanem, vrátit se jakoby ke kořenům (smích). Já jsem na to nikdy neměl odvahu a když tady teď byla možnost si to zkusit, tak jsme se s lidma sebrali, každý vzal nástroj, co měl zrovna po ruce, a vyrazili si na ulici zahrát. Za hodinku hraní jsme vydělali pět tisíc.

Marta: ...ty začátky byly drsné, chodili jsme v hodně lidech.

Tibor: No, ze začátku to nebylo moc regulované, chodilo nás třeba osm. Až pak na nás začali chodit policajti, že to jde jen ve čtyřech. Zjistili jsme, že na té ulici se dá vydělat mnohem více než v klubech, i když zpočátku máte z ostudy kabát, protože je to něco nepřirozeného, máte dělat něco, co jste nikdy nedělal, najednou se máte zastavit na ulici a hrát. Postupně si ale na to člověk začal zvykat. Jde o to přilákat lidi, vzbudit jejich pozornost. Ulice dává něco jinýho než kluby. V klubu hrajete, odehrajete a pak dostanete gáži. Naopak na ulici vidíte, jak ty peníze rostou.

Marta: Na ulici jsme začali hrát taky proto, že nás nebavilo podporovat kluby v centru, které dávaly muzikantům strašnou almužnu. Když jsme přijeli z ciziny, divila jsem se na jakou úroveň muzikanti spadli, že hráli v klubech za tak mizerný peníze. Považovala jsem to samozřejmě za chybu muzikantů, protože my si sami určujeme hranice, za kolik jsme ochotni hrát. A když to takhle spadlo, nechtěla jsem to dál podporovat. Ulice byla ideální místo.

Když se vrátím ke konzervatoři, tam jste poznali nejvíce kolegů muzikantů?

Marta: Ano, to bylo největší plus na té škole. Bydleli jsme na internátě přímo v budově školy.

Tibor: Škola dávala studentům obrovskou volnost. Mohli se sejít na chodbě a jamovat. Bylo to jako v kroužku sportovců, kteří se vybízejí k stále větším výkonům, hodně soutěživé. Někdo to sice může brát negativně, když třeba přijde mladší kluk a naloží vám na kytaru takový věci, že vás zabije do země (smích). Ale pro někoho je to naopak impuls, aby začal víc cvičit. A především se učí jeden od druhého. Teď už to tak není, vedení to více kontroluje. Za nás učitelé vycházeli víc vstříc studentům.

Spolupracovali jste potom s muzikanty, se kterými jste se na konzervatoři potkali?

Tibor: Spolupracujeme dosud. Je to takový široký okruh lidí, každý se tím snaží živit, ať už učí nebo hraje na koncertech. Když jeden nemůže, tak se volá druhý muzikant, aby za něj zaskočil.

Ještě před vstupem na konzervatoř, co pro vás bylo největším inspiračním zdrojem?

Tibor: Především to byla rodina. Celá rodina z tátovy strany hrají... Já jsem měl vždycky pocit, že se u nás při muzice nikdy nepilo. Strejdové a táta si prostě vzali nástroje a hrálo se u oběda bez pití alkoholu. Byla to každodenní muzika, kdy kdo neměl nástroj, bouchal do dřevěné židle, měl z toho takový kachon, a nepilo se. Ale to bylo jen proto, že děda měl před tím velkou náklonnost k alkoholu, z čehož potom onemocněl leukemií a zakázal všem pít... Můj strejda pak hrál jazz, ovšem tak, že vůbec nevěděl, co hraje (smích). Já sem se ho potom sám naučil a na konzervatoři už mě to jen naučili pojmenovat... To byla moje zkušenost z dětství. Byl jsem neustále obklopen kraválem, usínal jsem v kraválu a dodnes mi to vůbec nevadí.

Marta: Já jsem to měla podobně. Můj táta taky hrál, měli jsme hospodu, kde byly zábavy a já tam zpívala dvě písničky neustále dokola... Můj bratranec se potom dostal na konzervatoř. Když jsem byla v deváté třídě, tak jsem vůbec nevěděla, co si napíšu za školu. Chtěla jsem učit, ale jako první školu jsem si dala konzervatoř. Udělala jsem přijímačky, a tak začala se zpěvem. Jinak do té doby jsem se věnovala hlavně sportu, gymnastice. Tehdy jsem myslela, že tohle bude moje poslání.

To jsi asi ještě netušila, že jednou budeš vystupovat na prknech Národního divadla ve Formanově inscenaci opery Suchého a Šlitra "Dobře placená procházka". Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Marta: Byla to úžasná zkušenost. Vidět ty lidi, jak pracují. Miloš Forman i jeho synové jsou naprostí profesionálové. Bylo tam spoustu dobrých herců, takže to bylo ideální prostředí se setkat, zahrát si a podílet se s nimi na tom. S celým souborem jsme vyrazili i na zájezd do Španělska. Potom následovala šňůra s Richardem Müllerem.

Jaká to byla hudba, co vás v dětství inspirovala? Byl to jazz a romská lidová hudba?

Tibor: U nás jsou především vlivy až z Ruska, takže taková ruská tradiční muzika a taky vlivy balkánské hudby. Strýc, co hrál jazz, aniž o tom věděl, hrál vlastně tohle všechno a měl v tom obrovský dar. On byl jediný z rodiny, který vyčníval, protože hrál věci, které se moc nehodily do romské muziky. Ale mně se to vždycky líbilo, takže jsem za ním chodil a otravoval ho, ať mě učí na kytaru. Stejně tak se mi ale líbila romská hudba. Vyrostl jsem v ghettu. Z tátovy i z máminy strany to jsou Romové, i když máma je Romka jen napůl, ale hlásí se k romské komunitě. Já jsem hrdej vlastenec, protože jsem se narodil v Česku, a ačkoli se hlásím k Romům, tak jsem pořád Čech.

Některé vaše písničky jsou v romštině, např. "Naaves tu kemande" ("Nepřijdeš za mnou"). To je jazzová písnička zpívaná na romský text?

Tibor: Jestli myslíš to video z konzervatoře, to byl jam na třídě konzervatoře, nebylo to připravené. Jsou to západní vlivy: neo-soul, Rhytm&Blues. Chtěl jsem, aby to bylo nazpívané v romštině. Vždycky jsem se zajímal o západní vlivy. Ale teď, co budeme dělat, je ovlivněno spíš francouzskou hudbou, Django Reinhardtem. To byl vynikající francouzský kytarista, Rom původem z Belgie, který vlastně vzal tradiční romský čardáš a dal mu jazzový kabát, začal ho swingovat. Tak vznikl gypsy-swing. Myslím, že právě on tím položil základy pro evropský jazz.

Co pro vás znamená skládání v romštině? Je romština jako výrazový prostředek něčím specifická? Má nějaké polohy, které angličtina nebo čeština nedokáží vyjádřit?

Marta: Romština je hlavně naše. Já osobně romsky moc neumím, rodiče mě k tomu nevedli. Začala jsem se učit, až když jsem poznala Tibora, a potom jsem v romštině i zpívala. Ale je to pro mě asi stejně cizí jazyk jako pro tebe.

Tibor: Myslím, že v každém jazyce se dá vyjádřit, co člověk chce. Záleží na daném umělci, jaké má nadání spojit slova tak, aby vystihovala, co si myslí. Ale romština je především jazyk tak výborně zpěvný, že si troufám říct, že je to jeden z nejzpěvnějších jazyků. Romština má více dialektů, Romové si totiž vždycky brali určitá slovíčka tam, kde zrovna žili. Nejčistší romština je olašská, protože ta komunita je celkově hodně uzavřená. Já osobně pocházím z rumungru, což je označení pro skupinu Romů, kteří se někde usadili a převzali zákony majority. Pak jsou Sinti, což jsou západní Romové, a olašští Romové. Právě ti nám říkají rumungr ("nečistí"), protože oni se nikdy nepřizpůsobili, mají svoje vlastní zákony a dodržují své zvyky... V romštině se dají některé věci vyjádřit mnohem lépe než v češtině, protože pouhá dvě slova vyjádří v romštině celý prožitek. Tím, že máme češtinu tak rozmanitou, můžeme si vybírat slova už svým způsobem zapomenutá. V romštině naopak, jak je to téměř zapomenutý jazyk celkově, spousta lidí zná jen slovíčka, která běžně používá. Stává se mi občas, že najdu slovíčko, u kterého já ani ostatní nevíme, jak se řekne. Třeba vidlička. My nevíme, jak se romsky řekne vidlička, tak už se říká ze srandy trin šipy ("tři šípy"). Myslím že ta slovíčka existovala, akorát se počešťovala.

U vás v rodině se tedy mluví romsky?

Tibor: Já s maminkou ne. Jakmile přijdu k tetám nebo k babičce, tak spolu mluví romsky. Většina Romů sem přišla jak známo po druhé světové válce ze Slovenska. Romové se tam dělí na Východňáry a Západňáry. Maminka je víc ze západu, protože její rodina pochází z Budapešti. Tatínek naopak pochází z ukrajinské strany a šel na východní Slovensko. Na Slovensku se obě ty strany doteď nemají moc rády. I oba jazyky jsou, co se týče dialektu různé. Když se objevíte někde mezi staršími Romy, tak se baví romsky. Já jsem jako malý moc neuměl, největším impulsem pro mne bylo, až když jsem byl na romském festivalu jako muzikant a úplně všichni se tam bavili romsky. Rozuměl jsem jen každé třetí slovo a v duchu si říkal, že to je špatně. Přišel jsem domů a chtěl jsem se bavit s babičkou jen romsky. Ale mezi mladýma to dneska není moc oblíbené. Teprve když mají děti, se někteří moji vrstevníci snaží mezi sebou bavit romsky, protože vidí, že je to už skoro zapomenutý jazyk.

Marta: Hlavně asi od té doby, co jsem přišla do vaší rodiny já, tak hodně lidí přestalo mluvit romsky, protože jsem jim nerozuměla.

U Tebe je to, Marto, v rodině jak?

Naši umí romsky, ale už to zapomínají, protože nemluví v romštině. Nechtěli, abychom uměli romsky. Mysleli, že nás to může ohrozit. Nevyrůstala jsem ani mezi romskou společností, byla jsem pořád mezi bílýma, chodila jsem do různých kroužků, takže jsem se to neměla ani kde naučit.

Vaše píseň "Nepotřebujeme vám sdělovat" se zdá být takovým protest-songem. Je to reakce na něco konkrétního?

Tibor: Je to reakce na život Roma u nás. Já se cítím tady doma a když se třeba někde zeptám "Hrajou dneska naši?", tak spousta lidí se jen ironicky usměje: "Naši, jo?" Ta věc je, že se můžete cítit, že nejste nikde doma, i když doma jste. Svým způsobem nemáme nikde zemi. Na té písni jsem spolupracoval s kamarádem, který je skvělý rapper, máme stejný úhel pohledu na svět. Vyrostl taky v ghettu, kde jsou na denním pořádku poděly. Jste vlastně na ulici, i když máte teplo domova. Musíte se tam s tím už jako dítě nějak vypořádat. Jste pořád v komunitě, věci se tady neztratí. Když uděláte něco dobrýho, všichni vás plácaj po zádech, ale když uděláte něco špatnýho, tak si to pamatují daleko víc. To samé i s dělením věcí. Vyrůstal jsem u babičky na sídlišti, kde se kolikrát stalo, že malý kluk jedl sám oplatky a všichni jen koukali. Tohle by mu v ghettu nikdy neodpustili... S tím kamarádem jsme se tedy pustili na tohle téma. Není to ani protest-song. Je to spíš zviditelnění toho, že jsme tady doma a že všichni nejsou nepřizpůsobivý, jak většina tvrdí a jak to často podávají i média.

Marta: Cigán to má ve společnosti vždycky těžší, protože když narazí na člověka, který ho vůbec nezná, tak ho musí nejdřív přesvědčit. Ten člověk vás musí poznat, aby s váma byl schopen prohodit pár slov. Například v Kobylisích na nádraží jsem se jednoho pána chtěla zeptat na cestu a on hned "Nic nemám..." Už jsem se naučila neptat se lidí na ulici tak, že bych na ně takhle vybafla. Nebo jsme byli v Teplicích, kde Tibor zrovna hrál a já hlídala malýho kluka houslisty, než skončí koncert. Bylo tam hodně lidí s dětma a Jonášek utíkal za jednou holčičkou si hrát, tak jsem šla za ním. V tom přiběhla rozčilená maminka a, aniž by se na mě podívala, na holčičku: "Co chtěla? Hned řekni, co po tobě chtěla?" Když potom viděla, že patřím ke skupině a šla se ptát na jejich desku, ani se neomluvila... Člověk už s tím musí prostě počítat, mít takový vajíčko kolem sebe...

Tibor: Před dvěma lety jsme si hledali bydlení na Žižkově. Marta tam volala, představila se jako "Balážová". Po té, co jsme si domluvili schůzku, jí na druhý den přišla zpráva, jestli náhodou není Romka. Martu to hrozně rozčílilo a byla rozhodnutá mu poslat nějakou strašnou smsku. Já říkám, ať napíše něco, aby se zastyděl on. Tak mu poslala odkaz na své stránky. Hned se omluvil a sám uznal, že má předsudky. Jde právě jen o to, že když všichni víme, že je tady nějaká objektivní pravda, tak nebudeme dělat, že není, ale budeme ji naopak vyzvedávat. U nás je čím dál víc vzdělaných Romů, kteří studují a není jim to lhostejné. Dnes moji vrstevníci, kteří mají desetileté děti, už přemýšlejí nad tím, co jejich děti půjdou studovat. Takhle naši rodiče vůbec neuvažovali, žili v komunismu, kde jim stát dával. Dneska vám stát nic nedá, co si neuděláte, to nemáte. A na to lidi nikdo nepřipravil, nejenom Romy. Můj děda a moji strejdové -- táta mi zemřel, když mi bylo jedenáct -- říkali: budeš dělat, budeš tvrdě dřít a budeš mít peníze. Málokdo už bral studium.. Protože pro ně bylo ekonomičtější jít dělat, když bylo v rodině šest, sedm dětí, než aby byli synové a dcery doma a studovaly.

Myslíte, že kdyby se současná mladá generace Romů více vyjadřovala ke své situaci, právě třeba formou protestních písní, že by to mohlo pohnout s předsudky většinové společnosti?

Tibor: Já myslím, že předsudky budou pořád. Podívej se na Ameriku. I když tam už není dávno segregace a všichni mají stejná práva, tak stejně Texas a celý jih je na tom pořád stejně. Člověk ty předsudky jen tak nevymaže, možná až za několik generací se to zlepší. Jsou tady lidi, kteří proti tomu u nás vystupují. Vem si třeba Patrika Vrbovského alias Rytmuse. Ten si z České republiky udělal svým způsobem takovou malou Ameriku. Začal taky protest songama, bavil se o svém dětství, o tom, co je špatně. Ale není jediný. Všiml jsem si, že je tady spousta mladých Romů, kteří se snaží najít v rappu, hip-hopu. V každém městě u nás, kde je ghetto, mladí Romové tančí, breakujou, dělaj beatbox. Takže já myslím, že to jde celkově nahoru. A to je to zásadní, co se i v té Americe stalo, že v ghettech byli takoví umělci, že se to postupně šířilo. U nás rasismus sice je, ale už ne tolik, jako dřív. V devadesátých letech tady byli všude skinheadi a nacionalisti, bylo to na denním pořádku. Dneska už je to na okrajových místech. Nevymřelo to, nemají už ale tak velkou základnu jako tehdy. Spíš je tu víc předsudků než rasismu. Hlavně v malých městech. Praha je metropol, tady to není moc vidět.

Marta: Tady jsi ale taky hlavně ve společnosti lidí, kteří tě už znají...

Tibor: Ale celkově Marto, když nejsi oblečená do barevné sukně, nebo nemáš mokasíny a šusťáky, tak tě tady nikdo ani nezařadí mezi Romy.

Marta: Nevím, s tím nesouhlasím. Možná pro muzikanty to tak je, ale běž si shánět práci... Já jsem učila na základní škole hudebku. Po třech měsících mě vyhodili s tím, že někteří rodiče si přišli stěžovat, proč by měla jako cikánka učit jejich děti hudební výchovu, když školu, kterou mám já, má spoustu "českých" bílých lidí.

...takže Tě nenechali učit jen proto, že jsi Romka?

Ano. Samozřejmě do papírů mi to nenapsali. Byla tam tříměsíční zkušební lhůta, do kdy mě mohli vyhodit, takže jen řekli důvod, že je jim to líto a že můžu jít...

Hodně jste cestovali po světě. Můžete srovnat přijetí jakého se vám dostává u nás a v zahraničí?

Tibor: Na severu ve Skandinávii se na vás nikdo neusmívá a ani vás nějak neotravuje. Ale když ty lidi poznáte, tak jsou naopak ještě správnější. Na jihu v Africe je to zase tak, že se na vás všichni smějí, ale za tím úsměvem je často myšlenka, jak vás podělat. Jistě, není to tak u všech. Ale turisti jsou tam obecně bráni jako zdroj obživy. Takže na severu se nám zdálo být více dobrých lidí, než na jihu. I když na jihu je pro nás jednodušší se začlenit. Celkově i jižanská kultura je mi bližší než severská.

Marta: Když přijedeme z ciziny sem, tak mi vždycky trvá hodně dlouho než se z toho vzpamatuju. Stávají se mi tady totiž neuvěřitelný věci. Už po příletu na letiště jsem třeba narazila na paní, která směrem ke mně pořvávala: "Tady choděj nějací cigáni... dávejte si pozor, slečno, mohli by vás okrást!" Byla tam totiž i jiná skupinka Romů... Pak jsem šla druhý den s kamarádem do obchodu, chtěla jsem si tam něco koupit, ale nakonec jsem si nic nevybrala. Když jsem vycházela, z nějakého důvodu začal pípat detektor. Tak jsem se okamžitě otočila a šla za prodavačkou, abych ji ukázala tašku. Ta hned zpanikařila, zatarasila s nějakým bodyguardem vchod a začala výhružně řvát, ať se nehnu, že stejně nikam neuteču. Naštěstí dorazil kamarád a vše se vysvětlilo. Takže já se po příjezdu z ciziny vždycky musím otrkávat. Pro mě žít tady znamená mít kolem sebe neustále to vajíčko a držet si ho.

Tibor: Já jsem s tímhle srovnaný. Lidi, kteří proti mně něco mají, se snažím nechávat být a spíše s nima komunikovat.

Dostává se u nás romské hudbě dostatečně prostoru? Jsou nějaké oblasti, které zůstávají nevytěženy?

Tibor: Myslím, že se jí dostává dokonce méně prostoru, než za doby komunismu, ale nevím, sám jsem to nezažil, znám to jen z vyprávění. Já třeba u nás vidím velkou mezeru v tradiční romské cimbálové muzice. Rodin, které to dělaly a předávaly z generace na generaci je mnohem míň, než bylo kdysi. Dneska spoustu českých muzikantů přesedlalo na tzv. rom-pop, to jsou klávesy a moderní nástroje. Naopak tradiční romské cimbálové muziky je tady velký nedostatek. Tady v Praze je pár rodin, které se tomu věnují, ale určitě už toho není tolik jako kdysi. U nás v Krnově nevím o nikom, kdo by na ten cimbál hrál, jsou tam nějací dědové, ale nepředávají to dál mladším. Naopak se tady drží velký vliv gypsy-swingu -- právě onen zmíněný Django Reinhardt. Byl jsem teď v Egyptě, kde v rámci turné byl i workshop, kam přišli Egypťani s tradičníma kytarama (maccaffera), na kterou hrál právě Django, a chtěli se učit gypsy-swing. To mě dostalo, protože ta hudba je úplně jiná než ta, na kterou jsou Egypťani zvyklí.

Co chystáte v následujících týdnech?

Tibor: Momentálně dokončujeme dvě lpéčka, jedno bude gypsy-swing v romštině, druhé R&B a neo-soul -- to bude v češtině a v romštině. Do konce roku by to mělo být hotové, chystáme se to zveřejnit na našem webu www.realinfluence.cz zdarma ke stažení.

...je pěkný, jak si hvězdy českého showbyznysu hlasitě stěžují, že se pálí jejich desky, naposledy třeba Landa na předávání Slavíků, a muzikanti, co mají svůj úzký okruh posluchačů, dávají svou tvorbu zdarma veřejně ke stažení.

No já nevím, jestli Daniel Landa nějak změní prodejnost desek. Myslím že k modernímu světu internetová hudba už patří. Na jednu stránku je to dobře, na druhou stranu je to špatně pro umělce. Ale člověk se takhle může díky tomu dostat k věcem, ke kterým by se nikdy v životě nedostal.

Marta: Navíc vydáváním desek si na obživu nevyděláš.

(Autor rozhovoru je studentem filozofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy)

Vytisknout